Abbému Beaubis, 22. června 1904.
Důstojnosti,
nezdá se vám, že pro duše neplatí žádná vzdálenost, žádné odloučení? To je uskutečnění Kristovy modlitby: „Otče, ať jsou jedno.“1 Připadá mi, že duše na zemi a blažení v nebeském světle jsou si navzájem tak blízko, vždyť jsou všichni sjednoceni s jedním a týmž Bohem, s týmž Otcem, který se jedněm dává ve víře a v tajemství a druhé sytí svou božskou září..., ale je tentýž a nosíme ho v sobě. Sklání se k nám s celou svou láskou, ve dne v noci, chce se s námi sdílet, vlévat nám svůj božský život, aby z nás udělal bytosti jemu podobné, které ho budou všude vyzařovat. Jakou moc má nad dušemi apoštol, který stále zůstává u Pramene vody živé! Může totiž bez přestání zavlažovat své okolí, aniž by jeho duše kdy zůstala prázdnou, protože on přijímá od Nekonečného.
Velice se za vás modlím, aby Bůh zaplavil všechny mocnosti vaší duše, aby vám dal účast na celém svém Tajemství, aby všechno ve vás bylo božské a označené jeho pečetí, abyste byl druhým Kristem, který pracuje k slávě Otcově.
Také vy se za mě jistě budete modlit. V hloubi mé drahé samoty Karmelu chci být apoštolem s vámi, chci pracovat ke slávě Boží, a proto musím být plná jeho, pak budu všemohoucí. Jediný pohled, jediná touha stane se neodolatelnou modlitbou, která může dosáhnout všeho, protože takřka přinášíme Boha Bohu...
Z francouzštiny přeložila Alžběta Graubnerová.
