Jitka Trmalová
V neděli 27. dubna 2008 se na univerzitním stadionu ve venezuelském hlavním městě Caracasu konalo blahořečení karmelitky matky Candelarie od sv. Josefa. Matka Candelaria se tak stala první církví uznanou světicí této jihoamerické země. Je zakladatelkou kongregace s původním jménem Malé sestry chudých – dnes nazývané „venezuelské karmelitky“ nebo oficiálně „Sestry karmelitky Matky Candelarie“ (Hermanas carmelitas de Madre Candelaria). Slavnosti blahořečení se účastnilo přes 40 000 lidí na stadionu samotném a dalších 20 000 osob liturgii sledovalo v jeho blízkosti na obřích televizních obrazovkách. Atmosféra byla velmi radostná a slavnostní. Bohoslužbě předsedal papežský legát kardinál Saraiva Martins, který také přečetl beatifikační dekret. Spolu s ním se tu shromáždilo množství venezuelských biskupů a mnoho kněží, laiků, řeholníků a řeholnic, zejména sester Matky Candelarie, v čele s generální představenou, sestrou Evelin Gonzales. Bohoslužbu vysílaly v přímém přenosu všechny venezuelské televizní kanály a všechny noviny psaly o blahořečení na titulních stranách.
Ale kdo vlastně byla matka Candelaria a proč byla do seznamu blahoslavených zařazena další zakladatelka řeholního společenství? Po seznámení se s jejím životem zasvěceným Bohu a službě potřebným uvidíme, že její poselství je v dnešním světě plném chudoby výzvou pro všechny, kdo mohou nějak pomoci. Je důkazem že i obyčejný člověk může s Boží pomocí udělat něco pro druhé. Blahoslavená Candelaria ukazuje zároveň příklad, jakým způsobem k potřebným přistupovat – s pokorou, trpělivostí a laskavostí.
Susana Paz Castillo Ramirez (jak zní její občanské jméno) se narodila 11. srpna 1863 ve venezuelském městě Altagracia de Orituco (ve spolkovém státě Guárico). Z matčiny strany byla přímou příbuznou Simona Bolívara.1 Její otec Francisco de Paula Paz Castillo byl přímý a čestný člověk širokého srdce, vážený mezi lidmi. Vyznal se v lidovém lékařství a takto pomáhal mnoha lidem. Také maminka byla zbožná, pracovitá a poctivá žena a oba rodiče poskytli dětem tak pečlivou výchovu, jak jen to v jejich podmínkách bylo možné. Slovem i vlastním dobrým příkladem vedli děti k solidaritě a k zodpovědnému životu, prakticky osvědčujícímu křesťanské postoje a základní lidské hodnoty. Po stránce intelektuální mohli dětem nabídnout jen málo: Susana se naučila číst a psát. Kromě toho se naučila šít, vyšívat. Když jí bylo sedm let, zemřel její otec. Maminka zemřela, když bylo Susaně dvacet čtyři, a ona se namísto ní stala pilnou paní domu.
Bůh obdaroval Susanu charismatem služby chudým a velkým soucítěním s jejich potřebami. Ačkoliv sama nebyla majetná, neodmítla ničí prosbu o pomoc, rozdávala z toho mála, co měla a co si vydělala šitím. Její činnost podporoval ze sbírek pro chudé také místní farář, i když jí vyčítal, že je blázen, když rozdává z prostředků, které nestačí ani pro ni samotnou. Jestliže ani její výdělek a získaná podpora nestačily, uchýlila se Susana k žebrání.
Tamní kraj byl chudou, zapomenutou a trpící divočinou s jednoduchým zemědělstvím, v níž se vliv státu (a s ním spojený možný pokrok) uplatňoval jen minimálně. Služby, obchod, doprava, vše bylo na bídné úrovni. Nadto tu samozvaní vládci jednotlivých oblastí venkova (caudillos) tehdy mezi sebou vedli boj o moc, takže kromě chudých nemocných tu byla také spousta raněných, kteří umírali na ulici, ponecháni sami sobě. Susana se cítila oslovena touto situací a snažila se trpícím sloužit. Během nepokojů v roce 1901 sbírala na ulicích raněné a vzala je k sobě domů a ošetřovala je. Poněvadž tam nebylo dost místa, shromažďovala pak nemocné a zraněné, kterým bylo třeba pomoci, v poloopuštěném domě, přiléhajícím k farnímu kostelu, a tam o ně pečovala.
V roce 1903 nastoupil v Altagracia nový farář P. Sixtus Sosa Diaz.2 Ten se energicky pustil do práce v oblasti charity. Vytvořil radu, do níž patřili lékaři z té oblasti, on a několik dalších spolupracovníků. Odtud vzešla myšlenka založit v Altagracia první nemocnici. Susaně navrhl, aby nemocnici řídila. Susana ještě s dalšími dívkami, které se s ní staraly o nemocné, se do nemocnice přestěhovaly a toužily stát se řeholnicemi. Zřízení nemocnice „San Antonio“ považují karmelitky matky Candelarie zároveň za okamžik vzniku svého společenství: 13. září 1903. To se potom odtud šířilo pod vedením P. Sixta a matky Candelarie dál na východ Venezuely. Její starost však nikdy neplatila jen nemocným v samotné nemocnici. Vždy chodila také k nemocným, které lékaři navštěvovali doma, a pokud to bylo třeba, vzala je do některé z nemocnic, které její sestry vedly.
13. září 1906 se souhlasem diecézního biskupa oblékla Susana hábit Malých sester chudých a přijala řeholní jméno Candelaria od sv. Josefa.3 Dalším důležitým mezníkem byl 31. prosinec 1910, kdy prvních šest sester složilo sliby do rukou Mons. Filipa Neri Sendrea, který zároveň potvrdil Matku Candelarii za generální představenou tohoto společenství. V prosinci 1916 složila pak matka Candelaria věčné sliby do rukou otce zakladatele kongregace v Ciudad Bolivar.
Matka považovala za velmi důležité, aby sestry byly chudé spolu s chudými. Aby žily skromně a nezahanbovaly chudé něčím, co mají oproti nim navíc. Když si sestry potřebovaly pořídit první hábity, peníze na ně si vyžebraly. Ale dřív než je stačily ušít, dala matka peníze zadlužené nemocnici. Jindy, když v nemocnici nebylo místo pro dalšího pacienta, přenechala mu matka Candelaria vlastní postel. Potřeby chudých pro ni byly na prvním místě. Její nevyčerpatelná láska k potřebným se přitom pojila s hlubokou pokorou.
Velkou ctností blahoslavené Candelarie byla laskavost a zároveň trpělivost s nemocnými, kterým bývá mnohdy těžké vyhovět, nebo je vůbec snášet. „Nemocní chudí jsou údy Kristovy“, říkala – a podle toho s nimi jednala. Například v nemocnici na Margaretině ostrově lékaři odmítli ošetřovat pacienta se zanícenou nohou kvůli jeho nepříjemné povaze a agresivnímu chování. Matka se ho ujala a osobně ho ošetřovala, dokud se neuzdravil, navzdory tomu, že jí neustále nadával. Když na témže ostrově přišla do kontaktu s děvčaty, která se živila prostitucí, chovala se k nim stejně přívětivě jako ke svým milovaným chudým a pokoušela se přivést je ke změně života. Rozuměla dobře bolestem a zoufalství prostých lidí a dokázala zůstat trpělivou, i když oni propadali netrpělivosti a byli nevděční.
Dalším výrazným rysem Matky Candelarie byla její radostnost. Sloužila druhým s radostí a úsměvem a totéž vyžadovala i od svých sester. V dobách nesnází povzbuzovala je i sebe častým zvoláním: „Vzhůru srdce!“ Zůstávala pokorná i přesto, že ji lidé velmi milovali a považovali ji za světici. Jestliže měla někoho pokárat, dělala to vždy laskavě a mezi čtyřma očima. Těm, kdo jí ublížili, trpělivě odpouštěla a modlila se za ně.
Ve funkci generální představené se matka Candelaria musela bránit snahám sester postavit ji na piedestal zakladatelky a nepustit ji k práci u lůžka. Bez ohledu na své postavení představené nadále vykonávala v nemocnicích ty nejobyčejnější služby – vynášela mísy, umývala nemocné a sloužila noční směny. Urazila spoustu kilometrů, když sbírala prostředky pro udržení svého díla. A zakládala nové komunity, jak to v té době kde bylo zapotřebí.
Matka Candelaria vedla kongregaci jako představená třicet čtyři roky, až do generální kapituly v roce 1937. Dvaadvacet let existovala kongregace jako samostatné společenství Malých sester chudých z Altagracia, od roku 1925 byla přičleněna k rodině Karmelu jako kongregace karmelitek – sester třetího řádu žijících řeholním životem.
Biskup v Calabozo si totiž nebyl jist, jestli by mladá kongregace mohla působit jako samostatný řeholní institut a získat k tomu nezbytné kanonické schválení, proto společenství usilovalo o přičlenění k nějaké zkušenější řeholní rodině. Dosáhnout toho nebylo snadné, a to i proto, že sestry si prostředky pro sebe i pro své chudé získávaly převážně žebráním, ani jedna z nemocnic, které vedly, nebyla po stránce ekonomické spolehlivě zajištěna. A tak bylo jejich mladé společenství v neustálé finanční tísni (a ta by případně dopadla na toho, kdo by je k sobě přičlenil). V roce 1922 přišli na Margaretin ostrov, kde sestry již také působily, otcové karmelitáni a na žádost matky Candelarie se podíleli na řeholní výchově a duchovním doprovázení sester. To posílilo přání sester být karmelitkami. P. Eliáš Sandre o tom začal jednat s generálním převorem řádu a ten 25. 3. 1925 vydal dekret, kterým bylo připojení schváleno.
Asi jsme si již zvykli, že většina karmelských svatých jsou mystikové a mistři modlitby. Duchovní život matky Candelarie byl však velmi obyčejný a prostý. Vedla aktivní život naplněný prací a mívala s modlitbou a soustředěním spíš potíže. Z dopisu zpovědníkovi se dozvídáme, že pro ni nebylo snadné odložit množství starostí a myslet jen na Boha. Ráda se modlila základní křesťanské modlitby, zvláště Sláva Otci a Zdrávas Maria. S pokušením bojovala tak, jak je v Jižní Americe zvykem – rozepjala ruce do tvaru kříže. Její modlitba byla možná prostá, zato však nesená velkou důvěrou v Boha. Říkávala: „Jestli nám Pán nepomůže, znamená to, že to pro nás není dobré. Důvěřujme mu, že on, který zná všechny naše dny, nám neodepře žádnou milost, o kterou ho poprosíme.“ Svá mnohá a chudá díla uskutečňovala s láskou a s bezmeznou důvěrou v Boží prozřetelnost. Velmi milovala Ukřižovaného Ježíše a také Pannu Marii.
Poslední léta života Matky Candelarie byla poznamenána utrpením nemoci. Dobře si uvědomovala svůj zdravotní stav, s neuvěřitelnou trpělivostí snášela bolesti a zcela se ztotožňovala s Boží vůlí. Modlila se za to, aby mohla zemřít s Ježíšovým jménem na rtech, a tak se i stalo. 31. ledna 1940 časně ráno zvracela krev, pak mohla třikrát vyslovit jméno Ježíš a odevzdala svou duši Stvořiteli. Zemřela v Caracasu.
V současné době má její kongregace dvanáct konventů ve Venezuele a dva v Bolívii. Roku 1969 začal proces jejího blahořečení, před rokem byl oficiálně uznán zázrak, který se stal na její přímluvu, a tak mohla být letos zařazena do seznamu blahoslavených.
Tato obyčejná žena neobyčejné lásky k Bohu a k lidem měla jasný realistický náhled na život. Říká nám: „Nejsme tu na světě proto, abychom odpočívali. Nechybí mi trápení a různé práce. Pán mi je ve své lásce posílá, aby mě v tomto životě očistil. Navíc mě tolik miluje, že si přeje, abych byla v jeho blízkosti navěky. Vzdejme chválu dobrotě tak laskavého Otce!“
