P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Naši biskupové nás vyzvali k tříleté přípravě na 1150. výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, které budeme slavit v roce 2013. Za základní téma přípravy byly zvoleny tři iniciační svatosti: křest, biřmování a eucharistie. V roce 2011 má být naše pozornost zaměřena na křest, rozjímání o něm, prohloubení našeho vztahu k této svátosti. Pro nás karmelitány může být pobídkou k zapojení se do této přípravy také ta skutečnost, že svatý Cyril a Metoděj jsou patrony naší delegatury. Proto se chci nad křtem nyní spolu s Vámi zamyslet a tuto úvahu jsem nadepsal citací z čl. 20 Řehole karmelitánských terciářů: „Svátostí křtu je terciář povolán ke svatosti.“
V karmelské tradici se o křtu mluví velmi málo. V roce 1998 jsme v našem časopise (v prvním čísle toho ročníku) uveřejnili článek bosé karmelitky sestry Zdislavy „Vnímání svátosti křtu u sv. Terezie z Lisieux.“ Kromě toho psala o křtu i Edith Stein, ale zabývat se jejím textem by pro nás bylo pro tuto chvíli složité a příliš náročné a také není dostupný v českém překladu. Proč světci Karmelu o křtu mluví tak málo? Nejspíš proto, že v jejich době byl křest něčím naprosto samozřejmým. Celá společnost byla tvořena lidmi pokřtěnými (vyjma židů), a to pokřtěnými již záhy po narození.
V této souvislosti zmiňme, že již od doby sv. Jeronýma bylo zasvěcení se Bohu ke specifické formě života podle evangelia (askétů, křesťanských panen) považováno za jakýsi „druhý křest“ a bylo tak také nazýváno. Takto se potom na ně pohlíželo i nadále, setkáme se s tím ještě u sv. Terezie z Lisieux. Řeholní sliby bývaly velmi často přirovnávány ke křtu, což my bychom dnes už asi neudělali. Na jedné straně to ukazuje, že křest byl stále dobře v povědomí, ale na druhé straně to prozrazuje, že neopakovatelná síla křtu nebyla považována za nesrovnatelnou...
V současnosti je náš pohled na křest díky vývoji teologie a zbožnosti takovým způsobem obnovený, že nic jiného se křtem nesrovnáváme. Křest je jedinečná událost v životě křesťana. Ale předtím po staletí bylo vnímání křtu zeslabeno. I skutečnost, že se vstupem do řádu bylo přijímán nové jméno, s tím souvisela. Vzpomínám si ještě z dobry svého působení ve Frýdlantě nad Ostravicí, kde vedle nás žila komunita sester Misionářek práce Donum Dei, že tyto sestry, které pocházely z Afriky a z Oceánie, měly každá dvě jména.
Jedno v domorodém jazyce svého kmene, tj. „pohanské“, které znala jen jejich rodina, a pak jméno křesťanské, které dostaly při křtu a jímž byly běžně oslovovány na veřejnosti. Takto se ještě v jejich rodném prostředí dotýkaly kultura předkřesťanská a křesťanská víra. Svatý Pavel píše: „Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření“ (2 Kor 5,17). A jestliže při vstupu do řádu bylo přijímáno nové jméno, projevoval tím dotyčný člověk jednak zřeknutí se sebe sama (odložení dosavadního občanského jména; jednotlivé doklady tohoto zvyku sahají do 6. století), jednak obecné tehdejší přesvědčení, že řeholní profese má podobné účinky jako svátost křtu...1
Náš pohled na křest je dnes hodně prohlouben. Myšlenky, které teď zmíním, jsem převzal z knihy, která byla napsána v době II. vatikánského koncilu, tedy před téměř padesáti léty.2 Ale mnohé, o čem píše, je aktuální stále, i dnes.
Když se zaměříme na úsilí o duchovní život, všimneme si, že různí světci a velké postavy duchovního života uplatňovali své způsoby modlitby a své důrazy ve zbožnosti. Sv. Františka Římská měla velký vztah ke svému andělu strážnému, svatá Terezie z Avily byla velkou ctitelkou svatého Josefa, atd. My, kteří usilujeme se od světců učit, sbíráme tyto podněty a snažíme se přidržet se jich – co možná všech zároveň. Přidáváme jednu modlitbu ke druhé, snažíme se obsáhnout mnoho. Ostatně vždyť autorita církve mnohé tyto jednotlivé modlitby, litanie, formy zbožnosti oficiálně doporučila a navíc obdařila odpustky...
„Je pochopitelné, že zmíněné přidávání nabývá v životě prostého věřícího mnohdy podivné podoby. (Takový člověk) stojí za vším, co učí katolická víra, plní všechny křesťanské povinnosti, chodí na mši a k přijímání, ale zároveň ještě s obavami a svědomitostí vyhlíží, zda lze někde dosáhnout větší jistoty: [a tak] koná každou novou pobožnost, patří do vícero bratrstev, nosí škapulíř různých řádů, usiluje získat každý dosažitelný odpustek, zajímá se o nejnovější vidění a zjevení, podniká dlouhé cesty, aby z úst nějaké mysticky obdarované dívky lapil nějaké směrodatné slovo... – a žije přitom ve stálé úzkosti, jestli jeho duše bude spasena. A pak je jen přirozeným důsledkem, že tu naprosto chybí nějaká proporcionalita a že nelze mluvit o nějakém jemnocitu v oblasti zbožnosti.“
K tomuto jemnocitu myslím patří právě schopnost rozlišování, co je důležité a co je přidané. Čeho se musím držet, a co opravdu není nezbytné obsáhnout. Křesťané prvních staletí svůj duchovní život, své přijetí evangelia a poznání Krista uchopili jako celek, nerozkládali to na dílčí pobožnosti. A naším úkolem je, abychom ve svém úsilí o důkladný duchovní život nepostupovali cestou „přídavků“, ale cestou „koncentrace“ – zaměření se na střed. Na to, co je jádro. Tak to prorocky vnímal J. A. Jungmann a upozornil: obecně platí, že teprve tehdy, když je něco vnímáno ve svých částech (po částech), je možný výběr (z nich, mezi nimi) a jsou možné přídavky. Při vší úctě k jednotlivým projevům a formám zbožnosti bude nadále třeba usilovat o koncentraci (zaměření se na střed, ne na další přídavky).
I když u nás ona takto rozkošatělá tradiční zbožnost, která jej tehdy obklopovala a o níž mluví, byla komunismem setřena a také, jak jsem řekl, uběhlo více než čtyřicet let, přece nám prospěje, abychom se k jeho myšlenkám vraceli.
To, o čem mluvíme, je dobře patrné, i pokud jde o různá zasvěcení se: Srdci Ježíšovu, Panně Marii, Duchu svatému, Srdci Mariinu apod. I tu je třeba moudrosti. Jinak se vrší jedno na druhé, a přitom obsah (vážnost) těchto úkonů se vyprazdňuje. Ano, všechna tato jednotlivá zasvěcení se jsou církví schválena a doporučena. „Ale vposledku musí katolický křesťan přece především myslet na to, že jeho zasvěcení se událo podstatně ve svátosti křtu a že je svátostně posilováno a stvrzováno každým uvědomělým spoluslavením oběti Nového zákona, tj. eucharistie.“
„To, že nějaká pobožnost či forma zbožnosti byla církví schválena, neznamená, že se má stát základním kamenem ve stavbě našeho života s Bohem.“ „Nemůžete kupit vícero „základních kamenů“. Ten je jen jeden – Kristus – a na něm stojí celá stavba.“ A my směřujeme k Bohu, jak vyznáváme pokaždé v závěru eucharistické modlitby: „skrze něho (Krista) a s ním a v něm.“ Kristus je pro nás cesta, jak to sám o sobě říká v evangeliu.
Tedy pro nás: je dobře, že se zasvěcujeme terciářskou profesí, je dobře, že nosíme škapulíř, ale buďme si dobře vědomi, že toto vše jen přidáváme k našemu základnímu zasvěcení, kterým patříme Kristu skrze křest. Naše zasvěcení se Kristu se událo svátostně ve křtu a je svátostně posilováno a stvrzováno tím, že spoluslavíme mši svatou.
Tímto úvodem jsem chtěl připravit půdu pro naše zamyšlení se nad tím, že křest je naše základní odevzdání se Kristu. A i když se pro mnohé z nás třebas odehrálo v útlém dětství, kam nedosahují naše vzpomínky, zůstává po celý náš život něčím, na čem stavíme, co je základním kamenem vztahu mezi Bohem a námi.
pokračování
