P. Ivan Hrůša O.Carm.
I. Starý zákon
„Potkal se s námi Bůh Hebrejů.“ Těmito slovy oznamuje Mojžíš faraónovi setkání s Hospodinem (Ex 5,3). Setkání, jímž začíná veliké dění: pro Izraelce, pro Egypt, pro všechny lidi. Bez přehánění můžeme říci, že je to setkání osudové. Vždyť, svatý Pavel píše: „Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná“ (Řím 11,29). Mojžíš a jeho lid se nesetkali s bohy Egypta ani Mezopotámie, ani s žádnou z dnešních model.
Hospodin nazval sám sebe – a tedy neodvolatelně zůstává – Bohem Hebrejů (Ex 3,18). A ti, kdo byli tímto setkáním zasaženi, jsou nazváni – a zůstávají – Hebreji.
Co znamená jméno Hebrej? V Abrahámově rodokmenu (Gn 11,14–17) nacházíme jako jednoho z Abrahámových předků Hebera, o kterém židovské podání praví, že byl učitelem Jákoba, praotce Izraele.1 Obojí je odvozeno od hebrejského slovního základu, jenž má význam „přecházet, přebrodit, přejít, projít na druhou stranu“. To není náhoda; jméno vyjadřuje poslání, smysl, tajemství toho, kdo ho nosí. Hebrej je ten, kdo „přechází“.
Můžeme tomu rozumět ve dvojím smyslu. Ten první je smysl fyzický, historický: Hebrejové byli původně kočovnými pastevci. Neměli pevné sídlo, ale putovali se svými stády za pastvou. Každý rok je čekalo dvojí velké putování. V době dešťů, když napršelo dost vláhy, pásli stáda na stepi a na období sucha se stěhovali do kulturních, zemědělských oblastí.2 Neustálé putování, přecházení, bylo životní nutností: v době sucha by na vyprahlé poušti nemohli přežít.
Druhý smysl přecházení Hebrejů má těžiště v duchovní rovině. Hebrejové jsou ti, kdo putují z Egypta do zaslíbené země. To se netýká jen období Mojžíšova působení, jak by se na první pohled mohlo zdát. Do zaslíbené země putoval i Abrahám (Gn 12–13), Jákob (Gn 31–33) a vzpomeňme i na putování Josefa prodaného do Egypta: „Bůh mě poslal před vámi pro zachování života!“ (Gn 45,5). Tito všichni se setkali s Bohem Hebrejů a v životě každého z nich můžeme vyčíst Hospodinova slova Abrahámovi: „Vyjdi ze své země!“ (Gn 12,1). Nyní přichází Mojžíš k faraónovi: „Potkal se s námi Bůh Hebrejů.“ Další jeho slova ani nemohou znít jinak: „Dovol nám odejít!“
Kdo zůstane v Egyptě, zahyne. Na poušti ho zahubí nelítostné slunce; v Egyptě krutý faraón, naznačující někdy u církevních otců a teologů toho, kdo drží lidi v otroctví hříchu – ďábla.3 Vyjití, přecházení je i zde, ba právě zde životní nutností.
Jak si lze u všech zmíněných postav všimnout, vyjití nikdy nebylo snadné či snad dokonce radostné. Abrahám se vydává do neznámé země. Jak dlouho bude putovat? Jak projde pouští a cizími zeměmi? Kdo se postaví na jeho obranu v krajích, kde nikoho nezná? Jak může samotný obstát? Jákob utíká z domova, aby si zachránil život – kdo by si přál být v jeho kůži?
A co teprve Josef? Prodán vlastními bratry za otroka! Ani vyjití Izraelitů z Egypta není snazší. Robota, vraždění novorozených chlapců, strach z faraóna a pak egyptské rány, útěk, sevření mezi vodou a nepřátelským vojskem. Sami Izraelci později vyznávají: „Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou a vztaženou paží, za veliké hrůzy, se znameními a zázraky…“ (Dt 26,8).
Musíme si však uvědomit i druhou stránku věci: vyjití skutečně žádal Bůh! On je totiž Bohem Hebrejů. Bohem kočovníků hledajících pastvu. Bohem těch, kdo hledají život. „Vyvádí vězně k šťastnému životu; odbojníci však zůstanou ve vyprahlé zemi. Bůh je Bohem, jenž nás zachraňuje; je to on, Panovník Hospodin, kdo vyvádí z tenat smrti“ (Ž 68,7bc.21).
Nejen lidé se vydávají na cestu. Jejich Bůh putuje s nimi. Neustále vyráží dál, přechází, volá. Kdo zůstane, zahyne.
Tento rozdíl – zůstat, nebo vyrazit dál – je velmi důležitý. K určitému způsobu života se váže i určitý způsob víry. Pastevci věřili v božstvo, které je provází na jejich pouti. Pastevečtí bohové (i u kmenů, které nevyznávaly Hospodina) nebyli vázáni na určité místo a jejich moc nezeslábla, když se kmen přesunul. Naopak, o střídání pastvy rozhodoval otec kmene z vnuknutí kmenového božstva.4 Naproti tomu víra kmenů a národů, které žily trvale na jednom místě, věnovaly se zemědělství a stavěly města, odrážela usedlý způsob života.5 Jejich bohové sídlili ve chrámech a panovali nad územím, které kmen ovládal. Byli to bohové určitého místa, avšak mimo jejich teritorium jejich moc slábla a bylo možné narazit na silnějšího boha.
V Palestině úcta k takovým bobům odpovídala koloběhu přírody – každý rok opakování stejných rituálů bez náznaků dějinnosti, bez směřování a projitých úseků cesty ke konečnému cíli. Ve srovnání s Bohem Hebrejů můžeme říci, že tato „usedlá“ víra nespěla odnikud nikam. Nebylo tu východiska a cíle, Egypta a zaslíbené země. Takoví byli bohové Egypta i Mezopotámie. Tedy bohové míst, o nichž říká Hospodin: „Vyjdi ze své země!“ a podle Hospodinova rozkazu faraón: „Seberte se a odejděte!“ (Ex 12,31). Když Izraelité přišli do zaslíbené země a obsadili ji, dostavilo se brzy pokušení přizpůsobit se ostatním národům: „Ať je nad námi král! I my chceme být jako všechny ostatní národy. Náš král nás bude soudit a bude před námi vycházet a povede naše boje“ (1 Sam 8,19–20). Být jako ostatní se zdálo lákavé a žádoucí. Okolní národy byly vskutku na vyšší kulturní úrovni a Izraelité se jim chtěli vyrovnat. Nepřinese však přizpůsobení a změna způsobu života také změnu víry?
O zachování a protříbení víry v pravého Boha se vedl zápas dlouhá staletí. Vzpomeňme na Eliáše a celý zástup Hospodinových proroků! Bůh zápasí o svůj lid, a je to boj leckdy tvrdý. V naprosto mezní situaci se Hospodin neobává zničit ani to nejsvětější, co Izraelité měli, aby se uchovala a obnovila pravá víra: „Proto bude kvůli vám Sión zorán jako pole, z Jeruzaléma budou sutiny, z hory Hospodinova domu návrší zarostlá křovím“ (Mich 3,12). Stále znovu vyvádí Izraele z falešných jistot, z bludů, ze sobectví hříchu. Izraelci mají zůstat Hebreji: vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná! A to je pro všechny povolané veliké štěstí. Neboť to, že si uchovali víru v Boha Hebrejů, v nomádského Boha, který putuje se svým lidem třeba i do vyhnanství, umožnilo Izraelitům přežít i nejtěžší etapu jejich starověkých dějin – babylónské zajetí. Kdyby byli tento obraz Boha opustili, bylo by zničení chrámu znamenalo zánik jejich víry.6
A víra je nezklamala. Když uplynula doba očisty, znovu zní ústy proroka Boží hlas: „Vyjděte z Babylóna!“ (Iz 52,11–12).
Putování na poušti a babylónské vyhnanství nám bez příkras ukazují, jak náročné může být vyjití. Bůh vede svůj lid doslova na rozhraní mezi životem a smrtí. Nečiní to zbytečně: chce se dotknout nejhlubších vrstev lidské bytosti, zatřást srdcem člověka, proměnit jeho nitro. Na to nestačí pouhá procházka. A co cestu ještě ztěžuje, je Boží skrytost. Izraelci si nemohou na Boha sáhnout, nemohou jej spatřit, nesmějí si ho zpodobnit. Jejich průvodkyní a oporou při putování má být víra.
II. Nový zákon
Bůh Starého i Nového zákona je jediný a tentýž. Bůh Hebrejů, Bůh těch, kdo přecházejí. Ve Starém zákoně vyvádí Hospodin Izraelce z Egypta do zaslíbené země. To je předobraz: v Novém zákoně mají věřící vyjít z toho, co je jejich, do toho, co náleží Otci (Lk 2,49).
K novému vyjití tentokrát nevolá Mojžíš ani prorok, nýbrž samotný Boží Syn. Velikou výzvu obsahuje hned jeho první kázání: „Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,15). To je nejvnitřnější obsah dávných slov Izaiášových: „Vyjděte z Babylóna!“
Ježíš si volí učedníky a povolává je: „Pojď za mnou!“ Podobně kdysi oslovil Bůh Abraháma: „Vyjdi ze své země!“ Je dobré si uvědomit, že povolávat učedníky nebylo zrovna obvyklé. Naopak, žáci si sami hledali učitele. Pán tedy již tím, že své následovníky sám volá, něco naznačuje. Jde o Boží dílo.
Podle vyprávění evangelií a podle Petrova kázání ve Skutcích apoštolů Ježíš kázal, uzdravoval, vymítal zlé duchy, konal zázraky, a při tom všem procházel zemí (Sk 10,38). Procházel zemí a sil semeno Božího království. Na konci čtvrté kapitoly Lukášova evangelia se dočteme, že ho zástupy lidí zdržovaly, aby od nich neodcházel. Ježíš se však nedal zadržet. Boží království nelze budovat na místě, v usedlosti a pohodlnosti. Učedníkům možná toto Mistrovo počínání mohlo připadat podivné: vždyť právě tehdy, když se už začíná cosi vytvářet, když se lidé sejdou a chtějí, aby zůstal, on se vydá na další pouť. I nám může být Pánova neochota déle se zdržet na jednom místě mnohdy nepříjemná. Ale Ježíš nikomu z učedníků neřekl: „Stůj tu se mnou!“ Vždy říká: „Pojď za mnou!“
Ježíše totiž vede Duch svatý. Duch, to znamená vanutí, pohyb, směr, vítr. Kdyby se vítr zastavil, přestal by být. Ani Duch se nemůže zastavit. Chce nás převést na druhou stranu.
Mnoho výmluvných momentů můžeme najít v příběhu, v němž Ježíš a Petr kráčejí na vlnách Genezaretského jezera (Mt 14,22–33; Mk 6,45–51).
Ježíš nejprve přiměje učedníky, aby jeli na druhý břeh. Přejít na druhý břeh – to je poslání Hebrejů. Boží království je živé, v pohybu, nelze je stavět na místě. Mistr však musí učedníky přimět, protože sami by zřejmě nechtěli jet. Nám se často vede podobně. Proti loďce se vzdouvají vlny, je vítr, padla tma. Dostat se na druhý břeh vůbec není snadné, ba z lidského pohledu ani bezpečné. Učedníci nemají žádnou jistou oporu, chybí jim pevná půda pod nohama. Na této cestě se můžeme opírat jen o víru.
Ve stejném příběhu u sv. Marka čteme, že když Ježíš kráčel po jezeře, chtěl projít kolem nich, přejít je. Nikoli z nevšímavosti; evangelista jen naznačuje, kdo vlastně Ježíš je. Ve Starém zákoně se totiž takto mluví o Hospodinu. Je to Bůh, kdo přechází kolem. Přechází kolem skalní rozsedliny, v níž je ukrytý Mojžíš, a ten smí Boha spatřit zezadu (Ex 33,21–23). A přechází kolem jeskyně na hoře Chorébu, v níž nocoval prorok Eliáš, a zjevuje se prorokovi v tichém a jemném hlase (1 Král 19,11–13).
Když učedníci uviděli Ježíše, vyděsili se: to je naše typická reakce. Často v různých událostech nedokážeme Boha poznat, protože on nechodí lidskými cestami. Kráčí po moři. Jaký je to paradox! K učedníkům se přibližuje Pán, ale oni vidí přízrak. A kolikrát se opakuje v našem vlastním životě.
Ježíš jim nic nevysvětluje, pouze říká: „Já jsem to!“ Takové ujištění musí učedníkům na moři stačit – musí tedy stačit i nám. Učedníci Pánu věří. Petr v sobě dokonce objeví vzmach velmi veliké víry: „Jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ A dokud trvá víra, může Petr jít. Může přecházet moře. Může přecházet na druhý břeh.
Stejně jako ve Starém zákoně, je i v Novém veškeré přecházení založeno na víře. Aby člověk mohl být Hebrejem, musí věřit. Bez víry na druhý břeh moře nedojde.
Vyjití z Egypta, poušť, zaslíbená země, to vše jsou předobrazy: velikonoce, doba církve, dovršení času. V Novém zákoně je to na prvním místě sám Kristus, kdo přechází. Podle sv. Lukáše mluvili Mojžíš a Eliáš na hoře Proměnění s Ježíšem o jeho exodu, který měl dokonat v Jeruzalémě (Lk 9,31). Ježíšovi říká nebeský Otec: „Vyjdi ze své země!“ – nejprve: Staň se člověkem. To je vtělení. A potom: Vyjdi ze země živých. To je ukřižování. A dále: Vyjdi ze smrti. To je vzkříšení. A ještě: Vejdi do nebe a usedni po mé pravici (srov. Ž 110,1). A to je cíl cesty. Vedla-li ve Starém zákoně cesta Hebrejů na rozhraní mezi životem a smrtí, Ježíš touto hranicí prochází. Jeho – a naše – přecházení je přecházení smrtí do života. „Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou – i my vstoupili na cestu nového života“ (Řím 6,4).
Stálý Boží nárok vznášený na nás, abychom se nezabydlovali v tom, co je naše, abychom spěli kupředu, byli ochotni zříkat se sebe a usilovat o to, co je nebeského Otce, je proto účastí na Kristově životě, na jeho exodu, na jeho smrti a vzkříšení.
Vyjití ze sebe znamená vyjití ze smrti. To je konečné, nejhlubší vyjití, k němuž Bůh před mnoha staletími povolal Abraháma. Neboť země, která je čistě a výlučně naše, je zemí stínu smrti. Člověk má vyjít ze sebe, aby nezahynul. Bůh nás volá k životu, k tomu, abychom s ním sdíleli jeho tajemství, tajemství života a lásky. On nežije pro sebe, ani není zabydlený sám v sobě. Vycházení ze sebe, darování sebe, prostupování – toto je život Nejsvětější Trojice. Toto je touha a podstata lásky. Otec, Syn a Duch svatý – to je jediný nesmírný pohyb, plamen, žár, světlo, bytí naplněné láskou, jaká člověku ani nevstoupila na mysl. Proto nás Bůh volá k vyjití, k přecházení. Proto je Bohem kočovníků, Bohem Hebrejů. Být Hebrejem, přecházet, milovat.
