Benedikt XVI. při generální audienci 16. 2. 2011
Drazí bratři a sestry,
před dvěma týdny jsem představil postavu velké španělské mystičky, Terezie od Ježíše. Dnes bych chtěl mluvit o jiném významném světci téže země, o duchovním příteli svaté Terezie a reformátorovi – spolu s ní – karmelitánské řeholní rodiny: o svatém Janovi od Kříže, který byl prohlášen učitelem církve papežem Piem XI. v roce 1926 a tradicí nazván Doctor mysticus, (Mystický učitel).
Jan od Kříže se narodil roku 1542 v malé vesničce Fontíveros, poblíž Ávily, ve Staré Kastilii, jako syn Gonzala de Yepes a Cataliny Alvaréz. Rodina byla velmi chudá, neboť otec, šlechtického původu z Toleda, byl za to, že se oženil s Catalinou, chudobnou tkadlenou hedvábí, vyhnán z domu a vyděděn. V Janově útlém věku jeho otec zemřel a Jan se jako devítiletý chlapec přestěhoval s matkou a bratrem Františkem do Mediny del Campo (u Valladolidu), obchodního a kulturního centra. Zde navštěvoval kolej de los Doctrinos a rovněž vykonával prosté práce pro sestry při konventním kostele Maří Magdalény. Následně byl přijat, s ohledem na jeho lidské kvality a studijní výsledky, nejprve jako ošetřovatel do Špitálu Početí a pak i do jezuitské koleje, zřízené v Medině del Campo teprve nedávno: sem začal Jan docházet jako osmnáctiletý a po tři léta studoval humanitní obory, rétoriku a klasické jazyky. Na konci této formace již měl jasno, co se týče povolání: rozhodl se pro řeholní život a mezi tolika řády, přítomnými v Medině, se cítil být volán na Karmel.
V létě roku 1563 vstoupil do noviciátu ke karmelitánům v tomto městě a přijal řeholní jméno „od sv. Matěje“. Následujícího roku byl určen ke studiu na prestižní univerzitě v Salamance, kde po tři léta absolvoval humanitní a teologická studia. V roce 1567 byl vysvěcen na kněze a vrátil se do Mediny del Campo, aby tam slavil primiční mši svatou, obklopen přízní svých příbuzných. A právě zde došlo k prvnímu setkání mezi Janem a Terezií od Ježíše. Setkání bylo rozhodující pro oba: Terezie mu vyložila plán reformy Karmelu rovněž v mužské větvi řádu a nabídla Janovi, aby se k němu „pro větší slávu Boží“ přidal; mladý kněz byl okouzlen Tereziinými ideami natolik, že se stal velkým zastáncem jejího úmyslu. Oba po několik měsíců společně pracovali a sdíleli přitom ideály a záměr co nejdříve otevřít dům bosých karmelitánů: k tomu došlo 28. prosince 1568 v Duruelu, na osamělém místě v ávilském kraji. S Janem tvořili tuto první reformovanou mužskou komunitu další dva společníci. Při obnovení řeholní profese podle prvotní řehole přijali nová jména: Jan se tehdy nazval „od Kříže“ a pod tímto jménem bude následně všeobecně znám. Koncem roku 1572, na žádost svaté Terezie se stal zpovědníkem a vikářem kláštera Vtělení v Ávile, kde se světice stala převorkou. Byla to léta jejich úzké spolupráce a duchovního přátelství, která obohatila oba. Do tohoto období spadají rovněž nejdůležitější tereziánská díla a první Janovy spisy.
Přilnutí k reformě Karmelu nebylo snadné a stálo Jana i těžká utrpení. Nejbolestnější událostí byl v roce 1577 jeho únos a uvěznění v konventu karmelitánů původní observance v Toledu, na základě nespravedlivého obvinění. Po několik měsíců byl světec vězněn, zbaven tělesných a duchovních opor a vystaven fyzickému a morálnímu nátlaku. Zde složil, kromě jiných básní, svou slavnou Duchovní píseň. Konečně se mu v noci ze 16. na 17. srpna 1578 podařilo dobrodružným způsobem utéci a uchýlit se do kláštera bosých karmelitek v tomtéž městě. Svatá Terezie a jeho reformovaní spolubratři vítali s nesmírnou radostí jeho osvobození a po krátkém čase fyzického zotavení byl Jan určen do Andaluzie, kde strávil deset let v různých konventech, zvláště v Granadě. Zastával v rámci řádu stále významnější úřady, až se stal provinčním vikářem, a dovršil sepsání svých duchovních pojednání. Následně se vrátil do rodné země jako člen generálního vedení tereziánské řeholní rodiny, která se již těšila plné právní autonomii. V roce 1591 byl zproštěn veškerých zodpovědných úkolů a byl určen pro novou řeholní provincii v Mexiku. Zatímco se s dalšími deseti spolubratry připravoval na dlouhou cestu, stáhl se do ústraní jednoho konventu poblíž Jaén. Tam těžce onemocněl. S příkladným klidem a trpělivostí odolával Jan velikým bolestem. Zemřel v noci ze 13. na 14. prosince 1591, zatímco jeho spolubratři recitovali matutinum. Rozloučil se s nimi slovy: „Dnes budu zpívat matutinum v nebi.“ Jeho tělesné pozůstatky byly přeneseny do Segovie. Blahořečen byl Klementem X. v roce 1675 a svatořečen Benediktem XIII. v roce 1726.
Jan je považován za jednoho z nejvýznamnějších lyrických básníků španělské literatury. Jeho velkými spisy jsou: Výstup na horu Karmel, Temná noc, Duchovní píseň a Živý plamen lásky.
V Duchovní písni představuje svatý Jan cestu očišťování duše, a tedy postupné radostné nabývání Boha, dokud duše nedojde až k zakoušení toho, že miluje Boha toutéž láskou, kterou je Jím milována. Živý plamen lásky pokračuje v této perspektivě, detailně popisuje stav přetvářejícího sjednocení s Bohem. Jan stále používá příměr ohně: jako oheň, který plane pořád víc, spaluje dřevo, takže je natolik přetváří, že se i ono samo stává plamenem, tak i Duch svatý, který za temné noci očišťuje a tříbí duši, časem ji natolik osvěcuje a zahřívá, jakoby se ona sama stávala plamenem. Život duše je ustavičným svátkem Ducha svatého, který dává vytušit slávu sjednocení s Bohem na věčnosti.
Výstup na horu Karmel představuje pokrok na duchovní cestě z pohledu postupného očišťování duše, nezbytného k dosažení vrcholu křesťanské dokonalosti, symbolizované vrcholem hory Karmel. Toto očišťování je líčeno jako putování, na které se člověk vydá svou spoluprací s Božím působením, aby osvobodil duši od každého lnutí či náklonnosti, která by byla v rozporu s Boží vůlí. Očištění, které – má-li vést až ke sjednocení lásky s Bohem – musí být úplné, začíná očištěním života smyslů a pokračuje tím, jehož se dosahuje prostřednictvím tří teologálních ctností: víry, naděje a lásky. Ty očišťují rozum, paměť a vůli. Temná noc popisuje „pasivní“ aspekt neboli Boží zásah do tohoto procesu „očišťování“ duše. Lidské úsilí je totiž neschopné dojít až k nejhlubším kořenům špatných náklonností a návyků osoby: může je pouze přibrzdit, nikoli zcela vykořenit. Aby byly skutečně vykořeněny, je zapotřebí zvláštního Božího působení, které radikálně očistí ducha a disponuje jej ke sjednocení lásky se Sebou. Svatý Jan definuje takové očištění jako „pasivní“ právě proto, že i když je duší přijaté, je uskutečněno tajemným působením Ducha svatého, který jako ohnivý plamen spaluje každou nečistotu. V tomto stavu je duše podrobena zkouškám všeho druhu, jako kdyby se nacházela v temné noci.
Tyto odkazy na Janova hlavní díla nám napomáhají, abychom se přiblížili hlavním bodům jeho obsáhlé a hluboké mystické nauky, jejímž účelem je popsat jistou cestu, jak dospět ke svatosti, ke stavu dokonalosti, k němuž Bůh volá všechny. Podle Jana od Kříže vše, co existuje, je stvořené od Boha a dobré. Prostřednictvím tvorů můžeme dojít k objevu Toho, který v nich zanechal své stopy. Víra je ovšem jediný zdroj, darovaný člověku k tomu, aby poznával Boha takového, jaký je sám v Sobě, jako trojjediný Bůh. Všechno, co chtěl Bůh sdělit člověku, řekl v Ježíši Kristu, ve svém Slově, jež se stalo tělem. Ježíš Kristus je jedinou a definitivní cestou k Otci (srov. Jan 14,6). Cokoli stvořeného není ničím ve srovnání s Bohem a mimo Něj nemá nic hodnotu: z toho vyplývá, že k tomu, aby člověk dospěl k dokonalé Boží lásce, se musí každá jiná láska připodobnit lásce Boží v Kristu.
Proto svatý Jan od Kříže zdůrazňuje nezbytnost očišťování a vnitřního vyprázdnění k přetvoření v Boha, což je jediným cílem dokonalosti. Toto „očišťování“ nespočívá jednoduše ve fyzickém odnětí věcí nebo jejich užívání; duši činí čistou a svobodnou to, když se odstraní každá nezřízená závislost na věcech. Všechno musí mít své místo v Bohu jako středu a cíli života. Dlouhý a namáhavý proces očišťování vyžaduje jistě osobní námahu, ale skutečným protagonistou je Bůh: všechno, co může udělat člověk, je „disponovat se“, být otevřen božskému působení a neklást mu odpor. Rytmus růstu viry, naděje a lásky jde ruku v ruce s dílem očišťování a s postupným sjednocováním se s Bohem až k přetvoření v Něj. Když se dospěje k tomuto cíli, duše se hrouží do samotného trojičního života, takže svatý Jan o ní tvrdí, že dospívá až k tomu, že miluje Boha toutéž láskou, jakou ji miluje On, protože miluje v Duchu svatém. Proto má Mystický učitel za to, že k opravdovému sjednocení lásky s Bohem nedochází, pokud nevrcholí trojičním sjednocením. V tomto svrchovaném stavu poznává svatá duše všechno v Bohu a nepotřebuje již prostřednictví tvorů, aby k Němu došla. Duše se již cítí zaplavena božskou láskou a plně se v ní raduje.
Tento obraz sv. Jana od Kříže jistě nepatří k „nejsladším“. Jde o prosté dílo anonymního malíře, které vzniklo na přání generálního představeného bosých karmelitánů P. Jana od Ducha svatého. Cenné je, že obraz byl namalován v době, kdy ještě žila řada těch, kdo Jana osobně znali. Uchovává se v klášteře bosých karmelitánů v Segovii.
Drazí bratři a sestry, nakonec zůstává otázka: má tento světec se svou vznešenou mystikou, s tímto náročným putováním k vrcholu dokonalosti, co říci i nám, obyčejným křesťanům, kteří žijeme v okolnostech dnešního života? Nebo je příkladem a vzorem pouze pro několik vyvolených duší, které mohou doopravdy nastoupit tuto cestu očišťování mystického výstupu? Abychom nalezli odpověď, musíme si být především vědomi, že život svatého Jana od Kříže nebyl nějakým „vznášením se na mystických oblacích“, nýbrž byl životem velmi tvrdým, velmi praktickým a konkrétním, ať už jako reformátora řádu, který narážel na tolik odporu, ať už jako provinčního představeného nebo jako vězně v rukou spolubratrů, kdy byl vystaven neuvěřitelným urážkám a fyzickému trýznění. Byl to opravdu tvrdý život, ale právě během měsíců, strávených ve vězení, napsal Jan jedno ze svých nejkrásnějších děl. A takto můžeme pochopit, že putování s Kristem, kráčení s Kristem-Cestou, není další přítěží k již tak dost tvrdému jhu našeho života, není něčím, co by naše břemeno učinilo ještě těžším, ale je něčím docela odlišným, je světlem, je silou, která nám pomáhá nést toto břemeno. Nosí-li v sobě člověk velkou lásku, tato láska mu takřka dává křídla, takže lehčeji snáší všechny útrapy života, protože v sobě nosí toto velké světlo. Toto je víra: být milován Bohem a nechat se milovat Bohem v Kristu Ježíši. „Nechat se milovat“ je světlem, které nám pomáhá nést každodenní břímě. A svatost není naším dílem, a to velmi nesnadným, ale je právě touto „otevřeností“: je třeba otevřít okna naší duše, aby Boží světlo mohlo pronikat dovnitř, nezapomínat na Boha, neboť právě v otevřenosti jeho světlu spočívá síla a také radost vykoupených. Prosme Pána, aby nám pomohl nacházet tuto svatost, nechat se Bohem milovat, což je povolání nás všech a naše opravdové vykoupení.
Z italštiny přeložil P. Vojtěch Kohut, OCD.
