Vojtěch od sv. Hedviky OCD
Druhý vatikánský koncil nám mimo jiné klade na srdce dvě věci: abychom se ve spiritualitě navraceli k Písmu svatému jako k prameni duchovního života a aby se řeholní společenství ve své životní praxi znovu inspirovala příkladem svých zakladatelů.
V případě řeholních společenství Karmelu jsou tyto dvě výzvy v harmonii, neboť poustevnické začátky řádu mají výrazně biblický ráz. Odkud se vzal a jak se projevoval tento biblický charakter Karmelu?
Chceme-li odpovědět na tuto otázku, musíme se vrátit do Evropy 11. a 12. století a snažit se proniknout zbožnost, která živila věřící té doby. Teologické spekulace se soustředily na Ježíše Krista, přesněji: na lepší pochopení tajemství eucharistie a na úvahy o důvodu Kristova vtělení a o vykoupení. To mělo následně vliv na zbožnost všech vrstev společnosti a tuto zbožnost je pak možné charakterizovat jako kristocentrickou se stále větším zájmem o Kristovo lidství a Jeho pozemský život. Je tedy přirozené, že se tato spiritualita začala více obracet k Písmu – základnímu zdroji poznatků těchto témat.
Tato duchovní orientace byla natolik silná, že se promítla i do vnějších událostí. Je třeba si uvědomit, že jde o staletí křižáckých výprav motivovaných touhou osvobodit Boží hrob a zpřístupnit Svatou zemi horlivým poutníkům. Křížové výpravy pak zpětně podporovaly a zvyšovaly zájem o Svatou zemi a tím i o Písmo.
Třetím zdrojem zájmu o Bibli se stala jakási „renesance“ poustevnictví, která byla zřejmě reakcí na úpadek mnišství – takřka výlučné formy zasvěceného života. Evropa se začala plnit poustevníky, kteří vyhledávali opuštěná místa, kam by mohli utéci ze světa. Ti si samozřejmě brali za vzor duchovní otce z prvních staletí křesťanství, kteří žili na poušti. A tak není divu, že i jejich spiritualita, podobně jako spiritualita duchovních otců z pouště, byla jednoznačně biblická.
Toto trojí dědictví: kristocentrickou zbožnost, křižácké nadšení a sklon k poustevnictví si naši první otcové určitě přinesli s sebou do Svaté země. Vždyť i oni byli lidmi z masa a kostí a dětmi své doby. A je pochopitelné, že zde, v místech, na něž se vázala biblická vyprávění, biblický ráz jejich zbožnosti jen vzrůstal.
Jak se projevoval a vyvíjel? Prvním dokumentem, na kterém to můžeme pozorovat, je řehole. Dá se říci, že je takřka celá sestavená z biblických citátů. Různí autoři uvádějí různá čísla, spokojme se tedy s konstatováním, že na čtyřech stranách textu se nachází 45–77 biblických citací, pokud odmítneme domněnku některých odborníků, že každé slovo má alespoň vzdáleně připomínat biblická místa. Avšak mnohem důležitější je pro nás obsah této řehole. V otázce, co je jejím hlavním poselstvím, existuje jednomyslný souhlas – jde o dvě myšlenky:
1) „Všichni ať zůstávají ve svých celách a dnem i nocí rozjímají Zákon Hospodinův“ a
2) „Slovo Boží ať hojně přebývá ve vašich ústech a srdcích, a cokoliv konáte, ať se děje podle Slova Páně“.
Na obou těchto místech je pozornost věnována důvěrné znalosti Bible, ale také důvěrnému vztahu k Písmu.
V centru každého společenství zůstává postava zakladatele. Karmel, který toho svého nezná, přenáší svou pozornost na jiné dvě postavy a připisuje jim pro svou spiritualitu nemenší význam, než jaký mají pro jiná společenství jejich zakladatelé. Jsou to takzvané archetypy – vzory života a zároveň osoby důvěrně spojené s každým členem společenství. Eliáš a Maria. Jak neuctívat a nežít po příkladu velkého proroka, žijeme-li na hoře, kde působil, a vedeme-li život, který je mu tradičně připisován. Jak neuctívat a nežít po vzoru Matky Boží, je-li Nazaret tak blízko, ať již topograficky, nebo duchovně. Zájem o tyto dvě postavy samozřejmě od počátku vedl a stále vede k textům, z nichž je možné je blíže poznávat – k Písmu svatému. A tak znalost Písma svatého rozvíjela kult Proroka a Panny a zase naopak, vztah k Prorokovi a Panně rozvíjel znalost a lásku k Písmu.
Avšak jednoznačně nejdůležitější byl pro rozvoj biblického rázu Karmelu jeho způsob modlitby, který je srdcem charismatu řádu. Ono „rozjímat ve dne v noci Zákon Hospodinův“ neznamenalo pro naše předchůdce nic jiného než meditaci po vzoru otců z pouště – meditaci původně východní, kterou přinesl křesťanskému Západu svatý Jan Kassián. Oč jde?
Je to rytmické opakování biblických veršů. Tato praxe zabírala poustevníkovi většinu dne, během něhož nezřídka setrvával u jediné věty či několika slov. Tímto způsobem je možné dosáhnout „mnohého“: harmonizace rytmu srdce s vnějším chováním a tím vlastně takové usebranosti, která přenáší mír a řád nitra do vnějšího jednání; důvěrné znalosti Písma svatého; zaměstnání příliš živé fantazie bez rezignace z modlitby; prodloužení modlitební atmosféry i na chvíle, kdy je třeba se věnovat něčemu jinému… Tuto modlitbu známe ve zjednodušené podobě pod názvem Ježíšova modlitba, kde opakovanou větou je zvolání: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšníkem.“ Také východní náboženství mají podobnou praxi spočívající v neúnavném opakování jednoho slova. Tato mantra je sice již svou mentalitou, motivací, ale i způsobem prožívání poněkud odlišná, avšak přece jen je příbuznost nepopiratelná.
Věřím, že podobně vypadala modlitba prvních karmelitánů, která nám má dodnes co říci i v našich těžkostech při rozjímání, takže se domnívám, že v té či oné podobě může pro nás být alternativní „metodou“ modlitby vzhledem k příkladu svaté Terezie od Ježíše či svatého Jana od Kříže.
Čím bylo Písmo svaté pro první karmelitány a čím může být pro nás? Je především pramenem modlitby, ať už jako její inspirace, myšlenkový zdroj (oč a jak se máme modlit) a teologický základ, nebo jako možnost „Boží odpovědi“ (pod kterou si nepředstavuji ani tolik poněkud zjednodušující a někdy zavádějící formu otvírání Písma na libovolném místě v touze znát Boží odpověď na konkrétní otázku, jako spíše hledání Božího Ty v kontextu celé biblické teologie, v souvislostech ducha Písma).
Je také ověřením autenticity naší modlitby – indikátorem, objektivní normou pro to, aby náš život byl skutečně rozvojem osobnosti a vztahu k Pánu a ne deviací, úchylkou a deformací.
A nakonec, může být inspirací k pochopení a prožívání celé naší spirituality. Je nejen možné, ale velmi užitečné rozvíjet a prohlubovat jednotlivé prvky naší spirituality (ať už zmíněné archetypy – Eliáše a Pannu Marii, kontemplativní modlitbu, život v Boží přítomnosti, samotu, mlčení, společenství nebo apoštolát modlitby a vedení k modlitbě) v duchu Písma, studiem biblické teologie a biblické spirituality.
A nemohu skončit jinak než tím, že sobě i Vám položím otázku: co z toho mohu, chci a prožívám já?
