P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Jistě i vám, kdo nejste kněží, někdy napadlo, jaké to asi je kázat při bohoslužbách a jaké to asi musí být na kázání se připravovat. Stalo se mi nedávno při takové přípravě na mši svatou ve všední den, že „se nedařilo“. Nevím, jak takové situace prožívají jiní kněží, na mně pak přicházejí pokušení k úplné skepsi. Ozývají se našeptávání jako: „Stejně je to marnost! Nikdo na žádné kázání nečeká… Ty se tady zoufale lopotíš a lidé pak budou čekat, až skončíš!“ A podobné malomyslnosti. Tentokrát jsem tyto pochybnosti nezaháněl, ale postavil jsem se k nim čelem – vzal jsem je za východisko při svém rozjímání. A svoje myšlenky bych nyní nabídl i vám, abyste je, pokud budete chtít, na sebe vztáhli také.
Možná by nám prospělo, kdybychom vždycky před bohoslužbou nebo na začátku promluvy (ještě dřív než kazatel otevře ústa, aby započal těch několik minut promluvy) každý v duchu sami sobě položili otázku: Kdybych si teď mohl vybrat ze tří možností:
- slyšet povzbudivé, hezké slovo, nebo
- hezké slovo říct, nebo
- zůstat úplně v tichu,
kterou bych si zvolil?
A teď pro nás trošku rozvinu, co s tou odpovědí, jakou bychom si dali, může souviset.
Proč bychom si (někteří nebo někdy) vybrali ticho? Nemyslím, že pouze z pohodlnosti. Možná spíš proto, že slov kolem nás zní mnoho, informacemi a vjemy si připadáme zavaleni nad míru, kterou jsme schopni pojmout. Proto intuitivně cítíme, že potřebujeme klid a čas, abychom tu záplavu mohli taky strávit, zpracovat. Hluboko v nás je potřeba být v tichu. A někdy je moc, moc silná. Silnější než chuť slyšet něco nového.
Nebo bychom si vybrali možnost sami říci hezké slovo? No ale to tedy znamená, že ho v sobě v této chvíli máme! A tady je místě bez falešné pokory si přiznat: mít v srdci hezké slovo, slovo, které je ve mně živé, důležité a „nese mě“, které ze mě až přetéká, – to je milost, veliký dar. Opravdu! Ovšem někdy se nám zdá, že není komu to říct. Před kým to vyslovit. A tu si musíme naléhavě připomínat: vždycky to máme komu říct. Vždycky můžeme to silné (nebo i těžké), čeho jsme plní, vyslovit Bohu. Obrátit se s tím na něj! Jinak se totiž opravdu nevymotáme z bludného kruhu našich výčitek, že při modlitbách jenom žadoníme.
Ale dost možná – přese všechno, čím jsem to na počátku zpochybnil, – opravdu při bohoslužbě mnozí chceme slyšet hezké slovo. Jenže: povede se to kazateli? A i když je poctivě připravený a snaží se nevímjak usilovně, je tím zaručené, že se do našeho očekávání „trefí“? I tady se ale nabízí „záchranná vesta pro případ troskotání“: můžeme si přece sami vybavit v nitru nějaké hezké slovo, které jsme slyšeli někdy dřív. Které už v našem srdci vykonalo kus dobré práce a přineslo plody. A pak už nás tolik nerozhodí, že se nám nedaří se s kazatelem „naladit na stejnou vlnu“. K tomuto sáhnutí do pokladu našich starých zásob máme možnost vždycky!
Tak mě sice žádné kázání na konkrétní čtení z Písma v ten všední den nenapadlo, ale za myšlenky, které jsem si v té souvislosti uvědomil a teď se o ně s vámi podělil, jsem vděčný a chci si je nést v sobě. Zkušení kněží se při výchově farníků a při jejich vzdělávání ve víře drželi zásady: „Nic nepředpokládat.“ To znamená neostýchat se začínat opakovaně úplně od základu. V naší situaci: předpis, že při bohoslužbě má zaznít kázání, předpokládá, že potřebujeme slyšet slovo a jsme pro ně otevření. Ale je tomu tak opravdu pokaždé?
Je třeba naslouchat svému srdci. Upřímně se ho ptát, jestli je plné nebo prázdné, jestli potřebuje rozhýbat nebo nechat odpočinout. Vyplatí se to. A věřím, že sám Pán Bůh si to tak přeje: abychom se svým srdcem zacházeli hezky. Naše nitro je přece naším nejvlastnějším domovem a zároveň chrámem, ve kterém On žije a ve kterém se s Ním setkáváme. Už svatý Pavel pobízel, abychom tedy se svým srdcem jako s chrámem zacházeli.
A tak na okraj jednoho nepovedeného kázání pro konkrétní všední den se nám namanul podnět, použitelný pro kterýkoliv den a pro každou příležitost. Neostýchat se vybočit z obvyklého schématu a zeptat se svého srdce… Jako se nás zdvořile ptá prodavačka či lékárník. Jako se ptáme malých dětí, ačkoliv jejich přání není pro nás rozkazem… Ale to už by bylo na další zamyšlení.
