(svědectví o pokojném úmrtí)
V neděli navečer mi volala má sestra, která pečovala o starého, nemocného kněze v nedaleké farnosti, otce Františka, že otec pomalu odchází. Slíbila jsem jí modlitbu a začali jsme se s manželem modlit růženec. Během modlitby mi začalo vrtat hlavou, proč asi sestra telefonovala právě mně. A v souvislosti s tím, že máme auto a já sama také řídím, se mi vynořila otázka, jestli sestra vlastně nechtěla, abych přijela. Zavolala jsem jí, nabídla jsem, že budu s nimi, a jela jsem.
Když jsem tam přijela, otec František už nevnímal. Těžce dýchal, ale byl klidný. Modlili jsme se u něj růženec. Potom sestra, která u něj probděla dvě předchozí noci, využila mé přítomnosti a šla se chvilku prospat.
Seděli jsme u otce se synovcem a modlili jsme se růženec. Pak mě napadlo, že se otec ten večer jistě ještě nemodlil breviář. Věděla jsem o něm, že se denní modlitbu církve vždy modlíval velice poctivě. Dokonce když mu ve stáří zeslábl zrak, pořídil si tablet, na němž si mohl zvětšit písmo tak, aby se mohl modlit i dál. Začali jsme se tedy modlit večerní chvály. (Byla právě neděle čtvrtého týdne žaltáře.) Otcovo dýchání se při chválách zklidňovalo, až nenápadně ustalo. Před krátkým čtením jsem si všimla, že otec už asi nedýchá. V té chvíli synovec právě četl krátké čtení:
„Přistoupili jste k hoře Sionu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi. Přistoupili jste k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy, a byli jste pokropeni krví, která mluví důrazněji než krev Ábelova“ (Žid 12,22–24).
Naslouchala jsem tomu, co četl, a dívala jsem se přitom na otce. Viděla jsem, že už opravdu nedýchá, a docházelo mi, že toto čtení se vlastně právě teď bytostně týká otce Františka. Velice mě to zasáhlo – viděla jsem v tom velikost Boží! Náš pozemský čas se tu prostoupil s věčností!
Otec odešel velice klidně a tiše. Celé to pro mě byl velice silný a kladný zážitek. Neumím to všechno dobře vyjádřit, ale jsem Bohu velmi vděčná za ten dar, že jsem odchod otce Františka mohla prožít tak zblízka. Ukázalo mi to: takto je Pán věrný svému služebníku!
V klidu jsme se breviář domodlili a pak jsem šla pro sestru. Když jsem jí říkala, že otec zemřel velmi tiše, odpověděla mi, že přesně tak i žil. Ano, přesně tak. Byl velice nekonfliktní, hodný. Ale farníci na pohřbu zmiňovali, že uměl být i důrazný. Mně byl drahý jako obyčejný člověk s živým zájmem o dění kolem. Zajímal se o život dětí, rodičů a zároveň i prarodičů. Velmi se za svoje farníky modlil. Svým otcovským srdcem obsáhl celou farnost. Měl gangrénu, a protože nebyla možná operace, sestry z hospicové péče jej připravily na brzký odchod z tohoto světa. Byl smířený se smrtí i s Bohem, proto odešel tak pokojně.
Na pohřbu se sešla nejen jeho farnost, ale i mnoho lidí z okolí. Viděla jsem, že i mladí lidé plakali. Pšeničné zrno jeho života nezůstalo samo; padlo do země a vydalo mnohý užitek (Jan 12,24).
-jp-
