Když jsem vyšla na zahradu, vidím, jak všechno dýchá radostí jara. Stromy oblečené do květů vydávají opojnou vůni; všechno se chvěje radostí a rozezpívaní a švitořící ptáčci velebí Boha a říkají mi: Těš se a raduj, sestro Faustyno, ale v duši mám temnotu a utrpení. Má duše je tak velmi citlivá na šelest milosti, umí rozmlouvat se vším, co je stvořeno a co mě obklopuje, a vím, proč Bůh tak zkrášlil zemi… Ale mé srdce se nemůže rozveselit, neboť Milovaný se mi ukryl, a neodpočinu si, dokud Tě nenajdu… Neumím žít bez Boha, ale cítím, že také Bůh nemůže doznat štěstí beze mě, ač sám sobě absolutně stačí…
(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, III. sešit, 1120)
