První část: Tereziánské kořeny charismatu:
kontext Tereziina života a zásady pro četbu
II. Klíčové body k četbě Tereziiných spisů
16. Díla Terezie od Ježíše jsou především vyprávěním jejích mystických milostí. Ty se stanou základním rázem jejích prvních spisů: zvláštní christologické (srov. Ž 26–27; 37,4) a antropologické milosti, které ji přivedou k novému pochopení jí samé nebo charakteru její duše (srov. tamtéž 40,9). Tyto zkušenosti mají výrazně dynamický charakter: na základě kontemplace se cítí pobídnuta založit [reformovaný] Karmel a psát (srov. tamtéž, předmluva, 37,1). K rozhodnutí sepsat první její spis, Knihu života (1562 a 1565), ji přiměje příkaz jejích zpovědníků, kteří jsou velmi zaměstnáni jejími mystickými milostmi; současně však i ona sama říká, že se k tomu cítí být pohnuta jedním z těchto vnitřních podnětů (srov. tamtéž 18,8; 19,3–4). Cestu dokonalosti (1566) sepisuje spíše na naléhavou žádost skupinky mnišek, nedávno založených u svatého Josefa, která ví o jejích mystických milostech a která chce být, do jisté míry, uvedena do harmonické jednoty se zkušeností své Matky. O pět nebo šest let později (1573) se Terezie pustí do psaní Knihy o zakládáních. Pokračuje tak ve vyprávění započatém v Ž 32–36, protože jí to nařídil zpovědník, otec Ripalda, ovšem i zde zasáhl mystický podnět (Z předmluva; R 6,2). Konečně, roku 1577 vzniká Vnitřní hrad. Stejně jako Zakládání, i tento poslední spis navazuje na Knihu života, ne však v narativním vyprávění (Ž 32–36), nýbrž v tom mystickém (tamtéž, 22–31; 37–40). Píše jej, aby doplnila panoráma vnitřních zkušeností tak, aby mohly sloužit jako paradigma procesu, kterým prochází každý křesťanský duchovní život.
17. Zakořeněná v Bibli, Božím slově, a v tajemstvích, slavených v liturgii, se Terezie přetváří v osobu, která mimořádným způsobem přitahuje druhé k takové zkušenosti s Bohem, kterou sama udělala. Svatá Terezie tedy při svém psaní vychází ze zkušenosti (srov. Ž 18; tamtéž, C předmluva) a chce probudit zkušenost ve svých čtenářích: „nelze podat jistou informaci o tom, s čím člověk nemá zkušenost“ (6H 9,4; srov. C 28). Odtud vychází její snaha nejen věci dobře vysvětlit a dát poznat, nýbrž především navnadit čtenáře, aby ho podnítila vydat se toutéž cestou, kterou kráčí ona sama. Zakoušení Boha skrze jeho milost (1544–1554), zakoušení osoby Ježíše Krista (1560) a zakoušení tajemství Trojice (1571) jsou ústředními body, kolem kterých se točí tereziánská spiritualita.
18. Terezie přijímá Bibli jako nejvyšší kritérium pravdy a pramen svého života modlitby (srov. M předmluva, 2). Kromě toho, že byla Biblí úplně proniknuta prostřednictvím kázání, liturgické modlitby apod., mohla sama číst texty posvátných knih prostřednictvím tři duchovních spisů: Flos Sanctorum („Květy svatých“) jí skýtalo celý text pašijí podle čtyř evangelií; text knihy Job [četla] v komentáři Moralia svatého Řehoře; biblické texty, vztahující se k Ježíšovu pozemskému životu nebo k jeho tajemstvím, ve Vita Christi („Životě Kristově“) od kartuziána Ludolfa Saského. Je třeba podtrhnout, jak důležitá je přítomnost Bible ve spisech světice: Písně písní, evangelií, [citací] svatého Pavla, [vzorů] biblických postav... Z toho všeho se vyvozuje, že Terezie dospěla k velké citlivosti vůči Bibli, k velkému doceňování hodnoty Písma: „veškerá škoda, která se děje světu, pochází z toho, že nezná pravdy Písma s jasnou pravdivostí“ (Ž 40, 1). Terezie oceňuje vědění teologů, ovšem nakolik vyplývá z posvátného textu: „v Písmu svatém, kterým se zabývají, vždy nacházejí pravdu dobrého ducha“ (tamtéž 13,18; 34,11).
19. Kromě toho byla Terezie také uvedena do liturgického života kláštera Vtělení. Tam se začlenila do kontemplativní komunity, jež přisuzovala liturgické modlitbě svrchovanou důležitost a měla k dispozici početnou skupinu mnišek, které jí byly s to dát slavnostní ráz. Modlitba byla hlavním zaměstnáním, kolem něhož se točily všechny ostatní obvyklé činnosti. Přesto světice pokročí v liturgickém duchu především tehdy, až vstoupí do mystické zkušenosti. Na jejím základě prohloubí tajemství modlitby církve, jak v liturgii hodin, tak především ve velkém tajemství eucharistického slavení (srov. 6H 7, 4; CV 33–35), které jsou dvěma základními pilíři jejího duchovního života. Nejintenzivnější mystické milosti přijme v eucharistickém kontextu.
20. Ve všech jejích knihách je ústředním tématem modlitba, vnímaná a prožívaná jako osobní přátelství s Pánem, s Nejsvětější Trojicí, a jako bezpodmínečné odevzdání se Jemu. Modlitba je branou, která otvírá lidské osobě prostor niternosti, ve kterém je možné setkat se s Bohem, přítomným v největší hlubině duše: „Říkám jen, že k těmto velkým milostem, které Pán udělil mně, je branou modlitba; a je-li ta zavřená, nevím, jak by to udělal“ (V 8,9; srov. 1H 1,7). Je také místem, kde se zjevuje Pravda a pravdy (srov. Ž 19,12; Z 10,13). Svatá Terezie chápe modlitbu především jako věrný a trpělivý přátelský kontakt s Pánem: často mluví o závazku zvykat si na vyhledávání společnosti toho, který nás stále provází (srov. CV 26–29). Modlitba pro ni „není nic jiného než přátelský kontakt, časté přebývání o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje“ (Ž 8,5). V básni Pro Vás jsem se narodila, bude zpívat: „Chcete-li, dejte mi modlitbu, / ne-li, dejte mi vyprahlost. (...) Svrchovaný Majestáte, / pouze zde nacházím pokoj. / Co přikážete, aby se se mnou udělalo?“ Toto je podstatné a důležitější než možnost dosáhnout jistých kontemplativních zkušeností. Chvil, které se věnují modlitbě, „i kdybyste je strávily chabě a nevolky, si Bůh velmi cení“ (2H 1,3).
21. Terezie převádí svou vlastní zkušenost do reformovaného Karmelu s dvojím nasměrováním. Na jednu stranu se její pohled obrací ke kořenům: neúnavně potvrzuje svůj záměr naroubovat se na dávnou karmelitánskou duchovní tradici: návrat k prvotní Řeholi, dvojí vzor Panny Marie a proroka Eliáše, poustevnický život dávných obyvatel biblické Hory (srov. St 9). Na stranu druhou vykazuje smysl pro aktualizaci a novost: vyjadřuje záměr začlenit se do církve své doby a převádí vlastní řeholní či duchovní zkušenost do skupiny následovníků obou pohlaví; matka Terezie učí novosti kontemplativního života, který má apoštolské, misionářské a ekleziální zacílení (srov. Z 1,7; CV 1,2; St 6–7.89.94), který je žit v malém Kristově hloučku, ve kterém se všechny [sestry] milují a vzájemně si pomáhají (srov. CV 4,7; 27,6). Základem nového života, který zahrnuje obě nasměrování a včleňuje to první do druhého, je její intenzivní zkušenost [poznání] Boha a Krista, která počínaje od ní samotné zasáhne ty, kdo ji následují: „Čím déle plynul čas, tím více vzrůstaly mé touhy, abych byla alespoň trochu k dobru nějaké té duše, a mnohdy mi připadalo, že jsem jako člověk, který střeží velký poklad a touží, aby se z něj radovali všichni, a přitom mu svazují ruce, takže z něj nemůže rozdávat“ (Z 1,6).
22. Nesmíme zapomenout ani na další podstatný prvek jejího ideálu, přítomný v jejích Stanovách, který bychom mohli označit jako tereziánský humanismus řeholního života: jde o velkou úctu k osobě, ustanovení ohledně dvou hodin rekreace denně, odpovídajícím dvěma hodinám vnitřní modlitby (St 26–28), atd. Již v Cestě dokonalosti položila důraz na lidské ctnosti: „Čím světější, tím sdílnější se svými sestrami“ (srov. CV 41,7; St 10), na sdílení mezi osobami a komunitami, na požadavek pracovat, určený všem, na četbu vybraných knih, rozlišování povolání, láskyplný výkon autority... Tyto vůdčí linie Terezie vymyslela a načrtla pro své mnišky. Předání těchto hodnot bosým bratřím se uskutečnilo prostřednictvím bratra Jana od Kříže, kterého osobně seznámila se způsobem umrtvování, sesterství a rekreací, jenž vládl mezi mniškami (srov. Z 13,5). Takto matka Terezie a Jan od Kříže budou navždy představovat vtělení charismatického tereziánského ideálu mezi bratřími (srov. St 11–14).
