P. Emanuele Boaga, O.Carm.
Ve dnech 22. až 24. března 2011 proběhlo v italském Sassone (nedaleko Říma) setkání karmelitánských kněží, pověřených v jednotlivých provinciích řádu péčí o laiky, kteří přináleží k rodině Karmelu. Delegáti z různých zemí měli možnost vyměnit si se spolubratry své zkušenosti a také se seznámit s životem karmelitánských laiků i se způsoby jejich doprovázení v jiných zemích. Jeden z přednášejících, Francisco de Sales Alencar Batista, někdejší provinciál brazilské provincie Pernambuco, přirovnal rodinu Karmelu k barevné mozaice. Tento obraz poměrně věrně odráží realitu Karmelu na celém světě. Duch svatý působí v naší době veliký rozkvět laických hnutí, napojených na karmelitánské řeholní komunity. A mnohost hnutí i podob, jakými se tito laici k řádu přidružují, odráží různou povahu vazby mezi laiky a Karmelem, různou míru jejich zapojení do apoštolátu řádu a různou hloubku jejich vnitřního spojení s celou duchovní rodinou, jejímiž hlavními představiteli jsou karmelitánští řeholníci.
Následující text je shrnutím jedné z přednášek, kterou v rámci zmíněného setkání pronesl italský karmelitán, P. Emanuele Boaga, jejž známe jako autora důkladné knihy Maria a Karmel, Paní místa.1 Hlavním cílem jeho přednášky bylo poukázat na specifický vztah prvního řádu (tedy karmelitánů řeholníků) k tzv. třetímu řádu (laikům) a vymezit kompetence a míru vzájemné odpovědnosti na obou stranách.
Ve stanovách řádu bratří karmelitánů čteme tato slova (čl. 28):
„Mnohotvárnost způsobů prožívání charismatu Karmelu je pro nás důvodem k radosti. Potvrzuje tvůrčí plodnost, kterou působí Duch a již chceme přijímat s vděčností a rozlišováním.
Všechny osoby i společenství, jak oficiální, tak neformální, inspirující se řeholí sv. Alberta, její tradicí a hodnotami vyjádřenými v karmelitánské spiritualitě, tvoří dnes v církvi karmelitánskou rodinu.“
Karmelitánský řád vítá tedy všechny, kdo se ve svém životě cítí obohacováni a inspirováni jeho spiritualitou. Je ovšem zřejmé, že ne každý takový člověk či skupina mají k řeholnímu společenství bratří karmelitánů (takzvanému prvnímu řádu) vztah stejně úzký.
Mnohá společenství křesťanských laiků či jednotliví věřící jsou s řádem spojeni prostě svou zbožností – úctou k Panně Marii Karmelské či k dalším významným a svatým postavám řádu. Nacházejí ve spiritualitě Karmelu oporu a inspiraci pro svůj život, školu modlitby. Jejich pouto s vlastním karmelitánským řádem je volnější a své viditelné vyjádření nachází obvykle v přijetí karmelitánského škapulíře, jakožto symbolu odhodlání: v každodenním životě žít ve škole Mariině a pod její ochranou. Věřící, kteří přijali karmelitánský škapulíř, mohou toto duchovní obdarování prožívat samostatně nebo se mohou sdružovat do bratrstev.
Ovšem vztah věřících laiků ke karmelitánskému řádu může být navenek vyjádřen i církevně-právním poutem, které viditelným a oficiálním způsobem potvrzuje účast dotyčných laiků na spiritualitě a charismatu řádu. Nejplnější účasti na charismatu řádu laici docházejí skrze profesi v tak zvaném Karmelitánském třetím řádu. „Nejúplnější a organická forma přidružení laiků (ke Karmelu) spočívá v profesi v karmelitánském třetím řádu. Skrze ni mají laici účast na řádovém charismatu, a to způsobem jim vlastním a pro ně specifickým.“ (Řehole třetího řádu, čl. 30.) Naše pojednání o vztahu prvního a třetího řádu v rodině Karmelu bude vhodné rozdělit do dvou kapitol.
I. Vzájemný kontakt
„Také laici totiž mohou mít účast na tomtéž povolání ke svatosti a na samotném poslání Karmelu.2 Řád jejich povolání stvrzuje, přijímá je, vytváří pro ně takové životní formy a způsoby, které jsou jim vlastní, předává jim bohatství své spirituality a tradice a činí je rovněž účastnými všech duchovních dober a dobrých skutků, konaných všemi členy Karmelitánské rodiny" (Řehole třetího řádu, čl. 30). Ve třetím řádu je vztah mezi laiky a karmelitány nejužší. Ono „stvrzování“ a „přijímání“ znamená vztah právní, ale bylo by nevýstižné a ochuzující, kdybychom vztah mezi prvním a třetím řádem pojímali pouze jako formální pouto, dané literou církevních předpisů nebo tradicí. Vnímejme i duchovní stránku tohoto vztahu, která by měla zahrnovat svěží vzájemné kontakty, oboustranně přínosné sdílení, hlubokou sounáležitost. Generální převor karmelitánského řádu je i členy třetího řádu vnímán jako „duchovní otec, hlava a pouto jednoty celé karmelitánské rodiny“ (srov. Řehole třetího řádu, čl. 53).
1) Svěží vzájemnost
Terciáři žijí totéž charisma jako řeholníci daného řádu, ale ne v klášteře, nýbrž „ve světě“. V tomto pohledu pak třetí řád duchovně zprostředkovává šíření prorockého charismatu dané řeholní rodiny. Účastí na tomtéž charismatu vzniká mezi terciáři a řeholníky vztah nejen prosté sympatie, ale skutečného společenství a apoštolské spolupráce, který má vést k ustavičné vzájemné podpoře. Třetí řád je tedy nedílnou a přínosnou součástí duchovní rodiny, k níž patří. Chápeme-li takto svou účast na společenství rodiny Karmelu, přinese to důležité ovoce: pravou vzájemnost mezi různými větvemi duchovní rodiny (mezi řeholníky, klauzurovanými sestrami, ostatními řeholnicemi a laiky). A v rámci této vzájemnosti jsme jedni pro druhé přínosem tím více, s čím větší věrností vůči svému vlastnímu životnímu stavu se každý snažíme žít svůj společný ideál, společné charisma a uskutečňovat společné poslání, směřující vně okruhu našeho společenství.
2) Oboustranně přínosné sdílení a doplňování se
V čem spočívá oboustranná účast na společném charismatu a doplňování se mezi prvním a třetím řádem? Základní hodnotu zde představuje příslušnost ke stejné duchovní rodině. Každý z nás, ať už jsme řeholníky či laiky, svědectvím vlastního života přispívá k plnosti karmelitánského charismatu. Každý tu máme svou zodpovědnost a své specifické poslání. Zároveň vzhlížíme s úctou a láskou k ostatním formám, kterými je karmelitánské charisma prožíváno a vyjádřeno druhými. Usilujeme o bratrské či sesterské vztahy s ostatními a zajímáme se o to, po čem touží a čím žije celá rodina Karmelu.
Její nejširší společenství je pro laika-terciáře zároveň školou spirituality a životní zkušenosti. Vliv, jehož se mu tu dostává, jej vzdělává, utváří a vede ke zralosti. V toto má v posledku vyústit naše účast na bohatém duchovním dědictví karmelitánského řádu a naše úsilí o křesťanskou dokonalost! Touto „školou“ je terciář zároveň povzbuzován, aby dobře zastával svou zodpovědnost ve svých „světských“ závazcích (vždyť charisma je svou povahou dar a vede ke službě). Vždy musí být respektována osobitost terciářského povolání, totiž že je spojeno s prostředím světa.
Terciář nežije své karmelské povolání sám pro sebe, ale v bratrském společenství, v němž se teprve může uskutečňovat ono charismatické vzájemné doplňování se a které má být společenstvím modlitby a vzájemné evangelizace. Objevování a rozvíjení aspektu bratrství a společenství se děje jak v rámci samotného terciářského společenství, ke kterému dotyčný přísluší, tak ve vztahu vůči prvnímu řádu (konventu, provincii, celému řádu). Ideální je, když se terciáři podílejí také na probouzení nových řeholních povolání a na charakteristických způsobech apoštolátu prvního řádu.
Účast na karmelitánském charismatu a začlenění do rodiny Karmelu nesmí však žádného terciáře omezovat, takže by svou pozornost a činnost vyčerpal pouze mezi „svými“. Naopak má v něm posilovat hlubší lásku k církvi vůbec, a tím také aktivnější účast na životě obecné církve (zvláště místní), v jednotě s bratry a sestrami laiky, řeholníky, kněžími a biskupy, představenými.
3) Samostatnost v rámci vzájemného společenství
Ve vztahu mezi prvním a třetím řádem je třeba dobře uvážit odpovědnost na obou stranách. Současný církevní zákoník dává věřícím laikům oprávnění zakládat různá sdružení věřících a sami si je vést. Zároveň ovšem o třetích řádech ve vztahu k příslušnému řeholnímu řádu stanoví, že terciáři žijí „pod vyšším vedením téhož společenství“ (kán. 303). Jak tomu blíže porozumět? Nejlépe lze tento problém vyjádřit slovy samostatnost v rámci společenství. Nelze totiž zaměňovat samostatnost s nezávislostí. Společné charisma a oboustranná vzájemnost mezi třetím a prvním řádem jsou nosným základem proto, aby poskytnutá samostatnost nesklouzla do nebezpečí absolutní nezávislosti, vedoucí k separatismu či ke lhostejnosti vůči ostatním v karmelské duchovní rodině. Tato poskytnutá samostatnost by naopak měla v terciářských společenstvích podněcovat otevřenost pro společenství s prvním řádem a s celou rodinou Karmelu. Ochotu ke společenství, přestože konáme různou službu; ke společenství, i když každý naplňuje svou vlastní odpovědnost; ke společenství, které s sebou přináší nové výzvy a projevuje se novými způsoby. Toto jsme se pokusili vyjádřit slovy: samostatnost v rámci vzájemného společenství.
II. Doprovázení a vedení třetího řádu (ze strany prvního řádu)
Jen v tomto duchu lze správně rozvinout právo a zároveň odpovědnost, kterou církev (i řád) laikům svěřuje – totiž zakládat společenství a řídit je. Členové třetích řádů si musí být vědomi, jaké povahy je jejich povolání a jejich role v rámci poslání celého řádu, k němuž patří. Je třeba, aby byli schopni přijmout odpovědnost za vedení svých terciářských společenství a právo i povinnost zajistit svým členům náležitou péči ze strany řeholníků. „Společenství“ v nejširším smyslu zahrnuje spolupráci mezi všemi větvemi dané duchovní rodiny.
Jak jsme zmínili citací kánonu 303 církevního zákoníku, třetí řád už ze své podstaty závisí na „vyšším vedení“ (altior moderamen), kterého se mu dostává ze strany prvního řádu. Blíže vymezit obsah tohoto vedení a určit způsob, jakým má probíhat, mají za úkol právní dokumenty příslušného řádu, v našem případě tak činí stanovy prvního řádu (čl. 109) a Řehole třetího řádu (čl. 11; 54 a 57). Ty vztahují toto vedení k osobě generálního převora, který je „duchovním otcem, hlavou a poutem jednoty“, a kromě něj i vyšších představených, jimiž jsou (podle čl. 209 stanov) provinciálové a představení generálních komisariátů a zástupci obojích. Ti všichni mohou tento úřad vykonávat v oblasti své pravomoci buď sami nebo skrze bratry, které k tomuto úkolu delegují (delegáty). Na úrovni místní pak je za vedení terciářů odpovědný duchovní asistent daného společenství, jak to stanoví řehole třetího řádu v čl. 58.
Jestliže stanovy řádu udávají, že řeholníci mají terciářům pomáhat: „aby dosáhli cíle, který si stanovili: kvasem evangelia uzdravovat a rozvíjet lidskou společnost“ (čl. 109), jde o formulaci velmi obecnou, která nevystihuje šíři onoho „vedení“ (dle kán. 303) ze strany prvního řádu. A řeholníci mají terciářům nejen pomáhat, ale výše zmíněná vzájemnost mezi prvním a třetím řádem, jak jsme o ní mluvili, zavazuje řeholníky zaujímat týž vstřícný postoj a bude jim přinášet totéž obohacení, jako jsme si to uvědomili u vztahu terciářů vůči prvnímu řádu.
Úkol, obsažený v pojmu „vyšší vedení“ (kán. 303)
Je třeba pozorně uvážit rozdíl mezi řízením terciářských společenství, které podle Řehole třetího řádu je v rukou terciářů samotných, a tímto „vedením“ třetího řádu, které církevní zákoník ukládá karmelitánským řeholníkům. Co tedy toto vedení znamená? Jeho vykonavatelem je na prvním místě generální převor řádu. Jemu (v souladu s jeho radou) přísluší právo ustanovovat (kanonicky zřizovat) nebo zrušit jednotlivá terciářská společenství (Řehole třetího řádu, čl. 56 a 71).
Z řehole třetího řádu vyplývá očekávání, že generální převor sám nebo skrze svého delegáta bude dále dbát na věrnost třetího řádu vůči charismatu Karmelu, prohlubovat bratrské pouto terciářů s řádem (čl. 53), podporovat růst a vitalitu třetího řádu vzhledem k jeho zacílení, totiž ke svatosti a apoštolátu (čl. 11, 51 a 53), pečovat o duchovní vedení či doprovázení třetího řádu (čl. 57), udávat základní směr aktivitám třetího řádu (čl. 57) a posilovat bratrské společenství mezi komunitami řeholníků a společenstvími terciářů (čl. 53).
K těmto nárokům, o nichž hovoří naše dokumenty, lze připojit ještě požadavky další, související se současnou situací vztahu mezi prvním a třetím řádem. Generální převor musí podněcovat pozornost všech řeholníků vůči třetímu řádu, zájem o dění v něm. Což také předpokládá ze strany řeholníků hlubší porozumění teologickému pohledu na místo laiků v církvi i porozumění povaze a struktuře třetího řádu. Kromě toho je důležitá náležitá péče o přípravu vhodných řeholníků pro službu terciářům, ať už v roli delegátů pro třetí řád nebo v roli duchovních asistentů jednotlivých terciářských společenství. Samotná povaha jak vedení třetího řádu, tak duchovní asistence jednotlivým společenstvím vyžaduje, aby při hledání vhodných řeholníků pro tuto službu byl kladen důraz na jejich svědectví karmelitánského života podle evangelia a na schopnost být poutem jednoty a terciářským společenstvím bratrsky sloužit.
Jiní vyšší představení, provinční převorové a představení generálních komisariátů (ať osobně či prostřednictvím svých k tomu určených delegátů), podle čl. 11, 57 a 58 krom toho „starostlivě pomáhají k tomu, aby (terciářská společenství) byla proniknuta opravdovým duchem Karmelu,“ „pečují o to, aby členové třetího řádu ve své činnosti zůstávali věrní zásadám a směrnicím řádu,“ a „dbají na to, aby jednotlivá společenství napomáhala apoštolátní činnosti v diecézi,“ ovšem při respektování samostatnosti terciářů co do jednotlivých iniciativ a co do řízení společenství. A poskytují terciářským společenstvím vedení tím, že pro každé z nich jmenují duchovního asistenta. Samozřejmě přitom tito vyšší představení vykonávají i některé formy péče o třetí řád, které jsme zmínili už v souvislosti se službou generálního převora (podněcují mezi řeholníky zájem o život třetího řádu, napomáhají formaci duchovních asistentů pro terciáře aj.).
Úkol duchovního asistenta místního terciářského společenství
Duchovní asistenti konkrétních terciářských společenství jsou osobami, v nichž se na místní úrovni soustředí vzájemný vztah mezi prvním a třetím řádem. Je vhodné zdůraznit rozdíl mezi tím, jak byly úloha tohoto kněze a vlastnosti, které by měl mít, chápány v minulosti, a tím, jak je to pojímáno v dnešní době. Některé prvky z minulosti totiž již nejsou slučitelné s tím, jak je služba duchovního asistenta definována dnes.
V historii, počínaje předpisy pro terciáře, které vydali v 17. století generální převorové Teodor Straccio, Emilio Giacomelli a Ferdinando Tartaglia, a konče novými vydáními řehole karmelitánského třetího řádu v roce 1923 a pak v roce 1948, se mezi představenými třetího řádu jmenují – kromě generálního převora a (na úrovni provincie) provinciálů – ještě pro jednotlivá terciářská společenství jejich „ředitelé“. Právo jmenovat ředitele příslušelo buď provinciálovi nebo převorovi konventu, při němž bylo terciářské společenství založeno, a ředitelem mohl být pouze karmelitánský kněz z dotyčné komunity nebo kněz diecézní.
Od 17. století až do prvních let po druhém vatikánském koncilu bylo úkolem ředitele: se souhlasem rady terciářského společenství do něj přijímat nové členy, předsedat shromážděním společenství, jednou měsíčně pro ně mít duchovní slovo ohledně zachovávání řehole, bdít nad mravním životem terciářů a nad nápravou případných nedostatků, navštěvovat nemocné, z oprávněné ho důvodu dispensovat od jednotlivého článku řehole. K těmto úkolům ředitele se záhy přidalo duchovní doprovázení těch, kdo o to žádali.
Lze si povšimnout, že v druhé půli 19. století a v prvních desetiletích 20. století, souběžně s proměnou ve zbožnosti bratrstev, ve třetích řádech nabyli velikého a někdy rozhodujícího vlivu při vedení jednotlivých společenství kněží ředitelé, zatímco v období mezi oběma světovými válkami se v jednotlivých provinciích setkáváme už s provinčními delegáty pro třetí řád, napomáhajícími lepší koordinaci dění v jednotlivých společenstvích v rámci provincie. Do řehole z roku 1948 byla tato zkušenost zapracována. Podobně zesílil význam delegátů pro třetí řád na úrovni národní (v zemích, kde bylo více karmelitánských provincií) a celosvětové.
Nová řehole třetího řádu, schválená „na zkoušku“ v roce 1977, pojala úlohu ředitele místního společenství výrazně odlišně. V souladu s učením Druhého vatikánského koncilu pohlížela na postavení laiků už jinak a přiznala jim právo vést svá společenství sami. Karmelitánský, případně diecézní kněz, pověřený péčí o terciářské společenství, nemohl již být k tomuto úkolu jmenován místním převorem, ale výhradně provinciálem a nebyl nadále již nazýván „ředitel“, nýbrž „asistent“ (a zároveň terciář, stojící v čele společenství, nebyl již nazýván „převor“, ale „předseda“). To vše proto, aby se zdůraznilo, že úkolem asistenta je pomáhat předsedovi a jeho radě a přitom se vystříhat despotismu nebo osobování si toho, co přináleží terciářům samotným. Role duchovního asistenta místního společenství však v řeholi „na zkoušku“ z roku 1977 nijak podrobněji popsána nebyla.
Výsledkem další práce, úprav a prohloubení je poslední vydání Řehole karmelitánského třetího řádu v roce 2003, které platí doposud. V ní nás na prvním místě zaujme jedna pozoruhodná novinka. Čl. 58 dovoluje, že pokud vyšší představený nemá možnost ustanovit duchovním asistentem terciářského společenství karmelitánského kněze, „může být služba duchovní asistence svěřena bratrovi nebo sestře z nějaké komunity, náležející k řádu, nebo i jiným kněžím, přednostně členům třetího řádu, schopným zastávat tento úkol v karmelitánském duchu.“
Řehole třetího řádu nyní zmiňuje poslání asistenta na řadě míst (v čl. 11, 15, 57, 60, 61, 63, 77 aj.). Shrneme-li obsah těchto článků a budeme-li zároveň mít na zřeteli výše uvedené myšlenky o podstatě třetího řádu, pak můžeme říci, že úkol duchovně vést terciářské společenství znamená pomáhat terciářům poznávat jejich povolání ke karmelitánskému životu ve světě, prohlubovat se v něm a milovat je. Doprovázet terciáře na jejich cestě k opravdové účasti na charismatu Karmelu. Povzbuzovat je v otevřenosti vůči podnětům ze strany církve či současného světa, přijímat vlastní odpovědnost a podílet se na činnosti třetího řádu a místní církve. Kromě toho má duchovní asistent poskytovat pomoc a podporu moderátorovi a radě svěřeného terciářského společenství, opět bez újmy na samostatnosti, která laikům ohledně řízení společenství náleží. Řehole stanoví, že asistent patří mezi členy rady společenství. Předsedá volbám členů rady a s jejím souhlasem přijímá do třetího řádu nové kandidáty. Má podporovat vztahy a komunikaci mezi komunitami řeholníků a terciáři.
Po všem, o čem jsme mluvili, je myslím zřetelné, že vedení třetího řádu znamená bratrskou službu karmelitánů vůči terciářům a vůči činovníkům terciářských společenství.
Cílem této bratrské služby je podněcovat a podporovat jejich karmelitánský život podle evangelia, tedy modlitbu, bratrství a službu při budování Božího království. Na prvním místě však mají být karmelitánští řeholníci pro laiky autentickými svědky žitého karmelitánského povolání a předcházet své spolubratry terciáře v lásce k evangeliu a ve věrnosti církvi.
Laici jsou naopak pro řeholníky a pro celou rodinu Karmelu velkým obohacením tím, jak ve svém životě uprostřed dnešního světa žijí evangelium v duchu Karmelu. V již naznačené perspektivě spoluúčasti-vzájemnosti-jednoty a vzájemného společenství tak jedni i druzí získáváme zkušenosti, které se stávají zdrojem plodného prohlubování karmelského povolání, jež z nás karmelitánů (řeholníků i laiků) činí „živé kameny“ v Karmelu i v církvi.
Vybrali a přeložili Vladimíra M. Polišenská a P. Gorazd.
