P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Ještě jednu myšlenku J. A. Jungmanna nám předložím.1 Kdybyste si otevřeli staré katechismy nebo výklady víry, můžete postřehnout, že tyto knihy, když mluvily o tom, co znamená spása, kterou jsme přijali v Kristu, zaměřovaly se – odpusťte mi hovorové vyjádření – na to, „co to v nás dělá“. Jak se spása projevuje v nitru člověka a v životě člověka. Hodně se v nich pojednávalo o milosti, o nadpřirozeném životě, mluvilo se v nich o „něčem“. A málo se přitom mluvilo o někom. O Kristu, z nějž všechno to „něco“ vyvěrá. A málo se tehdy uvažovalo o společenství církve, jehož prostřednictvím se nám spásy dostává. Když my pak takovou knihu čteme a máme si srovnat, jak to v našem konkrétním životě s tou milostí je, působí nám to potíž. Mnohem snazší pro nás je zaměřit se na Krista a říci prostě, že on nám dává účast na svém životě. Náš úkol je přimknout se ke Kristu. Věřit v něj, milovat ho. A on následně promění naše nitro. Kdežto kdybychom dbali jen na ono „něco“, co nám vlévá a co se v nás děje, pak přitom pustíme ze zřetele jej samotného. Ale to on, Boží Syn Ježíš Kristus, nás přitahuje a je původcem naší spásy. „Měli bychom milost chápat jako účast na Božím životě, který Kristus přinesl na svět. Povzbuzování k opravdovému křesťanskému životu by tedy nemělo znít: „Musíte „mít“ spasitelnou milost!“, ale: „Musíme se přimknout ke Kristu vírou a láskou; a to si uchovávat neustále.“2
Všimněte si, jak právě takovéto pojímání spásy vysvítá v liturgii, z jejích starobylých zvyklostí. O velikonoční vigilii žehnáme paškál – symbol zmrtvýchvstalého Krista. Pak od velikonočního ohně paškál zapálíme a slavnostně vztyčen je v čele průvodu všech shromážděných vnesen do kostela. Uvnitř si všichni od něj zapálí své svíce, a tak světlo paškálu naplní celý kostel. A připomeňme: v řadě cizích jazyků (v češtině ne, my tu „doplácíme“ na bohatství své mateřštiny) má jedno a totéž slovo význam jak „kostel“, tak „církev“ (die Kirche, church, chiesa). V těchto jazycích stejné slovo označuje jak budovu kostela, tak ty, kdo se v ní scházejí, tedy církev. Světlo paškálu zaplňuje prostor kostela a světlo Kristovo osvěcuje naše srdce. A my pak zapálený paškál noříme do vody, určené pro křest, aby i ona mohla působit „osvícení“.3 Symbolicky se tu naznačuje: to Kristus dává této vodě sílu! Potom jsou touto vodou pokřtěni katechumeni a my všichni se touto vodou necháváme pokropit při obnově svého křestního slibu. Tím vším je krásně naznačeno: milost je účast na Kristově životě. On je zdroj, ze kterého vychází to světlo, ta síla, která prostupuje náš život. A následné předání hořící svíce a bílého roucha těm, kdo byli právě pokřtěni, jsou jen dalším pokračováním této dobře srozumitelné symboliky.
Druhým takovým výmluvným gestem při křestní liturgii je pomazání. Při křtu dospělého člověka toto pomazání křižmem po křtu je svátost biřmování. Při křtu malých dětí toto pomazání na temeni hlavy není svátostné, ale i tehdy jde o mazání křižmem. Historická svědectví zmiňují toto pomazání v římské liturgii již od 3. století, jde tedy o velmi starý zvyk. „Tímto pomazáním se pokřtěný stává christos, pomazaný Boží; toto pomazání jej včleňuje do královského a kněžského pokolení lidu nové smlouvy.“ Tím jasně vyjadřujeme, že tento pokřtěný člověk je spojen s tím, který je Christos – Mesiáš, tedy s Ježíšem. Je k němu přivtělen, Kristus naplňuje jeho nitro a jeho život svým působením a on má účast na Kristově kněžství, prorockém poslání a královské vládě. Tedy křest nám dává účast na Kristově svatosti; na bohatství života, který v Kristu je a který z něj vyvěrá.
Jak jsem zmínil, kniha J. A. Jungmanna, z níž tu čerpáme, vyšla v průběhu Druhého vatikánského koncilu. Sám koncil o křtu takto mluví. Křest je naše začlenění do Krista: máme s Kristem jeden život. Tím zároveň máme účast na životě Boží Trojice a na společenství církve. A tento Kristův život, který je do nás vléván, je láska. Ta láska, kterou žije společenství Trojice – Otec, Syn a Duch svatý – nám je vylita do srdce a my jsme vtahováni do společenství milující se Trojice a jako církev jsme společenstvím, ve kterém se tato láska sdílí, předává. Takto je církev jedno tělo.
Tak tedy učí o křtu Druhý vatikánský koncil a tento pohled na křest je převzat i v řeholi karmelitánského třetího řádu, která vyšla v roce 2003 a kterou se v současnosti řídíme. Ačkoli jak jsem řekl, naši světci mluví o křtu málo, současná terciářská řehole mluví o křtu více (v čl. 1; 12; 20; 24–26; 82), protože se inspiruje naukou Druhého vatikánského koncilu a jeho důrazem na tuto svátost.
A tak hned na začátku řehole (v čl. 1) máme napsáno: „Svátostí křtu jsou lidé uváděni do božského života a stávají se v Duchu svatém adoptivními dětmi Otce a Kristovými bratry (a sestrami).“ Mají tedy účast na životě Trojice.
Vysvětlení, co to znamená, že „je nám dán Boží život“, mám už několik let spojeno se zážitkem z jedné bohoslužby v naší farnosti v Liboci. Holčičku, která měla jít za týden k prvnímu svatému přijímání, jsem tehdy pozval k oltáři a společně jsme všichni přemýšleli: stojí tu oltář z kamene, u něj ve váze kytice květin, vedle stojí holčička. Představme si ve fantazii, že vezmu lidského ducha dívenky a vložím ho do oltáře. Co to způsobí? Pak s oltářem mohu mluvit: mluvím na něj a on mne slyší, rozumí, odpovídá. Oltář toho běžně není schopen, protože je dřevěný nebo kamenný, ale kdyby měl lidského ducha, tak by mluvit dokázal. Setkáváme se s tím v dětské fantazii, v pohádkách. A Bůh toto dělá. Není to pohádka, je to tajemství naší víry: on svůj Boží život, kterým žije, vkládá do našeho lidského srdce. Takže já, slabý a hříšný člověk, mám účast na Božím životě. Ten život, který „pulsuje“ v Bohu, byl vlit mně. Ten Duch, který je v Bohu, mi byl dán. A na lásce, která je v Bohu, mám já účast. Přestože moje srdce je nepatrné a „děravé“ a mnohdy do něj ještě natahám všelijakou špínu a zlobu, přesto ho Bůh očišťuje a vlévá do něj svou lásku. A to lásku ne nějak „naředěnou“ proti té, která proudí v lůně Boží Trojice! Bůh právě toho Ducha, kterého má, dává mně. Právě takovou lásku, kterou má v sobě, dává mně. Ten pokoj, který má sám, dává mně. Na té trpělivosti,4 kterou má On, dává podíl mně... Naším úkolem je, abychom se tomu to bohatství vírou otvírali a modlitbou je v sobě upevňovali – a křest je svátostné stvrzení toho všeho. Víra znamená počátek a křest znamená stvrzení této naší účasti na Božím životě.
Boží přistupování k nám má tedy velikánskou sílu. Bůh nás všechny opravdu volá „k plnosti křesťanského života a k dokonalé lásce.“ Tak to říká čl. 2 naší terciářské řehole. Jak jsme citovali v podtitulu našeho zamyšlení: svátostí křtu jsme „povoláni ke svatosti.“ A svatostí se rozumí plnost křesťanského života a dokonalá láska. Ne nějaké pobožnůstkářství. Ne vršení přídavků, které bychom považovali za svatost, ale plnost křesťanského života, dokonalá láska.
A jaký je význam našeho řeholního a terciářského zasvěcení? Zavazujeme se, že k dokonalé lásce budeme směřovat s pomocí té zkušenosti, kterou má společenství Karmelu. Skrze světce našeho řádu i zbožnost prostých bratří a sester a skrze velké události našich dějin, kterými jsme jako rodina Karmelu prošli. Toto je pro nás konkrétní škola a cesta, kterou chceme jít k dokonalé lásce. „Profesí chce totiž terciář posílit křestní slib milovat Boha nade všechno a zříci se satana a jeho svodů“ (čl. 12). Náš terciářský a karmelitánský život není ničím jiným, než touhou intenzívně žít křest. Milovat Boha, milovat lidi a důsledně se odříkat toho, co se tomu protiví. Proto řehole říká: „Svátostí křtu, která každého činí údem Ježíšova tajemného těla, je terciář povolán ke svatosti. Jeho největší důstojnost tkví v tom, že v sobě má sám božský život a Boží lásku, kterou do jeho srdce vylévá Duch“ (čl. 20).
Měl jsem velkou touhu postavit nám při tomto zamyšlení před oči příklad svatých Cyrila a Metoděje. Ale když jsem prohledával staroslověnské písemné památky, nenašel jsem v nich o křtu pro naši inspiraci nic vhodného. Dost možná za to může jen moje nešikovnost a neodbornost. V Lidéřovicích v rámci našich programů, nazvaných „větrání kostela a varhan“ jsme se před časem zabývali sv. Ludgerem (742–809), jehož jméno potažmo tvoří základ pojmenování této vesnice. Abych o tomto světci, který byl misionářem Sasů a prvním biskupem v Münsteru, mohl vědět něco bližšího, dostal jsem o něm od bratří karmelitánů z Německa krásnou knihu.5 Píše se v ní o pokřesťanštění germánských kmenů šířeji.
V křestním obřadu, jak ho používáme dnes, naši pozornost upoutávají slova kněze, který při křtu říká katechumenovi: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Kdežto v raném středověku nejvýraznějším jádrem celého obřadu bylo vyznání, které pronášel sám katechumen. Kněz nebo biskup mu položil otázku: „Věříš v Boha, všemohoucího Otce?“ A katechumen hlasitě vyznal: „Věřím.“ Dále se ho zeptal: „Věříš v Ježíše Krista?“ A dotyčný opět odpověděl: „Věřím.“ A tak dále. Tak bylo naprosto zřetelné, že křest není něčím, co „někdo na někom vykoná“, ale že jde o životní rozhodnutí konkrétní člověka: odřeknutí se zlého a vyznání křesťanské víry.6
A stojí za to poopravit si náš pohled na hromadné křty. Alkvín, dvorní teolog Karla Velikého, byl proti násilným křtům. I když Karel Veliký k nim sahal. My jsme snadno v pokušení pohoršovat se nad tím, že staré národy nebo tehdejší kmeny přijímaly křest jako celek, všichni najednou. Jenže při bližším zkoumání mentality tehdejších Germánů zjišťujeme, že v té době to dost dobře nešlo jinak. Tito lidé žili navzájem v tak těsné pospolitosti, že v rámci svého kmene všichni zastávali stejné náboženství. Kdo by se ve své víře nějak vydělil, vystavil by se osudovému vykořenění a riziku záhuby. Zatímco předchozí antická společnost byla již rozvolněnější (takovou je i naše dnešní) a umožňovala jednotlivci ve věcech náboženství samostatnost, ve středověké společnosti to možné nebylo. Tehdy byli v daném kmeni buď všichni pohané, nebo byli všichni křesťané... A nám dochází, že víru předků v době přijetí křesťanství musíme posuzovat velmi opatrně.7
Připojme ještě několik myšlenek, inspirovaných současností. Křest je pro každého z nás životní rozhodnutí. Je to můj závazek, který mne váže, tj. poutá k někomu. A tak zároveň představuje kotvu, která mne drží (v bouři světa) na jednom místě. Toto chci nyní zdůraznit. Před časem za mnou přišel jeden z účastníků terciářského setkání (snad se nebude zlobit, když to nyní zde anonymně zmíním) a náš rozhovor mne velmi zasáhl. Ten člověk přišel s prosbou, jestli by mohl složit terciářský slib. Protože jsme se viděli vůbec poprvé, pochopitelně jsem byl překvapen a ptal jsem se, proč chce slib složit. A on mi odpověděl: „Mám za sebou teď velmi těžké věci, do kořenů mnou zamávalo zlo a málem zničilo můj osobní a rodinný život. A já jsem poznal, že je pro mne velmi důležité se zavázat. Ukotvit se na to správné msto, připoutat se k Bohu a ke Kristu. A já bych to chtěl udělat...“ Aniž bych odmítl možnost, že se v budoucnu stane terciářem a složí ve třetím řádu profesi, pokusil jsem se mu především stručně vysvětlit, že takovéto ukotvení jsme přece vykonali svým křtem.
A pak jsem přemýšlel již obecněji: je škoda, jestli nám tato stránka křtu nedochází nebo jestli na ni zapomínáme. Dnešní svět mnohdy žije tak, že „všechno je možné“. Vše je v pohybu a vše je relativní... A tak kupříkladu zcela náhodné setkání cizího muže a cizí ženy je bráno jako příležitost k chvilkovému partnerskému sblížení, po němž následuje stejně náhlý rozchod. A lze si na takovýto přístup dokonce navyknout, jednat tak opakovaně a chladnokrevně. Nedbá se na budoucnost, nepřipouští se zodpovědnost. Chování se odvíjí podle situace, na základě nahodilých okolností, bez hlubší rozvahy a sebekritiky. A pak se může stát, že nepředvídaně velmi, velmi ublížíme druhému člověku nebo poškodíme vztah, který jsme dlouho budovali. Jen proto, že se namanula příležitost a my „to neřešili.“ Konkrétnější příklady není třeba uvádět... A tak je velmi důležité, abychom se my do této léčky nechytili. Ano, mnohé kolem nás je v pohybu: auta jezdí velmi rychle, lidé na nás mluví tři najednou, z různých stran se na nás valí hluk, spousta vjemů, provokuje nás to nebo ono... – ale my víme, kde tkví naše kotva. My, pokřtění v Kristově jménu, jdeme tímto světem jako lidé, kteří vědí, komu patří.
Křesťané v prvních staletích velmi rádi používali znamení tzv. malého kříže. Dělali je na svém čele, na rtech, na srdci, na jednotlivých částech svého těla, zvlášť při pokušeních, a přitom si připomínali: „To je podpis! Tento křížek je znamením, komu patřím – patřím Kristu.“ A tak i my si můžeme říci: „Pokouší tě tvoje ruka? Udělej na ní kříž! Ta ruka patří Kristu. Pokoušejí tě tvoje rty? Udělej na nich kříž. Ty rty mají patřit Kristu. A tys to na křtu slíbil, že budou patřit Kristu! Tak jen se k tomu vrať a buď tomu věrný...“
V tomto smyslu křest pro nás není pouhý obřad, který se stal už před časem nebo v dětství, kdy nás do kostela přinesli jako nemluvně. Křest je naše základní ukotvení v bouři nebo kymácení se světa kolem nás. Svět není zlý, je v něm mnoho krásného a mnoho dobrého. Ale kromě toho je v něm i zlo a spousta pokušení. A otupí-li naše bdělost, může se stát, že zapomeneme, komu patříme. Zřetelnou ukázkou toho jsou opět partnerské vztahy. Mladí lidé chodí do společnosti, na výlet, za zábavou. Ale jde-li tam někdo, kdo má partnera, který s ním zrovna jít nemohl, a má-li ho rád, pak samozřejmě on tomu vztahu stále zůstává věrný. Po celý ten výlet nebo po celou tu dobu ví, že někomu patří. A takový závazek v sobě obsahuje křest.
Zvýrazním ještě, co jsem naznačil. Křest ukotvuje. Je volbou konkrétního Spasitele a konkrétní duchovní cesty. A to znamená, že jiné „spasitele“ nechávám stranou svého zájmu. Já jsem vsadil na Krista. A skutečné zlo nejen nechávám stranou své pozornosti, to přímo odmítám, proti tomu se stavím. S tím nechci mít nic společného, protože Krista uráží a vadí mu. Mám vybráno a nebudu svůj vztah s Kristem ničím mělnit. Možná jste slyšeli, že při obřadu křtu ve východní církvi katechumen plivne směrem na západní stranu, která symbolizuje satana. Takovouto ráznou „provokací“ vyjádří, že se zlem nechce už od nynějška mít nic společného...
Před několika lety o velikonocích, poté co jsme hezky prožili ve společenství farnosti křest tří katechumenů, se mi při následném agapé jedna žena z farnosti svěřila: „Tak jsem to těm katechumenům záviděla! Přišlo mi líto, že si svůj křest nepamatuji, a uvažovala jsem, jestli svým dětem neškodím, že je nechávám pokřtít už jako malé děti...“ Ale připomeňme si pozorněji tradici církve. Církev křtí malé děti už od pradávna. A má to svou cenu. Na křtu malých dětí je jasně patrné: křest je dar. Není odměnou za naše zásluhy. A jasněji také chápeme: křest je počátek. Křtem nemůže život křesťana končit! A především: dar křtu otevírá v našem nitru pramen Božího života. Tento Boží život působí v dítěti ještě dříve, než začne „rozum brát“. A při křtu malého dítěte je ještě také zjevné: tento človíček nebude mít víru, jestliže mu nepomůže církev. A nám dochází, že tak je tomu u nás u všech: potřebujeme církev. Potřebujeme společenství. Víru v Krista si nemůžeme žít na svou pěst, sami pro sebe. Důvodů pro křest malých dětí nám tedy vyvstává hned několik.
Křtíme: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Býváme dnes mnohdy otupělí pro vnímání síly slov. Ale to, že nade mnou při mém křtu zaznělo jméno Boží, jména osob Trojice, to je velká věc. Bylo nade mnou vysloveno jméno pravého Boha a já mu patřím. Už když jsme mluvili o „podpisování“, mluvili jsme o tom, že patříme Kristu. A i díky vyslovení jeho jména nade mnou při křtu – já mu patřím. Když budeme rozjímat o moci Božího jména, dojde nám, že křest není jenom můj závazek – že já napnu síly; slíbil jsem to a teď to budu dělat... Ale nade mnou bylo vysloveno jméno, které je plné moci. A já spoléhám na sílu toho jména, spoléhám na sílu Kristovu. On je plný moci, chce si nás chránit. Výroky Nového zákona v této věci jsou velmi silné. „Žádný, kdo se narodil z Boha, nedopouští se hříchu, neboť v něm zůstává Boží semeno“ (1 Jan 3,9). Jan Pavel II. se přihlásil k výkladu, že oním Božím semenem v nás je Kristus, jeho spásonosné působení v nás. V tomto smyslu pak máme rozumět i dalšímu janovskému výroku: „Žádný, kdo se narodil z Boha, nežije ve hříchu, neboť Syn Boží ho chrání a zlý duch na něho nevloží ruku“ (1 Jan 5,18n.).8
Zakončeme své zamyšlení krásnou citací z křestního kázání prof. Jana Hellera: „Křest nám formou symbolického děje předvádí a ukazuje, že pravý život záleží v lásce a odpuštění. Ale nejen v lidské lásce a v lidském odpuštění, které bývají velice křehké a pomíjivé, ale v pevné a nepomíjející lásce Boží a Božím odpuštění. (...) Není nic vzácnějšího než být touto věčnou a svatou láskou poznamenán, obklopen a opatrován.“9
předchozí
