P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Od počátku obnovy života třetího řádu u nás po roce 1990 se snažíme o to, aby účast ve třetím řádu terciáře nevytrhovala ze společenství místní církve a neodváděla od zapojení se ve farnosti, od sounáležitosti s diecézí. Téma, které bych nám chtěl nyní předložit, stojí hezky v průsečíku dvojího zaměření: přípravy na jubileum příchodu sv. Cyrila a Metoděje k našim předkům, se kterou je spojen „rok křtu“, a zároveň trvalého upínání pozornosti nás karmelitánů na postavu proroka Eliáše, důležitý zdroj naší duchovní inspirace. Hlavním vodítkem, jehož se přidržíme, nám bude kniha Bibel und Liturgie, jejímž autorem je Jean Danielou a která vyšla v Mnichově v roce 1963 (přesněji řečeno jedna její kapitola).
Ale začněme trochu ze široka...
Jádro křesťanské víry a křest jako její stvrzení
Základem naší křesťanské víry je událost Ježíšova vzkříšení jako vyvrcholení celého jeho života. Přijetím křtu stvrzujeme svou víru v Ježíše jako Božího Syna, jako Spasitele – Krista. Křesťan neusiluje o to líbit se Bohu zachováváním Mojžíšova zákona, ale mít účast na Kristově smrti a vzkříšení, na Kristově životě. Jak? Vírou, láskou v Duchu svatém. Účastí na společenství církve, spojením s Kristem a církví skrze eucharistii a svátosti vůbec. A také účastí na blahoslavenství těch, „kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho“ (Lk 11,28).
Bylo přitom nutné, aby křesťanská církev převzala Starý zákon?
Takto je otázka položena příliš filosoficky, jisté je, že historicky se to stalo. Sám Ježíš Písmo Starého zákona ctil, říká o něm, že: „Písmo nemůže být zrušeno“ (Jan 10,35). A tak i když základní význam pro víru církve má Ježíšův život, smrt a vzkříšení, přece fakticky nebylo myslitelné Písmo Starého zákona prostě odložit. Prvotní církev je naopak použila ve své katechezi, ba představovalo pro ni veliký přínos. Starý zákon jí poskytl pojmy a výrazy pro vystižení a prohloubené chápání obsahu novozákonního Zjevení. Celá náboženská zkušenost a duchovní i mravní život křesťanů (jakkoliv většinou konvertovali ke křesťanství z pohanství) byly chápány a vyjadřovány prostřednictvím biblického myšlení a řeči.
Starý zákon byl chápán i alegoricky
I v pozdější době se církevní otcové ve starověku při výkladu Písma zabývali hlavně Starým zákonem. Novému zákonu rozuměli bezprostředně, kdežto Starý zákon potřeboval výklad. A oni na něj pohlíželi a vysvětlovali jeho texty především alegoricky, v přeneseném významu. Jak uvidíme níže, naučili se tomu od novozákonních svatopisců.
Vůdčí osobností v tomto směru byl Origenes a s ním alexandrijská katechetická škola. Podle jejich přesvědčení každé místo Starého zákona má svůj alegorický smysl a je třeba jej poznat a poučit se jím. Pokládali za pošetilost spokojit se s prvotním významem biblických textů a nehledat smysl duchovní. (Při jiné příležitosti jsme letos mluvili o tom, že také žalmy pro ně představovaly především písně o Kristu, jeho slova nebo slova církve ve vztahu k němu.)
Křesťané přitom přistupovali ke Starému zákonu s hrdým přesvědčením, že jsou to jejich posvátné spisy, protože oni jsou pravý Izrael. Starý zákon a Nový zákon tvoří jeden celek a porozumět opravdu i Písmu Starého zákona můžeme jen my, kterým bylo dopřáno nezůstat pouze u předobrazu a přípravy, ale přijmout toho, kterého „poslal Otec“ (Jan 5,36 aj.) a který je naplněním dějin spásy a Božího slova.
„Klasické“ předobrazy křtu ze Starého zákona
Jak jsme již řekli, celý obsah víry a duchovní zkušenost rané církve byly chápány biblickým myšlením a vyjadřovány biblickými obrazy a řečí. Proto i přijetí spásy, křest, přijímaný o velikonocích na znamení přijetí podílu na Kristově tajemství, na jeho smrti a vzkříšení, byl promýšlen a vysvětlován na pozadí některých událostí ze Starého zákona, které jsou snadno srozumitelnými předobrazy spásy. Nejdůležitějšími z nich jsou stvoření, potopa a průchod Rudým mořem.1
Tyto předobrazy si ale církevní otcové nevymysleli, našli je už v textech Nového zákona. Již sv. Pavel, aniž používá výraz předobraz, říká o křesťanu, že je „nové stvoření“ (2 Kor 5,17). Potopu jako předobraz křtu uvádí 1 Petr 3,20–21. A také průchod Rudým mořem je zmiňován jako předobraz už v Novém zákoně, v 1 Kor 10,1–6. Pavel tu sice mluví o předobrazu ve smyslu napomenutí, ale ve v. 1–2 a 4 spojuje přechod Rudým mořem a křest v Mojžíše2 s Kristem. I v naší době modlitba při žehnání vody ke křtu, jak je uvedena v obřadech veliké noci (a v křestních obřadech vůbec), činí narážku na tyto tři události z období Starého zákona.
Všemohoucí, věčný Bože,
tvá neviditelná moc působí,
že svátosti jsou viditelným znamením tvé milosti.
Stvořil jsi vodu
a při různých příležitostech jsi ukazoval,
že její účinky naznačují náš křest.
Už na počátku, když se tvůj Duch vznášel nad vodami,
vložil jsi, Bože, do vody život a požehnání.
A když jsi v přívalech potopy zničil hřích,
stala se voda znamením nové spravedlnosti a nového života.
Když jsi převáděl svůj lid z egyptského otroctví Rudým mořem,
myslel jsi na ty, kdo budou pokřtěni.
A když byl tvůj Syn pokřtěn vodou Jordánu,
pomazal jsi ho Duchem svatým...
Tedy po třech starozákonních předobrazech je dále už hned zmíněn Ježíšův křest v Jordáně, pak vytrysknutí vody z probodeného Kristova boku na kříži a konečně příkaz Zmrtvýchvstalého Pána apoštolům: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého...“ (Mt 28,19).
Tyto tři starozákonní předobrazy křtu zmiňuje i Katechismus katolické církve v čl. 1217–1221. Podle něj tyto texty staví křest do tohoto světla: i křest je nové stvoření, naplnění životodárným Duchem. Jako ve vodách potopy, tak i v křestní vodě Bůh spravedlivě ničí hřích a začíná novou etapu života svých tvorů. Stejně jako průchod Rudým mořem, tak i křest je cestou záchrany, přežití a vysvobození.
K tomu si uvědomme, že tehdy se křest týkal dospělých a že měl podobu ponoření celého člověka do křestního pramene. Tedy jednalo se – stejně jako ve všech třech zmíněných biblických příbězích – o záplavu vody, tj. obklopení vodou a zmizení pod ní!
Nadto uvádí citovaný katechismus v čl. 1222 jako předobraz křtu ještě přechod přes Jordán (Joz 3). Kromě dalšího průchodu záplavou vod se tehdy Abrahámovu potomstvu dostalo slíbeného daru a dědictví – vstoupili do Zaslíbené země. V ní spatřujeme předobraz věčného života, do nějž vstupujeme prostřednictvím křtu.
Církevní otcové vykládali jako předobraz křtu ještě další starozákonní místa. Tato, kterých jsme si povšimli, nacházíme připomínána v liturgii a katechezi prakticky všech tehdejších církevních obcí.
Další skupina takových starozákonních textů
Koptské a etiopské modlitby při žehnání křestní vody kromě již zmíněných starozákonních předobrazů křtu (a navíc vody v Mara3 a skály na Chorebu) uvádějí ještě další samostatnou skupinu předobrazů.4
Ty, ó Pane, jsi za časů Jozue, syna Nunova,
zadržel mohutně vzedmuté vody Jordánu,
tys – kdo by mohl obstát před tvou tváří! – přijal
Eliášovu oběť, zalitou vodou,
a na znamení toho jsi vrhl oheň z nebe;
tys na slovo Elizeovo uzdravil vodu ze smrti a neplodnosti5
a způsobil jsi, že Náman byl ve vodách Jordánu uzdraven od malomocenství.
Ty všechno můžeš a nic ti není nemožného.
Dej této vodě veliký dar Jordánu
a nech na ni sestoupit Ducha svatého.
Tyto předobrazy křtu zmiňuje také sv. Řehoř Nysský a před ním již Origenes. Příslušné kázání sv. Řehoře je určeno pro den Zjevení Páně, stejně jako ony koptské a etiopské modlitby. Při slavení tohoto svátku si totiž v alexandrijské církevní oblasti připomínali událost Křtu Páně v Jordánu. Tak je pochopitelné, že k tomu byly s oblibou zmiňovány texty ze Starého zákona, v nichž se zmiňuje právě řeka Jordán nebo Eliáš. Vždyť o Janovi, který Ježíše pokřtil, sám Ježíš později prohlásil, že on je ten Eliáš, který měl přijít jako předchůdce Mesiáše (Mt 11,14).
Církev ve starověku považovala událost Křtu Páně přímo za ustanovení křtu. Sv. Řehoř Nysský v kázání o Křtu Páně říká: „Jako jediný mezi řekami přijal do sebe Jordán prvotiny uzdravení a posvěcení a vytryskla křestní milost jako z jednoho pramene (...) po celé zemi.“
Velmi důležitým textem, na který se starokřesťanské katecheze a modlitby rády odvolávají a který jsme už zmínili i my, je přechod Izraelitů přes řeku Jordán pod Jozuovým vedením (Joz 3). Tato událost pro ně znamená zázračný skutek Boží a vstup do Zaslíbené země. Obojí se děje i ve křtu.
Předobrazy křtu v cyklu příběhů o proroku Eliášovi
V Ježíšově době židé očekávali příchod Eliáše. Je to zjevné i z evangelií. Učedníci se ptali Ježíše: „Proč tedy tvrdí učitelé Zákona, že napřed musí přijít Eliáš?“ (Mk 9,11) a někteří lidé za Eliáše pokládali Ježíše (Mk 6,15 a 8,28). Spatřovat ve starozákonním proroku Eliáši také předobraz někoho, kdo přijde, až se „naplní čas“, má tedy původ již v židovství, nikoli teprve v křesťanství. Tedy Eliášova postava byla všeobecně považována i za předobraz.
My křesťané jsme přesvědčeni, že tento předobraz již došel naplnění. Podle Ježíšových slov (Mk 11,13) ten Eliáš, který měl přijít, je Jan Křtitel. Ale to není jediný výklad. Zároveň sám Kristus je v evangeliu sv. Lukáše v něčem podobný Eliášovi a Elizeovi. Když Ježíš v nazaretské synagoze narazil na nevěru ze strany svých sousedů a známých, poukazoval na to, že Eliáš byl poslán k vdově do pohanské Sarepty (1 Král 17,19) a Elizea Hospodin pověřil pomoci jedině a právě Syřanu Námanovi (2 Král 5,9). Obě starozákonní události bychom mohli považovat za předobraz Ježíšova poslání otevřít Boží království také pohanům. Když se apoštolé zabývali myšlenkou svolat oheň z nebe (Lk 9,54), inspirovali se Eliášem a chtěli učinit totéž, co on.6 A Eliášovo nanebevzetí je předobraz Kristova vystoupení do nebe.7
Ale vraťme se k našemu tématu. Starověcí křesťané spatřovali předobraz křtu nejprve v příběhu z Eliášovského cyklu, nazývaném Eliášova oběť (1 Král 18). Tento Boží soud na hoře Karmelu byl chápán jako předobraz křtu dvojím způsobem. Jednak co do základního významu příběhu: Eliášovou obětí je zcela poraženo pohanství a lid vyznává, že pravý Bůh je Hospodin. Právě tak křest znamená definitivní rozchod s pohanstvím a naopak vyznání pravé víry v Boha – Otce, Syna i Ducha svatého. Eliášovo trojí polití připravené oběti vodou v příběhu podle chápání Otců obrazně napovídá Boží Trojici. A křest se v prvních křesťanských staletích uděloval trojím ponořením katechumena či trojím politím.
V druhém ohledu je tato perikopa předobrazem křtu tím, jak se v ní pojí voda a oheň z nebe.
Sv. Řehoř píše: „Eliáš prostřednictvím oné podivuhodné oběti zřetelně předznamenal svátost křtu, která měla přijít později. Oheň sestoupil na třikrát vylitou vodu, aby bylo zřetelné, že tam, kde je požehnaná voda, je také Duch...“ Tedy je to předobraz vylití Ducha svatého na ty, kdo přijímají svátost křtu. Ve starokřesťanské tradici některé starobylé texty pozoruhodně mluví o tom, že když byl Pán Ježíš křtěn v Jordánu, ukázal se také viditelný oheň. Sv. Justin píše: „Když Ježíš sestoupil do vody, rozdmýchal se v Jordánu oheň; a když [z vody] vystupoval, vznášel se nad ním Duch svatý v podobě holubice.“
Předobrazy křtu v příbězích o Eliášovi a Elizeovi, spojené s Jordánem
Tyto perikopy jsou v křestních katechezích zmiňovány mnohem častěji než Eliášova oběť. První z nich je Eliášův přechod přes Jordán (2 Král 2,7–9):
Šlo také padesát prorockých učedníků a stanuli daleko stranou, zatímco se ti dva zastavili u Jordánu. Eliáš vzal svůj plášť, svinul ho a udeřil jím o vodu, takže se rozdělila na dvě strany a oba přešli suchou nohou. Když přešli, řekl Eliáš Elizeovi: Žádej si, co bych ti měl udělat, dříve než budu od tebe vzat...
Důležitá je tu spojitost mezi přechodem přes Jordán a následným uchvácením Eliáše do nebe. „Eliáš byl vyzdvižen, ale ne bez vody. Když prošel Jordánem, hned jej ohnivý vůz odnesl do nebe“ (sv. Cyril Jeruzalémský, katecheze o křtu). Cyril Jeruzalémský i Řehoř Naziánský používají pro křest mimo jiné i výraz „nebeský vůz“ (řecky: ochéma). Jeho původ není jasný. Otcové jej jistě odněkud přejali. Novoplatonikové takto nazývali tělo, které „veze duši“ při jejím vystupování k nebi. Ale v řeckém textu Starého zákona (Septuagintě) se slovo ochéma nevyskytuje, tedy biblického původu jeho užití jistě není. Můžeme se domýšlet, že otcové si je spojovali s představou ohnivého vozu, který odvezl Eliáše; ale správnost této domněnky by bylo třeba prokázat.
Eliášův přechod přes Jordán znamená nový průchod Rudým mořem, Eliáš je tu jakoby druhý Mojžíš. Ale to specifické a nové je tu téma vyzdvižení do nebe. Eliáš přešel Jordánem a byl vzat do nebe. Tak je předobrazem Krista, který prošel smrtí a pak vstoupil do nebe. A křesťan křtem prochází vodou a je spojen s Kristem, aby mu byl jednou podobný i v pozdvižení do nebe.
Nejčastěji bývá ovšem uváděna perikopa, popisující zázračné vynoření sekery z Jordánu (2 Král 6,1–7 – český ekumenický překlad):
Proročtí žáci řekli Elíšovi: „Hle, místo, kde před tebou sedáváme, je pro nás těsné. Pojďme k Jordánu, vezmeme si odtamtud každý jeden trám a uděláme si místo, kde bychom sedávali.“ Řekl: „Jděte!“ Ale jeden z nich řekl: „Buď tak laskav a pojď se svými služebníky.“ Odvětil: „Ano, půjdu.“ I šel s nimi. Přišli k Jordánu a začali kácet stromy. Při porážení stromu se jednomu z nich stalo, že mu železná sekera spadla do vody. Vykřikl a zvolal: „Ach, můj pane, je vypůjčená!“ Muž Boží se otázal: „Kam padla?“ Když mu to místo ukázal, uřízl Elíša dřevo, hodil je tam a železo vyplavalo. Pak řekl: „Přitáhni si je!“ On vztáhl ruku a vzal si je.
Tady přicházíme do styku s jinou skupinou textů, které starokřesťanská tradice vybrala ze Starého zákona proto, že v nich figurují spolu voda a dřevo. Tyto perikopy byly chápány jako předobrazy křtu, protože při něm skrze vodu působí moc Kristova kříže.8
Sv. Justin píše: „Elizeus vhodil kus dřeva do Jordánu a tímto způsobem vytáhl zase zpět železo sekery... Právě tak náš Kristus nás svým ukřižováním na dřevě a křtem ve vodě vykoupil z nejtěžších hříchů.“
Příbuznost této události se křtem spočívá tedy v tom, že jak vynoření sekery, tak křest jsou mocný Boží čin, zázrak, a že při obojím jsou důležité voda a dřevo. Církevní otec Dydimus se pouští do podrobnějšího výkladu: „Elizeus, Boží muž, který se na své žáky [při hledání sekery] obrátil s otázkou: »Kam padla?« je obrazem Hospodina, který přišel k [prvním] lidem s otázkou: »Adame, kde jsi?« [Těžké] železo, které se potopilo do temné hlubiny, označuje velikost lidské přirozenosti, která se odvrátila od světla. Kus dřeva, vhozený na místo, kde ležel ztracený předmět, symbolizuje slavný [Pánův] kříž. Jordán je křest, který dává nesmrtelnost. Neboť právě v Jordánu se ten, který Jordán stvořil, nechal pro nás pokřtít. A konečně to, že železo vyplavalo z vody a vrátilo se k tomu, kdo ho ztratil, znamená, že skrze křest vystupujeme k nebeské vznešenosti a znovu nalézáme někdejší milost a svůj pravý domov.“
Dydimův výklad perikopy je „čistá alegorie“. Ale i střízlivější sv. Ambrož považuje příběh o sekeře za předobraz křtu, spočívající v tom, že ukazuje Boží moc nad přírodními živly. Role proroka Elizea v příběhu navíc naznačuje, že člověk není schopen zachránit se sám [ze stavu hříchu] – bez zásahu moci Boží. Protože v tomto příběhu vystupují Jordán a dřevo, stal se tento zázrak oblíbeným předobrazem křtu.
Třetím divem, vztahujícím se k Jordánu, je uzdravení Námana ze Sýrie, jemuž prorok Elizeus uložil se v Jordánu sedmkrát umýt (2 Král 5,9–14).
Náman, velitel vojska aramejského krále, přijel se svých spřežením a vozem a zastavil se u dveří Elizeova domu. Elizeus poslal k němu posla se vzkazem: „Jdi se umýt sedmkrát v Jordáně a tvé tělo se obnoví; jdi a budeš čistý!“ Náman se rozhněval a odcházel se slovy: „Řekl jsem si: Jistě mi vyjde vstříc a osobně přede mnou bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, vztáhne ruku k nemocnému místu a zbaví mě malomocenství. Copak nejsou lepší Abana a Parpar, řeky damašské, než všechny vody izraelské? Nemohl bych se umýt v nich, abych byl čistý?“
Obrátil se a s hněvem odcházel. Tu přistoupili jeho služebníci a domlouvali mu: „Otče, kdyby ti prorok nařídil něco nesnadného, neudělal bys to? Tím spíše, když ti řekl: »Umyj se a budeš čistý!«“ Sestoupil tedy a ponořil se do Jordánu sedmkrát podle nařízení Božího muže a jeho tělo se obnovilo jak tělo malého dítěte a byl čistý.
Tento starozákonní text nás vede k tomu, abychom na křest pohlédli v novém zorném úhlu, totiž jako na očištění. Náman byl koupelí v Jordánu očištěn od malomocenství. Katechumeni jsou křtem očišťováni od hříchu. Ale je tu ještě jeden důležitý aspekt: tato perikopa symbolizuje povolání pohanů k účasti v novém Božím lidu.
Podle Origenova komentáře k tomuto místu Písma předobraz Krista je sama řeka Jordán. Námanův hněv nad tím, že ho Elizeus poslal umýt se právě v Jordánu, vysvětluje Origenes: „protože nepochopil veliké tajemství Jordánu. Ve skutečnosti nikdo není dobrý, jen jeden, Bůh Otec, a tak i mezi řekami žádná není dobrá, jen Jordán, který dokáže osvobodit od malomocenství toho, kdo svou duši vírou očišťuje v Ježíši.“ Pro Origena „ponořit se do Jordánu“ znamená „ponořit se do Krista“. Ježíš, Slovo Otcovo, je onou řekou, která je „k radosti Božímu městu“ (Ž 46,5). Jako tato řeka dává poznat Boží přítomnost, tak se Otec dává poznat v Synu. Origenes pokračuje:
Proto z těch, kdo podstoupí koupel v této Řece,
je sňata egyptská potupa,
jsou uschopněni být pozvednuti do nebe,
jsou očištěni od nejstrašnějšího malomocenství
a jsou schopni přijmout Ducha svatého.
Což jsou zřetelné narážky na: přechod Jordánu za Jozua, Eliášův přechod Jordánu a očištění Námana.
Očištění pohana Námana od malomocenství zmiňuje Pán Ježíš, když káže v nazaretské synagóze. Origenes k tomu říká: „Poznej tedy, že ti, kdo byli omyti skrze duchovního Elizea, našeho Pána a Vykupitele, jsou očištěni od špíny litery. Tobě totiž je řečeno: »Vstaň a umyj se v Jordánu!« (...) Náman se zvedl a šel a byl očištěn (...) A jeho tělo bylo jako tělo dítěte. Kdo je toto dítě? Ten, kdo se zrodil v koupeli nového zrození.“
Dydimos při výkladu této perikopy vyzvedá dva nové rysy: skutečnost, že Náman byl pohan, napovídá univerzalitu křtu (bude nabízen každému, kdo je ochoten se obrátit, ať už patří ke kterémukoli národu) a sedmeré ponoření do Jordánu mu připomíná Ducha svatého, jeho sedmero darů.
Jordán má v očích starověkých křesťanů zvláštní význam. Už jsme řekli: křest Páně podle jejich přesvědčení posvětil vody Jordánu a znamenal ustanovení křtu. A od okamžiku křtu Ježíšova pak Kristovu milost přijímá každá křestní voda. Námanova koupel v Jordánu je nahlížena jako předobraz této události. Můžeme znovu ocitovat sv. Řehoře Nysského: „Jako jediný mezi [všemi potoky a] řekami přijal do sebe Jordán prvotiny uzdravení a posvěcení a vytryskla křestní milost jako z jednoho pramene (...) po celé zemi.“ Podle sv. Řehoře tedy řeka Jordán předobrazuje jak křest, tak ustanovení křtu.
Z katechezí sv. Ambrože je patrné, že tato perikopa patřila obecně k obsahu základních katechezí. Náman je zřetelným předobrazem budoucí spásy také pro pohany.
Co z toho vyplývá pro nás?
Ožívá před námi obrazný výklad Písma. Používal se v církvi až do středověku. Bezesporu byl mnohdy nacházen hloupě a nesprávně. Ale použitý citlivě má sílu zaujmout nás pro biblické texty nově, i když trochu jinak. Spojit i „okrajové“ perikopy Písma se samotným jádrem zvěstování spásy. Ukázat evangelium z dalšího úhlu pohledu. A texty, kterým bychom jinak věnovali mnohem méně pozornosti, oživit a nechat promluvit básnickou symbolickou řečí o těch nejpodstatnějších věcech mezi Bohem a námi.
A tak na pozadí starozákonních textů vystupuje křest před naším duchovním zrakem výrazně jako nové stvoření, zničení hříchu, záchrana z otroctví, vykročení do svobody, rozchod s pohanstvím, vyznání pravé víry, vylití Ducha, pozvednutí k nebi, spásonosný dotek Kříže, zázrak, očista od zhoubné nákazy, povolání pohanů k přijetí spásy.
Ať už máme k alegorickému výkladu Písma vztah nadšený či odměřený, připomněl nám, že křest je veliké a úžasné tajemství, zasazené v široké souvislosti dějin spásy. Jeho obsah nikdy nevyslovíme beze zbytku. Ale každé zdařilé vyslovení obsahu tajemství křtu, byť jen dílčí, je nám zdrojem radosti a posiluje naši lásku ke Kristu a odhodlání jej následovat.
