P. Pierre-Marie Soubeyrand,
Společenství Blahoslavenství, Francie
(2. část)
Láska v Srdci Trojice a v Ježíši pomohla vlastně Terezce stát se skutečně maličkou, ale Ježíš ji povýší a učiní ji velkou. Znáte snad ten příběh z klášterní nemocničky, když se jí jedna spolu sestra zeptala: „Jak vás máme vzývat, až budete v nebi?“ Odpověděla: „Naše sestro, velká malá Terezie“ (srov. Vs 195.)
Vidíme u ní neustálé kontrasty: je veliká v lásce, ale přitom zůstává docela malá. A ti největší v království, říká Ježíš, to jsou právě ti docela maličcí zde na zemi. A taková byla i ona. Chtěla být velkou světicí. Láska je tím, co dělá světce velikými.
Bůh nás miluje. Ježíš je Bůh, který projevil tuto lásku. Včera se otec biskup Gaucher snažil ukázat, že Ježíš je skutečně vtělené milosrdenství, jak o tom píše i encyklika papeže Jana Pavla II., kterou citoval: Dives in misericordia.
Musíme rozjímat o Ježíši jako o vtěleném milosrdenství. Jak bychom mohli poznat Boha – lásku bez tohoto velkého a nepochopitelného tajemství, jen lidsky? Toto tajemství nemůžeme poznat jinak než láskou. Láska je vynalézavá, ale lidský rozum ji nemůže ani vymyslet, ani pochopit.
Svatý Jan na samém začátku svého prvního listu říká, že tajemství vtělení nám pomohlo dotknout se Slova, vidět lásku, poznávat lásku a rozjímat o ní. A zakončil tuto pasáž svého prvního listu slovy: „Toto vše vám píšeme, aby vaše radost byla úplná.“
Naše radost i radost Terezčina je: moci v Ježíši rozjímat a dotýkat se Boha lásky, moci být uchváceni něžností Ježíše, který Terezii nikdy po celý její život neopustil. A Ježíšův život vyjadřuje tuto lásku opravdu až do krajnosti. Svatý Jan píše: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.“ A pokračuje: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat“ (1 Jan 4,9–11). A to proto, že jsme „poznali lásku“, protože svatý Jan „viděl“. A řekl bych: očima svatého Jana a také Marie Magdalény – a proč ne i očima Panny Marie, která nám byla dána za Matku právě pod křížem – i nám je dáno rozjímat ukřižovanou Lásku, která milovala až do krajnosti. Ježíš říká svaté Kateřině Sienské: „Na kříži mne nedržely hřeby, ale láska.“ To je důkaz, že nás Bůh miluje, tak jak to píše i svatý Pavel Římanům: „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšníci“ (Řím 5,8). Není větší lásky, než je tato, říká Ježíš: „Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo položí život za své přátele“ (Jan 15,13). Je to opět svatý Pavel v listu Korinťanům, kdo nám líčí takové „bláznovství“ neboli lásku.
Víte, jde tu o něco, co dnešní svět odmítá. A je to něco velmi podstatného. Co mě velice zaráží pokaždé, když se vracím sem na Západ, je, že tím, co je tak zneuctěno, pošpiněno, překrouceno, je právě láska. Dnes nám chtějí nabízet lásku brakovou, chvilkovou, snad abychom zapomněli na tolik těžkostí. Avšak právě uprostřed našich životních zkoušek nás Ježíš učí – tak jak tomu učil Terezku – milovat do krajnosti. Tato láska však je bláznovstvím, říká svatý Pavel: „Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé“ (1 Kor 1,21–25).
Moudrost Boží je moudrostí lásky. Právě na kříži nám Ježíš ukazuje – a Terezka to pochopí krajní měrou zejména v posledních letech svého života – kam až může jít láska, zvláště v řádu utrpení, které je jak pro ni, tak i pro tolik jiných světců, vlastním výrazem vrcholné lásky.
Láska proměňuje utrpení. A řekl bych, že je to právě zázrak Boha lásky, neboť je tolik nemocí, které dnešní svět zakouší – až po epidemie, které nejsme schopni zdolat a před nimiž zůstáváme bezradní… Kdybychom pochopili, že utrpení může být proměněno láskou, a tím se stát vykupitelským, byl by to vrchol lásky. Toto pochopila Terezka, protože byla poslušná až na kříž, a tím se její láska nejvíce podobá lásce Ježíšově.
Láska proměňuje utrpení i zkoušky těmi nejmenšími úkony lásky, opakovanými minutu po minutě. Myslím, že toto je dostupné všem, každému z nás. Nejsme snad schopni velkého hrdinství jako mučedníci, to přiznávám. Znal jsem velmi dobře bratra Christiana – trapistu z Tiberiny – a dnes ho denně výzvám. Bylo mezi námi mnoho neshod, v jeho závěti je však něco, čím se obrací i na nás. Jeho smrt mě naplnila velice silnou láskou, protože vím, že dnes je on stejně jako jeho bratři hrdinou víry a jeho láska v nebi září, protože z lásky prolil svou krev.
Terezka nás učí témuž hnutí lásky. Není schopná být hrdinou víry. Říká to ostatně v jednom ze svých dopisů abbé Bellièrovi, že je jistě dobré toužit po mučednictví krve, ale ještě větší je mučednictví lásky, které se žije po kapkách, každým dnem až do konce. A o Terezce by se dalo říci, že je takovým prvním mučedníkem lásky, který zahajuje velké století, v němž žijeme. Doufáme, že v 21. století budou skutečně zářit noví mučedníci lásky, jak to vyhlásil Jan Pavel II. o P. Maxmiliánovi Kolbe: je to mučedník lásky, bratrské lásky. Naše století bude v dějinách církve zářit právě těmito mučedníky lásky po příkladu a ve šlépějích svaté Terezky.
Myslím, že právě to je nejvíce typické pro naši dobu: jsme v době mučednictví, to znamená v době svědectví vrcholné lásky. Terezka napsala: Mou radostí je milovat utrpení. A v nemocničce řekla: Nelituji, že jsem se odevzdala jako oběť lásce (srov. Vs 150). A tím, že se obětovala lásce, proměňuje utrpení a dává mu hodnotu vykupitelskou. Jak potvrzuje i svatý Pavel: „… to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev“ (Kol 1,24). A toto může každý z nás jako Terezka, jako ten maličký, ať v nemoci či ve stáří, v rodinných zkouškách či při ztrátě zaměstnání nebo jiných zkouškách – každý den, znovu a znovu může přinášet oběti lásky právě tam, kde je. Můžete tomu naučit své děti, své blízké: aby se obětovali z lásky, aby obětovali sebezápor, zkoušku, utrpení či nějakou těžkost. To žádá i Panna Maria v Medžugorje. Naše sestra Emmanuela připravila pro děti jednu pěknou velkou knihu s titulem: „Děti, pomozte mi“ – zvítězit nad světem láskou, skutky lásky, které dokáží proměnit utrpení a dovolí, aby uprostřed tohoto světa, tak těžce zkoušeného, zazářil obrovský poklad Boha – lásky.
I pro nás tedy platí to, co chtěla žít i Terezka: milovat jako Ježíš. Dá se říci, že to také uskutečnila – právě v úkonu obětování se milosrdné Boží lásce, který napsala 9. června 1895. Letos to připadá na neděli Nejsvětější Trojice. Chtěla milovat až do krajnosti, až do úplného strávení se. Říká: Má vlast je ve tvém obličeji, jenž královstvím mé lásky je (B 25). Už neumí nic než milovat… Myslím, že právě v tom je proměna celého křesťanského života. Víte, Terezka neměla žádné velké extáze. Jediná, kterou si můžeme připomenout, je ta, kterou zažila v posledním okamžiku svého života, když pronesla tato poslední slova: Můj Bože, jak tě miluji! Zde muselo utrpení ustoupit před světlem Ježíše, jejího božského bratříčka, kterého tak milovala. Sestry říkají, že pak se její tvář uvolnila, zjevilo se na ní úžasné světlo a nabyla svěžesti čerstvé růže, kterou samozřejmě během nemoci ztratila (srov. Vs 151). Při této poslední extázi skutečně přešla do nebeského království.
Terezka se modlila s námahou a uboze. Její život, jak sama říká, byl obyčejný, snažila se však neustále o to být docela maličká a dělat nepatrné věci, neustále opakované úkony lásky, ve vnitřní vyprahlosti a utrpení i uprostřed jednotvárnosti oběti a chudoby svého života. Ze svého zcela prostého a chudého života učinila gesto lásky. Žila pouze v lásce.
V jedné ze svých básní – Jen z Lásky žít – píše:
Žít z lásky, to je život z tvého žití,
jsi blaho vyvolených, slavný Král!
V hostii žiješ pro mne – světu skrytý…
I já se světu skrývám, jak sis přál.
Zamilovaní samotu si přejí,
na srdci srdce společné chce bít;
pod pohledem tvým mohu nejšťastněji
jen z Lásky žít!
(B 16)
Ve spojení s Ježíšem v každém okamžiku spočívá velikost Tereziina života. Víte, Terezka se nesnažila prožívat jako spojení lásky s Ježíšem pouze chvíle modlitby, ale celý její život byl proměněn a stal se láskyplným spojením s Ježíšem. Co nás křesťany v našem životě snad nejvíc pohoršuje, je to, že dokonce ani v okamžiku nejužšího spojení s Ježíšem se často nedokážeme modlit. Jedna z našich sester – Colette – prožila též něco podobného. V jednom úseku jejího života jí byla modlitba lhostejná a dokonce ji „otravovala“. Láska však naplnila její život a proměnila ho až k setkání s Pánem tváří v tvář, takže dnes stejně jako Terezka může vyznávat svou lásku ve věčném objetí s Ježíšem.
To může prožít každý z nás. Nemůžeme snad být hrdiny či mučedníky, můžeme však milovat, milovat Lásku a žít láskou, abychom jednou z lásky zemřeli. Myslím, že to je nejvíc strhující v životě křesťanů. Učíme se žít z lásky už zde na zemi, abychom mohli zemřít z lásky, a tak jít vstříc našemu Miláčkovi, vstříc Ježíši.
V téže básni píše Terezka ve 14. sloce:
Mřít z lásky, ten sen domovem je u mne,
o slasti mučednictví často sním.
Andělé, laďte harfy stříbrostrunné,
cítím, že končím s tímto vyhnanstvím! …
Hořící šípe, spal mě bez váhání,
po chvilce chvilku těžko je mi žít!
Ježíši božský, splň mé vroucí přání:
chci z Lásky mřít!
(B 20)
Svatý farář arský říká totéž, také on chtěl, aby každé hnutí, každý úder jeho srdce byl pohybem lásky, aby mohl zemřít v nadšení lásky. Je třeba – a máme na to celý život – abychom se naučili milovat. Právě ve chvíli, kdy budeme milovat nejdokonaleji, kdy láska v nás dosáhne svého vrcholu, tehdy přijde pro nás Ježíš ve smrti z lásky, abychom mohli přejít do věčného života lásky Nejsvětější Trojice.
Nechme se tedy jako Terezka i my stravovat láskou, vstupme do této nevýslovné radosti, protože není větší radost než milovat. Ježíš to říká svým učedníkům při Poslední večeři, když jim projevil svou lásku tak silným způsobem. Zjevuje jim radost z té tak intenzivní chvíle, kdy podstoupí své mučednictví, radost z milování. Pro Ježíše je radostí milovat Otce, pro Terezku milovat Ježíše: to je cesta, která se nabízí i nám, touha, jež se stává „bolestnou radostí“, jak říkají naší východní bratři.
Chtěl bych vám přečíst pasáž, již napsala Terezka v jedné ze svých básní:
Má radost je smět vybojovat
život tvým duším, Ježíši.
Mé srdce chce ti opakovat
s láskou vroucí a nejtišší:
Pro tebe, božský bratře, je mi
sladko i v utrpení žít
a radost má na této zemi
je srdce tvoje potěšit.
(B 61)
Terezka okouší nebeskou radost už zde na zemi. Láska, kterou prožívá v pozemském vyhnanství, je táž láska, jakou bude prožívat i v nebi. Je to táž láska, jež ji unáší do nevýslovné radosti, jež ji okouzluje, i když ještě zůstává zde na zemi ve vyprahlosti a v zápasech. Tato láska jí dává sílu mučedníků a přivede ji až do nebe, až k vrcholu lásky, jak ona sama říká na konci svého úkonu obětování milosrdné Lásce: Můj Miláčku, chci ti při každém úderu svého srdce nesčetněkrát obnovovat toto obětování, dokud nezmizí stíny a já tě nebudu moci ujišťovat o své lásce ve věčném setkání tváří v tvář! … (AS 258).
POUŽITÉ ZKRATKY:
(Česká vydání spisů sv. Terezie; čísla označují strany.)
AS: Terezie z Lisieux: Autobiografické spisy (Dějiny duše), edice Karmelitánská spiritualita sv. 8., vyd. Tiskárny Vimperk pro Českomoravskou gen. delegaturu řádu karmelitánů, 1991.
Vs: Terezie z Lisieux: Vstupuji do života, edice Karmelitánská spiritualita sv. 22, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1992.
B: Básně sv. Terezie z Lisieux, výbor a překlad Anděla Janoušková, edice Karmelitánská spiritualita sv. 39, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1995.
předchozí
