Sr. Stephanie, OCD
(Sestra Stephanie nyní žije v De Beyart v Holandsku. Je maďarského původu a je jí nyní devadesát let. Se sestrou Terezií Benediktou se setkala jako novicka v klášteře v Echtu, kam sestra Benedikta odešla z obavy před nacistickým pronásledováním.)
Sestru Benediktu si pamatuji osobně. Během rekreace1 jsme my novicky byly od starších sester odděleně. Ale viděla jsem ji v chóru, v kapli a při rekreaci. A denně jsme se s ní setkávaly při našich hodinách latiny, které jsme podle matky představené měly mít, abychom lépe rozuměly bohoslužbě.
První dojem na mne sestra Benedikta udělala ještě před mým vstupem na echtský karmel během jedné z mých návštěv v klášteře. Při mém setkání se sestrami, poté co jsme se nejdřív seznámily, se na mne obrátila a zeptala se mě: „Rozito, kdy přijdete?“ Její hlas byl příjemný, srdečný a jemný. V její otázce jsem cítila sympatii, srdečnost a laskavost, připadalo mi to jako pozvání. Dodalo mi to mnoho odvahy a důvěry. V tom okamžiku jsem o ní nic nevěděla, ale její osobnost na mne udělala hluboký dojem a já jsem na tento okamžik setkání s ní nikdy nezapomněla.
Podruhé jsem sestru Benediktu potkala při svém vstupu do kláštera, když jsem se se sestrami vítala při příchodu do klauzury. Srdečně mne objala a pošeptala mi: „Rozito, nem szabat!“ To je maďarský výraz a znamená: „Rozito, to se nesmí!“ Pamatovala si jej od té doby, kdy pracovala v Rakousku v nemocnici Červeného kříže, kde ošetřovala maďarské vojáky.2 Odpověděla jsem: „Ó, jistě, to uslyším ještě mnohokrát.“3
Během hodin latiny jsme zjistily, že sestra Benedikta je vynikající učitelka. Nešetřila námahou. Byla velmi horlivá a trpělivá, ale okamžitě poznala, když jsme se probíranou látku nenaučily, nebo že nejsme pozorné. Tehdy by se na nás mohla zlobit. I když nás mateřsky nehýčkala (ona nebyla ten typ), měla v sobě něco vřelého a mateřského. Měla dobrý postřeh; a když byla některá z nás příliš unavena nebo nebyla v pořádku, poslala nás okamžitě za novicmistrovou.
Naše vyučování, to nebyla jen gramatika, sestra Benedikta nám povídala zajímavé věci. Při konverzaci obohacovala naše vědomosti o údaje o době vzniku a jménech autorů (latinských textů). Jednoho dne nám dala najevo, jak je zklamaná, když jedna z nás neznala význam slov (hymnu) Tantum ergo. Jak je možné několik let něco zpívat a neznat význam slov! Náročná byla také tehdy, když nás učila, jak je nutné rozumět bohoslužbě. A byla za to kritizována. Kritiku přijímala klidně, ale zůstávala sama sebou a pokračovala ve vyučování podle své vlastní metody a svého vlastního úsudku.
Sestra Benedikta byla tehdy na Karmelu v Echtu už tři roky a mluvila dobře holandsky, ale občas se nás ptala na některá holandská slova. Všechny jsme byly šťastné, když jsme jí mohly vypomoci, ale ona někdy sama nalezla vlastní žertovný výraz.
(Předepsané) mlčení sestra Benedikta svědomitě dodržovala, ale nikdy se nevyhýbala nutnému rozhovoru. Jednoho dne, mimo rekreaci, mne požádala o modlitbu za svou přítelkyni, která odešla do Anglie. Bylo to v den, kdy měla její přítelkyně narozeniny.
Tehdy byla velmi krutá zima a my jsme (v celách) neměly žádné topení. Sestře Benediktě to nevadilo, ale když jsme šly na hodinu, vybírala vytápěnou místnost, abychom nenastydly.
V refektáři byla (s jídlem) vždy rychle hotova. Při své péči o ostatní se zajímala o všechny, aby nikdo nebyl opomenut. Ráda střídala ty, které v refektáři předčítaly nebo konaly službu.
O svátcích jsme (my novicky) trávily rekreaci společně s profesními sestrami. Bylo báječné, když nám sestra Benedikta vyprávěla o svých studentech. Tehdy dávala vždy to nejlepší. Vždycky se smála šťastně, ale nikdy ne nekontrolovaně. Její řeč byla vždy smysluplná, i tehdy, když se jednalo o humor. Nikdy neužívala nic neříkající, bezvýznamná slova, ani je nechtěla slyšet od jiných. Když jsme hrály divadlo, přijala také nějakou roli, ale pokud se já pamatuji, aktivně se zúčastnila jen dvakrát. Při práci, jako třeba při praní, byla jedna z prvních, ale neměla žádnou zkušenost a nešlo jí to.
Její osobnost vyzařovala zvláštní kouzlo, ale nikdy jsem neměla tušení, jaká ve skutečnosti vlastně je. Její soustředěný, asketický vzhled ve mně vyvolával dojem mimořádně zbožného člověka. Nikdy nedávala najevo svou mimořádnou inteligenci.
Naše matka představená, matka Antonie, si přála, aby nám sestra Benedikta přednášela o svatém Janu od Kříže. Přednášela vstoje, bylo znát, že je na to zvyklá. Sledovala jsem, jak se od nás vzdalovala, bylo znát, že je duchem mimo.
V chóru (při liturgické modlitbě) byla vždy uctivá a soustředěná. Když jsme dlouhé hodiny měly adoraci, byla tam s námi, při klečení seděla na patách a někdy tak i usnula. Byla unavená po nočních náletech. Zvlášť vzpomínám na noc o Letnicích roku 1942 – klečela s roztaženýma rukama před Nejsvětější Svátostí, zatímco my jsme se třásly hrůzou.
Nastala doba plná nebezpečí. Tři týdny před Vánocemi jsme poslouchaly její přednášku naposled. Matka Antonie chtěla, aby sestra Benedikta věnovala všechen čas své práci „Věda kříže“ a nepřednášela nám. Sestra Benedikta mi ukázala obrázek Karmelu Le Paquier ve Švýcarsku, kde se chtěla ukrýt. Měla oči plné slz, nebyla tedy bez citu. Požádala mne, abych se za ni modlila. Cítila, že pro ni nebude lehké odejít znova do jiného kláštera.
V předvečer 2. srpna4 jsme seděly během rekreace společně v zahradě, kam sestra Benedikta a další sestry přišly, aby blahopřály naší nejstarší novicce k jejím jmeninám. Sestra Benedikta jí přinesla nádhernou růži. Sestra Alfonsa jí řekla: „Nemáte strach z toho, co se děje?“ Ona odpověděla: „Jsme v Božích rukou“. To je předposlední vzpomínka, kterou na ni mám.
Na druhý den (odpoledne) nám, jako obvykle, sestra Benedikta četla první část rozjímání. Musela to přerušit, protože ji matka Antonie, která přišla z hovorny, odvolala.5 Během několika minut se sestra Benedikta vrátila a poklekla před Nejsvětější Svátostí. Potom vstala, otočila se k nám, měla obličej úplně rudý, ale byla klidná a ovládala se. Smutně řekla: „Sestry, modlete se.“ Ještě teď stále slyším, jak říká tato slova. Několik sester bylo vyzváno, aby jí pomohly (s přípravou na odchod z kláštera). My novicky jsme byly dosud v chóru, kde byla vystavena Nejsvětější Svátost. V tom zmatku nikoho nenapadlo nás zavolat. Opustila nás bez rozloučení.
Těšíme se na opětné setkání v nebi. Drahá sestro Benedikto, na shledanou!
P.S. Ještě jedna malá vzpomínka na sestru Benediktu. Před mou obláčkou se matka Antonie během rekreace sester zeptala: „Jaké jméno bychom měly postulantce dát?“ (to se jednalo o mne). Sestra Benedikta, která znala maďarskou historii, řekla: „Sestra Stephanie – Magna Domina Hungarorum, by mělo být její jméno.“6 Jsem šťastná, že jsem své jméno dostala na návrh sestry Benedikty.
(Tyto vzpomínky mají za sebou spletitou cestu k českému čtenáři: z němčiny je bosá karmelitka, sestra Rafaela z kláštera ve skotském Dysartu, přeložila do angličtiny a byly otištěny v letošním květnovém čísle časopisu Cor unum. Z angličtiny je do češtiny přeložil terciář bosého Karmelu Jiří od Eucharistie. Poznámky pod čarou doplnil P. Gorazd, O.Carm.)
