První část: Tereziánské kořeny charismatu:
kontext Tereziina života a zásady pro četbu
Historický, společensko-kulturní a náboženský rámec Tereziina života
6. Společenským prostředím svaté Terezie je Kastilie 16. století, období velkých kontrastů, kde rozhodující úlohu hraje vyšší třída, v níž bují konvencionalismus, tituly a předepsaná etiketa (srov. Ž 37,6.10). Terezie, ač nevyhnutelně začleněná do dobového systému společenských tříd, na to reaguje v Knize života kritikou tří pseudohodnot této společnosti: kultu cti, hromadění peněz a vyhledávání potěšení (srov. Ž 20,25–28). Svatá Terezie se rodí a je vychovávána v době expanze říše krále Karla I. (tak ve Španělsku) a téhož Karla V. (tak v Německé říši; 1516–1556) a svou činnost a osobnost rozvíjí za panování Filipa II. (1556–1598). V té době přestává být Kastilie oblastí uzavřenou do sebe samé a otvírá se evropskému horizontu Itálie, Francie a Flander.
7. Terezie chová v hloubi duše obavy o problémy Evropy, ponořené do náboženských válek a vystavené hrozbě tureckých nájezdů, i o problémy v Africe. Zvláštní citlivost však ukazuje zejména pro široké panoráma Ameriky a jejích problémů. Terezii bylo pouhých sedmnáct let, když začal exodus jejích bratrů do Ameriky (v Tereziině slovníku „do Indie“). Od tohoto okamžiku již nikdy nepřestane obracet svůj pohled na americký kontinent. Během posledních dvaceti let jejího života se témata Indie stanou součástí jejího vnitřního světa a budou rozhodujícím faktorem jejího zakladatelského díla mezi bratry. Ohledně Terezie a jejího postoje vůči Indii se obvykle opakuje pouze to, že to bylo obvyklé místo zdroje přísunu peněz, které odtamtud dostávala. Avšak ona sama prožívala problém Ameriky na hlubší úrovni a doznala vůči němu radikálního vývoje. Informace měla stále z první ruky. Rozhodujícím podnětem pro ni ovšem byl rok 1565, kdy se na Karmelu svatého Josefa příležitostně zastavil františkánský misionář Alonso de Maldonado, žák a následovník otce Las Casase, odpůrce dobyvatelských tažení a podporovatele misií. Terezie je při naslouchání těmto zprávám hluboce zasažena, jak to odpovídá citlivosti její doby, a nemůže se nestáhnout do samoty poustevny v klášterní zahradě, kde prosí Boha za ty milióny osob, které tam směřují k zatracení. Náhle se ji otevřel nesmírný, zcela nový obzor (srov. Z 1,7; Dopis Lorenzovi de Cepeda ze 17. ledna 1570).
8. Ženě nepříslušelo ve španělské společnosti 16. století takové postavení, které by jí umožnilo být velkou protagonistkou, ani důležitá rozhodovací moc. Narážela na obtíže ve snaze získat přístup ke kulturním pramenům, neměla přístup na univerzitu, ani jí nebyla otevřena jiná střediska vzdělání či společenského postupu; nebyla jí dokonce dovolena četba duchovních knih v lidovém jazyce. Terezie bude protestovat proti těmto zákazům, které existují i uvnitř církve: „Nestačí, Pane, že nás svět drží umlčené, že pro vás neděláme na veřejnosti nic, co by za něco stálo, ani se neodvážíme mluvit o jistých pravdách, že potají pláčeme; a vy byste snad neměl vyslyšet tak spravedlivou prosbu? Tomu, Pane, nevěřím, pro vaši dobrotu a spravedlnost, neboť jste spravedlivý soudce, a ne jako pozemští soudcové, kteří – jako Adamovi synové, a koneckonců, všichni muži – nenacházejí ženskou ctnost, kterou by nepodezřívali“ (CE 4,1; srov. 35,2; Ž 26,2). Aniž by o to usilovala, promění se Terezie v podněcovatelku hnutí ženské kultury. Vstoupí do proudu španělské duchovní literatury první poloviny 16. století. Když zakládá nový Karmel, trvá na tom, aby mnišky byly schopné modlit se liturgii hodin a pomáhat při chorálním zpěvu (srov. St 6). Když však nedlouho nato zazvoní u dveří jejího Karmelu negramotná pastýřka z Almendralu, Anna García (budoucí Anna od svatého Bartoloměje), Terezie ji v rozporu s tímto požadavkem přijme. Sama ji naučí číst a psát. Na novém Karmelu bude Terezie přítelkyní knih, dopisů a vzdělanců, lidových písní a... písní bratra Jana od Kříže. A později, koncem 16. a začátkem 17. století, se vytvoří zástup vzdělaných karmelitek, mezi nimiž vynikají Marie od svatého Josefa, Cecílie od Narození a Anna od Trojice (z Calahorry).
9. Co se týče náboženského prostředí, Kastilie byla společností teokratickou a téměř výlučně katolickou: Židé byli ze Španělska vyhnáni roku 1492 a ti, kdo měli židovské předky a sami byli konvertity, byli perzekuováni kvůli podezření, že stále vyznávají svou původní víru. Pronásledováni byli rovněž ti, kdo přišli do kontaktu s protestantskou reformací. Tak zde zůstaly jen malé skupiny muslimů (morisků). Terezie se již jako dítě zmíní o nepřátelské zemi Maurů a o možnosti podstoupit tam mučednictví (srov. Ž 1,5) a ona sama a její rodina budou muset vyvracet podezření ohledně čistoty své krve, tj. ohledně židovského původu. Známé jsou i její názory na protestantskou reformaci: vnímala ji z politicko-náboženského prostředí, v němž žila (srov. CV 1,2).
10. Španělská společnost Zlatého věku byla okázale náboženská ve svých strukturách, zvycích i způsobu uvažování. To mělo za následek, že lidová zbožnost se přetvořila ve všeobklopující výchovný faktor: je přítomna ve všech sférách. V dětském věku ji Terezie zakouší v rodině. Pak ji prožívá rozdílnými způsoby v průběhu svého řeholního života, jako určitý protipól konventní liturgie. A nakonec ji, byť velmi protříbenou, včleňuje do svého mystického života. Nejvýznamnější skutečností je právě spojení lidové zbožnosti s mystickou zkušeností: den ode dne víc zakouší Terezie „nesmírnou krásu Kristovy tváře“, hluboce citově prožívá společenství s Trojicí atd., a přesto pro ni v každodenní i komunitní praxi zůstanou takřka nepostradatelnými: obrazy (srov. CV 34,11), svěcená voda, procesí, lidové písně. Inkvizice byla ve španělské církvi i společnosti té doby jednou z institucí, které nejvíce ovlivňovaly každodenní život. Totéž platí pro Terezii. Inkviziční zásahy zpochybní jak její osobu a její mystické milosti (srov. Ž 33,5), tak i první z jejích spisů, Knihu života. Ona přesto atmosféře strachu z inkvizice, který se po Kastilii šíří, nepodlehne.
11. Církev se pro Terezii i pro celou dobu Filipa II. ztotožňuje s klérem a hierarchií. Klérus tvoří sociální vrstvu, která je Terezii nejbližší a nejvíce ovlivňuje život řeholnic. Terezie vstupuje do kontaktu s nejrůznějšími vrstvami církevní hierarchie. Velmi si váží biskupů, které zná, zvláště pozitivně však hodnotí kněze. Kněz pro ni není zaměstnanec, nýbrž praporečník, jakýsi kapitán křesťanů. Je to obránce Kristovy věci (srov. CV 3,1–2). V církevních dějinách bývá Terezie začleňována do rámce reformních proudů Kastilie v širokém hnutí katolické reformy, která začíná v polovině 14. století a je usměrňována zejména Tridentským koncilem; toto hnutí se snažilo vštípit církvi nového ducha, který by povzbudil křesťanský život, vzdělanost, teologii a semináře.
12. Tereziin mystický život a její touha vytvořit malou kontemplativní komunitu s novým duchem i stylem života předcházejí Tridentský koncil, třebaže vzápětí se ukáží být v souladu s jeho průběhem a uplatňováním. Terezie jej často nazývá posvátným koncilem. Ona sama však není jen jednou reformátorkou řeholního života navíc, je také nositelkou charismatu a inspirátorkou určitého životního stylu uvnitř církve, charakterizovaného jejím křesťanským humanismem. Otevřena transcendenci, která je společenstvím trojiční lásky a přátelstvím s Kristem – Bohem a člověkem, který rozumí našim slabostem – má svatá Terezie vysoké povědomí o lidské osobě a váží si lidských schopností (srov. CV 4,4; 41,7; 1H 1,1nn). Její mystika je navíc mystikou prorockou, zkušeností tak mocnou, že se vyjadřuje slovem, které nás zve, inspiruje a pobízí, a stává se tak svědectvím pro společnost a církev.
13. Prostě a konkrétně popisuje svatá Terezie nemnoha slovy hodnotu křesťanské výchovy, které se jí dostalo v rodině: „To, že jsem měla ctnostné a bohabojné rodiče, by mi spolu s tím, co mi dopřával Pán, stačilo – kdybych já nebyla tak ubohá – abych byla dobrá“ (Ž 1,1). Obraz rodiny, načrtnutý Terezií na prvních stránkách Knihy života, je ryze pozitivní a jasně charakterizovaný, nesený zdravým křesťanským humanismem. Portrét jejího otce, dona Alonsa, je portrétem spravedlivého a umírněného muže, přítele pravdy, společensky orientovaného, oddaného četbě, úctě k eucharistii, bohatého na skutky lásky vůči chudým a milosrdného k nemocným a sloužícím (srov. tamtéž,2). Velmi podobný je i ženský portrét paní Beatrix, její matky: trpělivá, prozíravá, velmi klidná a inteligentní, nakloněná pěstování mariánské úcty a ostatních křesťanských ctností u svých dětí (srov. tamtéž,3). Terezie, která tak usilovně a intenzivně vykonávala své poslání Matky duchovních osob, jak uvnitř, tak vně Karmelu, pečovala také o tento aspekt rodinného života. Nejdříve jako mniška, která se zajímala o duchovní život svého otce (srov. tamtéž 7,13); a následně jako mystička se zájmem o duchovní život svých bratří.
14. Na tomto pozadí prožívá Terezie mezi svými osmnácti a dvaceti lety, v rámci vývoje svého povolání, i okamžik vstupu do karmelitánského kláštera Vtělení. Zde si uvědomila, že je zasazena do duchovní tradice staletých kořenů, intenzivně inspirované Biblí a založené na Řeholi. Karmelitánská řehole je hned po Písmu nejcitovanějším textem světice. Sepsána v prvním desetiletí 13. století byla následně upravena a potvrzena za pontifikátu Inocence IV. (1247) a tento takto dotvořený text označuje Terezie jako „prvotní Řeholi“ (srov. Ž 36,26). Na prvních stránkách Cesty dokonalosti řekne svým mniškám, že při zakládání tohoto „koutku (...) měla v úmyslu, aby se zachovávala tato Řehole naší Paní a Vládkyně s takovou dokonalostí jako na počátku“ (CV 3,5). Pobídky, vycházející z Řehole, které přijímá za své s největší intenzitou, jsou evangelijní chudoba (srov. Ž 35), modlitba (srov. CV 4,4), samota cely (srov. C 8; C 4,9), mlčení (srov. 3H 2,13), práce a příklad svatého Pavla, stejně tak jako tradiční vztah mezi Řeholí a vzorem Panny Marie; to je také důvod, proč je Řehole Terezií obvykle nazývána „Řehole Panny“, nebo „Řehole Naší Paní z hory Karmel“ (srov. Z 14,5; Ž 36,26).
15. Během celkem sedmadvaceti let pobytu v klášteře Vtělení prochází Terezie značným duchovním růstem: četba svatého Augustina a vidění Krista, posetého ranami, způsobí v jejím řeholním životě definitivní změnu (srov. Ž 9,1.8). V klášteře Vtělení dochází rovněž k mystickým milostem, které popisuje v Knize života. Ty jsou proložené christologickými zkušenostmi, které soustředí její mystický život na prožívání Kristova svatého lidství (srov. Ž 22), přes milost probodení srdce (tzv. transverberaci; srov. Ž 29,13) až k charismatickým milostem, které ji podnítí k založení nového Karmelu. Zde se odehraje rozhodující událost, která má změnit směr jejího života, a to až v roce 1554, tedy po téměř dvaceti letech karmelitánského života. Terezie nás o ní zpravuje v deváté kapitole svého autobiografického líčení. Skutečnost spočívá již ne v překlenutí zápasu, který svedla během předcházejících deseti let, nýbrž v otevření se nového horizontu k novému způsobu, jak se vztahovat k Bohu a jak čelit každodennímu životu. Popisuje to takto: „Měla jsem už předtím několikrát počátky toho, co nyní povyprávím. Stávalo se mi při tomto zpřítomnění, kterým jsem se uváděla ke Kristu, jak jsem řekla, a dokonce někdy i při četbě, že mi náhle přišel pocit Boží přítomnosti, při kterém nešlo nijakým způsobem pochybovat o tom, že je v mém nitru nebo já celá pohroužena v něm“ (Ž 10,1). Šlo jednoduše o počátek mystického života; začátek nového způsobu modlitby a života, s důsledky, které ještě netušila ani ona sama. Jde o její zkušenost nového života, která dá vzniknout novému Karmelu. Začíná tak druhé období jejího života (1554–1582), charakterizované intenzivními mystickými zkušenostmi, jejichž svědkem bude Jan od Kříže, zpovědník v klášteře Vtělení během tříletí 1571–1574, kdy zde Terezie byla převorkou. Toto období zároveň charakterizuje její intenzivní spisovatelská a zakladatelská činnost, na které bude mít rovněž účast Jan od Kříže a se v podstatě potáhne až do její smrti.
(Pokračování v příštím čísle.)
