Vladimíra M. Polišenská
Vážení účastníci kapituly, bratři a sestry,
nejdříve ze všeho bych ráda poděkovala za možnost být zde s vámi při této příležitosti, kdy si společně připomínáme 800. výročí předání Řehole sv. Alberta Jeruzalémského našemu řádu.
Hlavní téma kapituly, které jste zvolili, je: Karmel – modlící se a prorocké společenství v měnícím se světě. Když jsem byla požádána, abych se s vámi podělila o svou zkušenost karmelitánské terciářky, která se tyto dva aspekty (prorocký a modlitební) pokouší žít v každodenním životě uprostřed světa, položila jsem si otázku: Jaké je poslání karmelitánského laika v dnešním světě? Zde vám nabízím malou úvahu, která z toho vzešla, s nadějí, že může být přínosná. Úvaha má tři části. První část je zaměřena na situaci dnešního měnícího se světa a jeho potřeby a nároky, na které se my laici snažíme odpovídat svým životem. Druhá část se týká prorockého aspektu a v závěru budu mluvit o životě modlitby, což je třetí část tohoto zamyšlení.
Poslání laiků najdeme obecně vyjádřeno v dokumentu Lumen Gentium: „Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha. ... Jim tedy zvlášť připadá úloha tak prozařovat a pořádat všechny časné záležitosti, s nimiž jsou v těsném styku, aby se vždycky dály a rozvíjely podle Krista a sloužily ke chvále Stvořitele a Vykupitele.“ (LG 31) Zaměříme-li se na dnešní svět se všemi jeho procesy, transformacemi a změnami, pak se mi zdá, že první věc, kterou můžeme nabídnout, je jistá stálost. Stálost, která se zakládá na samotném předmětu naší víry, na skutečnosti vykoupení. Tato stálost pak není strnulá, vynucená něčím vnějším a tedy rigidním, ale tím, že má svůj původ ve víře, je především vnitřní a tak i nezávislá na vnějších okolnostech našeho života. V nich se ovšem projevuje prostřednictvím našich konkrétních postojů. Odhaluje se v hodnotách, které vyznáváme, a především ve způsobu, jakým je naplňujeme. Tak vlastním životem dosvědčujeme, že existují hodnoty platné univerzálně, včera i dnes. Na prvním místě je to úcta k životu a důstojnosti každého člověka, dále mimo jiné důležitost a význam rodiny, úcta k přírodě a veškerému Božímu stvoření. Tyto hodnoty nám slouží jako ukazatele v nejasných situacích v životě, kdy se setkáváme s neporozuměním nebo přímo zneužitím termínů jako svoboda, právo na štěstí či na seberealizaci.
Vytrvalost v našich postojích a chování má velký vliv na naše okolí. Já sama jsem učinila tuto zkušenost. Vzhledem k tomu, že jsem byla pokřtěná jako dospělá, mám mnoho nevěřících přátel. Někteří z nich sledovali mou konverzi poněkud nedůvěřivě, ale příliš jsme o ní spolu nemluvili. Teprve po čase, když viděli, že uvěřit pro mne neznamená stát se zpátečnickým či dokonce fanatickým člověkem na jedné straně, ale že na straně druhé jsem své víře stále věrná, byli schopni tuto mou konverzi přijmout. Dnes často sami přicházejí a dávají mi otázky o Bohu, o Ježíši Kristu, o církvi nebo mě prosí o modlitbu. To by se samozřejmě nemohlo stát, kdyby víra a vyznávané hodnoty nebyly ve shodě s konkrétním chováním.
Takovýto soulad je tedy dalším neodmyslitelným bodem našeho poslání. V Řeholi karmelitánského třetího řádu (n. 26) čteme: „S účastí na prorockém poslání Krista a církve se terciář snaží v každém zaměstnání a světské činnosti si ve víře osvojovat evangelium a svými skutky je hlásat. V této své snaze jde tak daleko, že neváhá odvážně poukazovat na zlo.“ Jak je z textu patrné, zakládá se prorocký aspekt vždy a na prvním místě na samotném způsobu života. Nejlepší způsob, jak odhalit pokroucené a nezdravé jevy ve společnosti, je ukázat ten samý problematický moment, ovšem prožívaný ve shodě s Boží vůlí. Zde mám na mysli především mezilidské vztahy, ale platí to jistě i ve všech ostatních oblastech. Já tedy spatřuji prorocký rozměr v hledání a tázání se po Boží vůli, jejím uskutečnění ve vlastním životě, což dává příklad a alternativu tendencím vyskytujícím se ve společnosti, a teprve poté poukazovat i jinými prostředky na zlo, se kterým se setkáváme. Podle mne není mnoho horších způsobů jak odradit ostatní a především lidi nevěřící, než žít něco odlišného od toho, co vyznáváme. Pokud naše životy, naše rodiny a společenství nebudou místy lásky k bližnímu, lásky k Bohu, která se projevuje i v lidských vztazích, pak nejsme skutečnými Kristovými svědky a v tomto svém poslání jsme selhali. Díky postavě proroka Eliáše a díky celé eliášské tradici Karmelu máme bohatý zdroj inspirace jak pro rozjímání, tak pro konkrétní chování.
Touha poznávat Boží vůli předpokládá niterný a hluboký život modlitby. Mám teď na mysli především modlitbu osobní, vnitřní, aniž bych ovšem chtěla vyloučit i její jiné formy. V kontemplaci rosteme v našem vztahu s Bohem a zároveň v lásce k bližnímu. Objevujeme a prohlubujeme význam pravdy, svobody a podobně, což nám následně pomáhá vytvořit a upevnit systém hodnot, jak už jsem se o tom zmínila dříve. Modlitba nám umožňuje zorientovat se v různých situacích našeho života a ukazuje nám je z perspektivy víry. Ráda bych zdůraznila, že podle mé zkušenosti, kterou sdílím také s dalšími laiky, není možný skutečně kontemplativní laický život bez toho, aby člověk pravidelně trávil určitý čas v tichu a samotě s Pánem. Situace se ale v tomto ohledu velmi různí podle konkrétních podmínek každého laika. Někteří mají rodinu a děti, jiní žijí sami, někdo má mnoho povinností či práci náročnou na čas a energii, další mají práci flexibilní, kterou si sami organizují. Každý po svém však musí vyřešit problém, jak žít i tento aspekt karmelitánského povolání. Někdy to může být skutečný boj. Zdroj síly a milosti nacházíme ve svátostném životě Církve, především v eucharistii. Tím, že více poznáváme sami sebe, poznáváme také lépe naše nedokonalosti a náš hřích. Proto často využíváme i možnost přijímat odpuštění ve svátosti smíření.
Nemohu zapomenout na nepostradatelnou úlohu duchovního doprovázení z vaší strany, otcové karmelitáni, a na důležitost podpory v modlitbě od vás mnišek a sester. A velmi důležitý je konečně i rozměr společenství. Tím, že se cítíme být členy jedné rodiny nejen s našimi spolubratry a spolusestrami terciáři z celého světa, ale s celým řádem, posiluje se i vnímání vlastní karmelitánské identity, což nám pomáhá uskutečňovat naše povolání.
Pokusím se na závěr několika málo slovy shrnout toto své zamyšlení a nabídnout Vám odpověď na svou počáteční otázku. Poslání karmelitánského laika je tedy toto: prostřednictvím celkové stálosti života a hodnot, prostřednictvím souladu mezi tím, čemu věří, a tím, co žije, v neustálém růstu ve vztahu s Bohem v modlitbě, být uprostřed světa skutečným svědkem Ježíše Krista a jeho Království, a to ve společenství a vzájemné pomoci svých spolubratrů a spolusester.
Svěřme toto naše poslání do rukou naší drahé matky Panny Marie.
Sancta Maria, Mater et Decor Carmeli, ora pro nobis.
