„Co to jenom je, můj Bože, že v duši, která se chce líbit jen tobě, spočinutí v tobě vede k únavě?“
(Hlas duše k Bohu 2,2)
Dějiny křesťanství znají chybné pojetí v duchovním životě, které církev poznala už v časné době (1.–3. stol.) a odsoudila ho: dualismus. Všem jeho historickým názorům je společný postoj, s nímž se setkáváme ještě dnes a jenž se dá shrnout do vzorce: Bůh je dobrý – svět je zlý.
„Svět“ – to jsou lidé, především ti, kteří se dotýkají srdce, to je práce a povolání, to je tělo se vším, co se v něm hýbe, předně sexualita, tj. požitek krásna a radost z něho, to je příroda a okolní svět, to je rozum a věda…, to je právě všechno, co je „světské“.
Dualismus je postoj, který nazýváme v naší době výstižně „opovrhováním světem a životem“. Je dodnes patrný – většinou zcela neuvědoměle – i u duchovních lidí. Ukazuje se v pojetí, že skutečné „celé odevzdání se“ Bohu je možné jenom tomu, který žije mimo manželství a zcela a úplně „opustí svět“; rubem toho je znehodnocení manželství jako méně vhodného způsobu moci žít opravdově s Bohem. Ukazuje se v nadměrném oceňování řádového života jako lepší, intenzivnější cesty a „dokonalého stavu“ křesťanství nebo ve slově, užívaném ještě mnohdy v úředních textech, „plnějšího“ následování Ježíše v duchovních povoláních. Ukazuje se dále v pohledu na askezi, která se domnívá, že musí potlačovat každou radost z krásného a přirozeného. Ukazuje se v pojetí, že život zaměřený na Boha vylučuje přátelství a důvěrnost k lidem… Krátce: dualismus je všude tam, kde člověk zapomíná, co říká Bible na konci dnů stvoření: „Bůh viděl všechno, co učinil: bylo to velmi dobré.“ (Gen 1,31) – a stejně tak zapomíná, že Ježíš se nechal nazývat raději žroutem a pijanem (Mt 11,19; Lk 7,34), než aby procházel krajinami jako chmurný asketa.
Takové představy byly podporovány nesprávně chápaným překladem slova, které bylo nalezeno po Terezině smrti v jejím breviáři: „Sám Bůh stačí.“ Co mínila Terezie (nebo Jan od Kříže, od něhož verše asi pocházejí podle novějších poznatků) svým „Sólo Dios basta“, bychom měli formulovat lépe slovy: „Sám Bůh stačí.“ Neboť Terezie jistě nechtěla říci, že člověk smí mít na očích jen „Boha samého“, nýbrž že může teprve tehdy sebe sama a celý svět, do něhož ho Stvořitel postavil, správně vidět, zacházet s ním a těšit se z něho, když našel osobní vztah k Bohu. „Svět“ tedy není vyloučen, nýbrž vztahem k Bohu, který všechno miluje, co stvořil, teprve správně nazírán v plném pohledu duchovně žijícího člověka.
„Co to jenom je, můj Bože, že v duši, která se chce líbit jen tobě, spočívání v Tobě vede k únavě?“ – to píše Terezie zcela v „originálním tónu“ své zkušenosti a svého přesvědčení! Zbožnost zaměřená jen na Boha vede k „únavě“, vede do úzkých; neboť Bůh Ježíš hledá toho, kdo se s ním přiklání k jeho milovaným tvorům. Jan od Kříže, Tereziin přítel a společník, se může modlit s plnou životní radostí: „Moje je nebe a má je země…“
Problematické na dualismu je to, že brání pravdivému pohledu na skutečnost, především také na velká duševní díla – jako na život mimo manželství, ale i na manželství, na řádový život, ale i na „laickou“ existenci, na samotu před Bohem, ale i na přátelství, na askezi, ale i na radost z krásy a dobra, na přírodu a na spolustvoření, na tělo a na duši… A nakonec je dualismus postojem, který brání výhledu na Boha, jež se v Ježíši stal pravým člověkem a Bohem, a který člověku brání věřit, že Bůh učinil skutečně všechno, i všechno v tomto světě, ne sice ještě dokonalým, ale dobrým.
P. Reinhard Körner OCD
„Bůh mi dal dar působit na své bližní sympaticky…“
(Život 2,8)
Terezie, velká mystička, „expert“ ve styku s Bohem, chápala jako vysloveně dobré stýkat se s lidmi a žít v přátelství. Bez nafoukanosti mohla říci o sobě: „Bůh mi dal dar působit na své bližní sympaticky, a tak jsem byla u všech oblíbená.“ Její všední život ukazuje, že tomu tak skutečně bylo, ano že přímo toužila po lidském přátelství a náklonnosti. Láska k Bohu a lidská náklonnost pro ni nejsou protikladem. Nejzřetelněji se to projevuje v jejím přátelství k P. Jerónimo Graciánovi. Její chování vůči němu a jiným vyzývá k zamyšlení nad opravdu brilantním tématem: jak totiž se snáší láska k Bohu a lidská náklonnost. Často se vidí právě v tom protiklad.
Před láskou k Bohu se prý nemá, říká se stále znovu, dávat přednost ničemu, ale vůbec ničemu, ani ne nejmilejším lidem. Z tohoto pojetí vyrůstají nezřídka konflikty, které působí v životě dotyčného člověka pustošivě: pocity viny, obavy… Není divu, že mnoha lidem byla takovou zbožností vyhnána radost z víry a z náboženství.
U Terezie je tomu jinak. Může říci bez pocitu viny, že působila na své bližní sympaticky, a proto byla u všech oblíbená. Toto jasno jí ovšem nebylo dáno od počátku. Její vstup do kláštera byl motivován ještě strachem, že svou ženskou „ješitností“ a svou radostí z lidských setkání něco ubírala Bohu, a myslela, že klášterním životem to musí zase odčinit (srv. Život 3,6).
Jak došla Terezie k radikální změně svého myšlení a jednání, k tak zcela jinému pohledu?
Důležitou pomocí byla vzpomínka na základní poznatek z dětství, že nakonec všecko na zemi je pomíjející a nic nemá trvání a není věčné; Terezie to nazývá „pravdou mého dětství“ (Život 3,5). „Jen Bůh trvá“, říká si později, všechno ostatní nemá trvání. – Toto poznání ji ochránilo před tím, aby se vrhala do vztahů s očekáváním absolutnosti; neboť i hluboce prožívaná blíženecká náklonnost nemůže, to jí bylo jasné, naplnit její poslední touhu: „Teprve Bůh stačí.“
Terezii dále pomohlo, že mohla věřit Bohu – lépe řečeno, že se v průběhu svého života naučila, že může Bohu věřit –, že ji miluje takovou, jaká je. Tato jistota ji vede k přesvědčení, že to, že je sympatická, dostala od Boha, jako výraz jeho lásky k ní, kterou zakoušela sama i druzí. Nemusí nyní považovat Boha za konkurenta jejích blíženských vztahů. Spíše se Bůh stává tím, který jí daroval zkušenost, že je lidmi milována a „přijímána“, a že jí to poskytuje od srdce; že je lidmi milována, je jí znamením, že je milována Bohem.
Oba poznatky dohromady – na jedné straně „teprve Bůh stačí“ a na druhé straně, že všechna mezilidská náklonnost je Bohem chtěná a darována – pomohly Terezii k pravé lásce k lidem: mohla jim ukázat náklonnost s otevřeným srdcem, srdečně se radovat z jejich náklonnosti k ní, a současně zůstala svobodná vůči sentimentální závislosti.
Být milována Bohem a lidmi – a láska k Bohu a k lidem – nestojí v konkurenci, nejsou vůči sobě jako „buď anebo“. Kdo tomu může věřit jako Terezie, vyrůstá do integrované osobnosti. Nutným důsledkem toho je, že bude „na bližní působit sympaticky a bude u všech oblíben“.
P. Ulrich Dobhan OCD
„Když se člověk obrátí k lidem, je nejhlouběji spojen s Tebou.“
(Hlas duše k Bohu 2,2)
Myslel jsem, že jsem nečetl správně, když jsem narazil poprvé na tato slova v jednom z menších Tereziiných spisů (Díla, sv. 5): „Ó můj Ježíši, tak velká je tvoje láska k lidským dětem, že se ti prokazuje největší služba, když se člověk neobrací k tobě, ale k nim, neboť tehdy je člověk s tebou spojen nejhlouběji.“ Aby vynikl kontrast, formulujme větu, jak bychom ji asi očekávali: Největší službu ti prokazujeme, když z lásky k tobě opustíme lidi a přikloníme se jen k tobě… Dodnes je rozšířen názor, že dokonalá zbožnost předpokládá zanechat „svět“ a bližní, aby se mohla nerušeně a nedílně odevzdat Bohu…
Terezie tomu zjevně rozhodně odporuje. Alternativa Bůh nebo člověk je jí cizí. Ve svém přátelském vztahu ke Kristu (který nezačala ona, ale on) poznává, jak velká je jeho „láska k lidským dětem“. Tak se její život stává spolu-láskou s ním. Všechno její hledání Boha, všechna její modlitba jako přátelské bytí s Kristem a v Kristu nemá v důsledku toho za cíl čistě osobní niternost s Bohem, nýbrž stala se základnou, z níž žije přátelský vztah ke svým bližním. U Ježíše odhaluje, že Božím zájmem není obětování lidských vztahů, nýbrž jejich prohloubení a léčení.
Zbožnost, zaměřená čistě na vztah k Bohu, je vlastně útěkem před Bohem a před jeho „láskou k lidským dětem“. Zabraňuje lidskému zrání, bližním nevyhovuje a nad to také míjí Boha, v každém případě toho Boha, který se v Ježíši ukázal jako ten, který se obrací ke svým tvorům a hledá ty, kteří žijí s ním – s jejichž lidskými srdci se může „spojit“ a sjednotit v lásce k jeho tvorům.
Ovšem i Terezie varuje před takzvanými „partikulárními přátelstvími“ (viz: Cesta k dokonalosti, kap. 4). Tím se však neobrací proti pravým mezilidským vztahům, nýbrž proti způsobům chování, které jsou spíše spojením proti druhým ve společenství, mají tedy málo společného s přátelstvím. Právě takové způsoby chování se mohou překonat a vyléčit, kde jdeme na základě přátelského vztahu k Bohu cestou k přátelství s bližními.
Ježíš neřešil ani lásku k bližním ve prospěch lásky k Bohu, ani lásku k Bohu ve prospěch lásky k bližním. Obojí patří k sobě, i při jejich trvalém napětí. A při tom „láska“ není pouhý cit, zaměřený na lidi všeobecně. Terezie prožívá hluboká, velmi konkrétní přátelství s ženami a muži. Když mohla dokonce bolestně postrádat jejich blízkost, není to známka „nedokonalosti“: byla si tím spíše vědoma, nakolik ona sama žije z lidské náklonnosti a nakolik potřebuje přátelství ke svému životu – právě pro svou lásku k Bohu. Nevyměňuje Boha za člověka a člověka za Boha – neboť to by znamenalo opustit lidi i Boha…
P. Thomas Röhr OCD
(Kernworte der Hl. Teresa von Avila (2), Karmel-lmpulse, 4, IV, 59, 1994.)
Přeložil Dr. Vojtěch Pola.
