Eva Jelínková
V sobotu 8. 11. 2008 bude v pražském seminárním kostele sv. Vojtěcha v Dejvicích den duchovní obnovy s dvěma členy institutu Notre Dame de Vie, sestrou Miriam Michelin, která je profesorkou na gymnáziu ve Francii, a otcem Etienem Michelen, který se v sídle institutu ve Venasque stará o formaci členů, přednáší na různých místech ve Francii i mimo ni, vede exercicie pro kněze i seminaristy atd. Tímto článkem bychom čtenářům časopisu Karmel chtěli představit zakladatele jejich institutu, otce Marie-Eugene Grialou, OCD. Zároveň tak chceme připravit půdu připravovanému českému vydání jeho stěžejního díla „Chci vidět Boha“.
Francie dala ve dvacátém století církvi řadu vynikajících osobností, které svým životem i svým učením výrazně ovlivnily současnou podobu církve a svým prorockým voláním po obnově otevřely prostor pro 2. vatikánský koncil. Zároveň ve Francii během minulého století vyrostla řada nových komunit a hnutí, které citlivě reagovaly na měnící se duchovní potřeby současného světa.
Jednou z nich je i nové karmelitánské společenství, institut Notre Dame de Vie. Vznikl začátkem 30. let v Provence a už dnes působí v několika světadílech.
Na následujících stránkách představíme zakladatele institutu, bosého karmelitána Marie-Eugene Grialou, jednoho z velkých učitelů vnitřní modlitby. Během vyprávění o jeho životě vyzdvihneme témata, která jsou v jeho spiritualitě zvlášť výrazná.
Život
Henri Grialou se narodil 2. 12. 1894 jako třetí z pěti dětí v chudé rodině v Aveyronu. R. 1904 umírá Henriho otec, a proto matka musí tvrdě pracovat, aby velkou rodinu zabezpečila. Již ve svých necelých jedenácti letech, během prvního svatého přijímání, vnímá Henri velmi jasně své povolání ke kněžství a brzy nato odchází studovat do Itálie (s rodinou se tři roky neuvidí), protože mu otcové od Ducha svatého nabídli ve své škole v italském městě Susa studia zdarma.
Roku 1908 vstupuje Henri do malého semináře v Graves a právě zde, zřejmě téhož roku, objevuje sv. Terezii z Lisieux. Dostává se mu do rukou, jak řekne, „taková docela nepatrná knížečka“, Trhání lístků růže, a v jednom dopise z r. 1913 prohlásí, že žádná jiná kniha na něj nikdy neudělala takový dojem. Má ji neustále u sebe, dokonce i později na frontě.
V roce 1911 nastupuje pak do velkého semináře v Rodezu a začíná studium teologie.
Na začátku války, v roce 1914, Henri jako mnoho jeho vrstevníků narukuje, je zraněn, ale vzápětí se na frontu vrací a účastní se všech velkých bitev (Verdun, Flandry). To, že jimi prošel bez zranění, s vděčností připisuje ochraně své malé přítelkyně, svaté Terezie. V jednom dopise napíše: „Sestra Terezie odchyluje střely...“
Po válce se vrací do semináře, roku 1920 je vysvěcen na podjáhna, čte život sv. Jana od Kříže a rozpoznává u sebe povolání stát se karmelitánem. Ale na jeho cestě na Karmel se objeví řada překážek. Proti jeho vstupu se rozhodně staví jeho duchovní otec i jeho biskup; také matka s jeho rozhodnutím nesouhlasí. Henri si od Boha žádá znamení a dostane je.
Roku 1922 je vysvěcen na kněze. „Jsem knězem! To mi stačí ke štěstí!“ prohlásí a bude to opakovat až do konce svého života. Svou první mši slouží v Aveyornu, po týdnu však, aniž by dal vědět matce, které bude trvat dva roky, než se s tím smíří, odejde na Karmel.
Vstupuje do noviciátu bosých karmelitánů v Avonu, kam se bratři uchýlili v roce 1920 po návratu z nuceného exilu (ve Francii byly na začátku 20. století velmi napjaté vztahy mezi církví a státem). Otvírá se mu rok ticha a studia karmelitánských svatých. Je to pro něj zároveň rok intenzivní modlitby. V roce 1923, v roce beatifikace Terezie z Lisieux, skládá Henri časné sliby, při nichž dostává jméno Marie-Eugene od Dítěte Ježíše.
Otec Marie-Eugene a sv. Terezie z Lisieux
Hluboké přátelství se sv. Terezkou, jejíž přídomek „od Dítěte Ježíše“ přijal, přátelství, které tak intenzivně začalo již v jeho mládí, bude trvat až do velikonočního pondělka 1967, kdy i otec Marie-Eugene „vstoupí do života“. Své „přítelkyni z dětství,“ jak Terezii nazýval a která mu byla tak blízká, věnoval během svého života řadu promluv, přednášek, článků i duchovních cvičení. Již v roce 1923, kdy nemalá část teologů zachovává vůči Terezii stále značnou rezervovanost, on neváhá napsat: „Posláním této blahoslavené dívky je podle mne vlévání lásky do duší v takové podobě, jak si to Bůh pro naši dobu přeje“. A dávno před prohlášením sv. Terezie učitelkou církve, již roku 1958, řekne při jedné přednášce v Bordeaux: „Terezie je jednou z největších učitelek všech dob a lze ji s jistotou stavět vedle takových mistrů, jako jsou sv. Benedikt, sv. Terezie z Avily, sv. Jan od Kříže, sv. František Saleský...“ Jindy napíše: „Pochopil jsem Milosrdenství. Svatá Terezie vycítila jeho něžnost, já jsem vycítil jeho sílu.“1
Již po časných slibech začíná otec Marie-Eugene aktivně apoštolsky působit, dává exercicie nejen se sv. Terezií z Lisieux, ale i s Janem od Kříže, káže, pracuje ve farnostech s různými skupinami.
Od r. 1925 je redaktorem revue Carmel a sám v ní po několik desetiletí intenzivně publikuje.
Slavné sliby skládá 11. 3. 1926.
Založení institutu Notre Dame de Vie
V roce 1928 je otec Marie-Eugene jmenován novicmistrem v Petit Castelet. Zde se dostává do kontaktu s filosofickou společností v Marseille (tedy s prostředím intelektuálů a univerzity) a je požádán, aby jim poskytl systematičtější uvedení do modlitby.
V roce 1929 se na něj obrátí tři mladé učitelky z Cours Notre Dame v Marseille, které touží zasvětit se Bohu a hledají, jakým způsobem toto volání uskutečnit. Jejich touha odpovídá hluboké intuici Marie-Eugena, který si přál hlásat radost z Boží blízkosti všude ve světě, „na předměstích, na bulvárech,“ ale který si byl zároveň vědom, že karmelitáni ve svém malém počtu nemají šanci tuto Boží blízkost hlásat všude tam, kde je to potřeba, a proto toužil najít pomocníky, „kteří by žili učením církve a mohli je předávat.“ Kolem Marie-Eugena se začíná utvářet malá skupinka takových osob. V roce 1932 objevuje otec Marie-Eugene staré poutní místo Notre Dame de Vie, ležící ve Venasque v Provence, které ho uchvátilo, a právě tam dostane darem nemovitost. Za přispění oněch tří učitelek, zvláště Marie Pily, se tu brzy začíná utvářet sekulární institut Notre Dame de Vie, který bude oficiálně církví uznán v roce 1948. Ve svých začátcích má institut pouze ženskou větev, která sdružuje ženy rozhodnuté žít ve světě v různých povoláních (ve Francii převážně pracují ve školství a ve zdravotnictví) karmelitánskou spiritualitu. Po dvouleté formaci slibují členky institutu chudobu, čistotu a poslušnost, zavazují se k životu, který bude postaven na vnitřní modlitbě (jsou jí vyhrazeny denně 2 hodiny) a na každodenní účasti na mši svaté. Tyto ženy chtějí žít naplno s Bohem uprostřed světa, pro tento svět, vnášet kontemplativní rozměr do všech oblastí života, i těch nejvšednějších. Každoročně mají možnost prohlubovat svůj život pobýváním v tichu a samotě, trvajícím víc jak měsíc.
Ve druhé polovině 50. let se vedle ženské větve institutu vytvářejí i mužská laická a mužská kněžská větev.
Přibývají další a další fundace ve všech světadílech.
Venasque se stane místem, kam se budou lidé uchylovat, aby se ponořili do těsného kontaktu s Bohem, aby vnímali jeho přítomnost a aby ho pak následně přinášeli do různých prostředí, kde budou pobývat. Otec MarieEugene chtěl, aby institut byl školou lásky. Lásky, která jediná má cenu, protože nachází svůj zdroj v Duchu svatém.
Otec Marie-Eugene žije mezi lety 1932–1936 v Agen, ale pravidelně se vrací do Provence dávat kurzy modlitby, které se stanou základem jeho díla Chci vidět Boha (Je veux voir Dieu).
V roce 1937 je jmenován členem generální rady řádu bosých karmelitánů (definitorem), a proto odjíždí do Říma, kde s výjimkou let války setrvá do roku 1955. Za války objíždí různé Karmely ve Francii, má řadu přednášek o karmelitánské spiritualitě, zvlášť o sv. Janu od Kříže a své „sestřičce“, sv. Terezii z Lisieux, a také káže. Kdykoliv otec Marie-Eugene přednášel, uchvátil svým živým, strhujícím projevem všechny posluchače, mluvil zpaměti a bez poznámek, to bylo pro něj typické, nechával se unášet spontánním tryskáním myšlenek. (Jeho psaný projev je mnohem sevřenější.)
Během svého poválečného pobytu v Římě podporuje zakládání různých karmelitánských misionářských center, zvláště na Blízkém východě. V zimě 1954–1955 cestuje na Střední a Dálný východ, aby zde povzbudil karmelitánské misie, které žily často v prostředí války a pronásledování, neustále jim opakuje, že modlitba je jediná smysluplná obrana proti expanzi komunismu.
Zároveň v tuto dobu dává dohromady konečnou podobu svého díla „Chci vidět Boha“, které je souhrnem karmelitánské spirituality na základě spisů Jana od Kříže, Terezie z Avily a Terezie z Lisieux.
Otec Marie-Eugene je též přesvědčen o nutnosti představit současnému světu původní, neupravované učení Terezie z Lisieux, a proto usiluje o zveřejnění Terezčiných Autobiografických spisů. V roce 1953, s plným souhlasem Karmelu v Lisieux, kde ještě žije sestra Jenovéfa od svaté Tváře (Terezčina rodná sestra Celina), pověřuje otec Grialou tímto úkolem svého spolubratra z řádu bosých karmelitánů, otce Františka od Panny Marie. Vydání Autobiografických spisů v plném rozsahu a bez pozdějších zásahů mělo pro dějiny křesťanské spirituality obrovský význam.
Po otevření Mezinárodní koleje bosých karmelitánů v Římě (dnešní Teresianum), na jehož vybudování se podílel, se otec Marie-Eugene vrací do Francie a stará se hlavně o jím založený institut, který se rychle rozrůstá. Spolubratři jej třikrát zvolí provinciálem provincie Avignon.
Velmi mu leží na srdci aggiornamento (úsilí o to, aby se církev přiblížila lidem v dnešním světě), a tak se snaží aktivně se podílet na jeho praktickém uskutečňování.
Muž modlitby
Po celý život, uprostřed všech různorodých činností a výzev, které před něho byly kladeny (kdesi řekne, že ho Pán často posílal tam, kam on sám nechtěl), nosí v sobě otec Marie-Eugene neustálou touhu po tichu, samotě a modlitbě.
O vnitřní modlitbě mluví jako o rozvíjení se Božího života v nás, o životodárném pohybu synovské milosti v naší duši. Proto je podle něj vnitřní modlitba základní životní potřebou každého křesťana. Znamená setkání živé bytosti, kterou jsme, s živým Bohem, který v nás bydlí, setkání Stvořitele se stvořením, svatého Boha s hříšným tvorem. Jsme stvořeni pro Boha a modlitba je živoucí spojení s ním. Bůh je láska a jeho radostí je dávat se. Z naší strany je pouze třeba se ztišit, zaměřit naše bytí k Bohu, abychom s Bohem navázali opravdový a živý kontakt.
Poslední roky svého života má otec Grialou velké zdravotní problémy. Ale přitom dále rozvíjí svou apoštolskou činnost v jejích různých podobách, dává čím dál víc exercicií pro mladé, pro seminaristy, pro kněze. Roku 1966 vede poslední exercicie pro novice.
Podrobuje se vyšetření a lékaři konstatují rakovinu prostaty. Ke konci roku je operován, ale jeho zdravotní stav to nezlepší. Má velké bolesti, obětuje je Pánu a připodobňuje se v nich Kristu. I v tomto procházení utrpením osvědčuje svoji duchovní spřízněnost s Terezií z Lisieux.
Umírá ve Venasque na pondělí velikonoční 27. března 1967.
7. dubna 1985 byl zahájen přípravný proces k prohlášení otce Marie-Eugena blahoslaveným.
Duch svatý – můj přítel
Všechna bohatá přednášková činnost otce Marie-Eugena i všechno, co psal, vycházelo z jeho vlastní duchovní zkušenosti, která byla v podstatě totožná se zkušeností sv. Terezie od Dítěte Ježíše. Když Terezie mluví o svém objevu Lásky a svém poslání být v srdci církve láskou, vysvětluje otec Marie-Eugene, že se jedná o bytostnou Lásku, kterou je sám Duch svatý. A působení Ducha lásky se on – stejně jako ona – vydává bez výhrad.
Marie Pila, spoluzakladatelka institutu Notre-Dame de Vie, o něm jednou řekla: „Když zmiňujeme Ducha svatého, zmiňujeme podle všeho tajemství otce Marie-Eugena.“ Už od dob noviciátu velmi silně vnímal jeho působení a neváhal mluvit o „prožití Letnic“. Celý jeho život je založený na zkušenosti s Duchem svatým.
„To Duch svatý z nás dělá proroky a světce, to on v nás žije a ukazuje nám cestu, kterou je Kristus. Není jiný prostředek posvěcení, než Duch svatý.“
Otec Grialou mluví stále o Duchu svatém jako o působící přítomnosti Boží mezi námi, kterou máme znát praktickým způsobem, tím, že se mu odevzdáme.
Duch lásky naplňoval otce Marie-Eugena a neodolatelně ho přitahoval. Dva měsíce před smrtí, když už byl vážně nemocen, se svěřil svým přátelům: „Když spím hlubokým spánkem, na nic už nemyslím. Když se vzbudím, není tu nic než Duch svatý. On vezme vše. Jsem s naším Pánem, je to jakoby ztotožnění s ním... On vydechuje Lásku, Otec také vydechuje Lásku... Já vydechuji Lásku, abych vám ji dal.“
Krátce před smrtí vyjádřil pro všechny, kdo chtějí jít jeho cestou, svůj duchovní odkaz: „Chci pro vás žádat Ducha svatého. To je odkaz, který vám zanechávám: milost, že na vás Duch svatý sestoupí, abyste mohli co nejdříve říct, že Duch svatý je váš přítel, vaše světlo, váš učitel. V této modlitbě budu pokračovat na zemi, dokud mě zde Bůh nechá, a jistě v ní budu pokračovat i na věčnosti.“
Modlitba otce Marie-Eugena:
(Bože), dej každé duši
tu krásu, tu velikost,
kterou jsi pro ni připravil
od věčnosti.
Pokorně tě prosíme,
ó Otče, zdroji všeho světla,
ó Ježíši náš bratře, náš Mistře a náš Králi,
ó Duchu svatý, bytostná Lásko, staviteli a vykonavateli Božích záměrů,
uskutečni cele tuto Boží myšlenku.
Ať ani jiskřička lásky,
kterou jsi pro nás určil,
nezůstane nevyužita,
ale ať sem sestoupí.
Sjednoť nás se sebou,
předvídej už všechno naše podílení se na tvém trojičním životě.
Najdeme v něm své štěstí a vím, že také
ty v tom nalezneš svoji slávu, druhotnou, pravda,
ale slávu, v níž budeš přece moci nalézt zalíbení.
To je modlitba, kterou ti předkládáme,
Svatá Trojice,
je tvou slávou, tvou radostí,
aby se šířil váš trojiční život.
Zajisti její účinnost dalším působením Ducha svatého.
Ať se každý den, každý okamžik našeho života
vyznačuje růstem tvého působení.
A až opanuješ každého z nás,
poneseme svědectví o tobě
tam, kam nás pošleš, jak nás pošleš.
A v tomto apoštolátu svědectví
najdeme smysl našeho bytí.
Ó Otče, ó Synu, ó Duchu svatý,
pohlédni na to, co jsi učinil
a uskutečni zcela své dílo v nás
a skrze nás i ve všech, které uvedeme
do téhož záměru lásky,
do Vašeho trojičního života
k Vám a do Vás.
Ať se tak stane.
(Úryvek z homilie o Letnicích 1963)
Úryvek z meditace
v předvečer kněžského svěcení 4. 2. 1922:
„Jsem knězem, knězem navěky!
Tato slova mnou pronikají, stačí mi. Ó Ježíši, ztotožnil jsi mne se sebou samým, když jsi mi svěřil moc svého kněžství! Tváří v tvář těmto velkým tajemstvím, která jsi mi svěřil, zůstávám unešen. Klaním se a věřím.
Odevzdávám se ti ve všem, co chceš, v míru, v radosti, ale i v temnotě a utrpení... A protože má modlitba má být výrazem mé vděčnosti, nechám ji stoupat k tobě, plnou veškeré váhy mého kněžství, horoucí, zahrnující vše....“
