P. Ivan Hrůša O.Carm.
Když se na začátku 13. století obrátili karmelští poustevníci na jeruzalémského patriarchu sv. Alberta se žádostí, aby jim napsal pravidla pro společný život, stanovil jim podle tradice církve jako cíl „žít v poslušnosti vůči Ježíši Kristu a věrně mu sloužit s čistým srdcem a dobrým svědomím“. Takový cíl není nic neobvyklého, protože je společný všem křesťanům. Snad právě proto by nás však letošní rok, v němž Svatý otec naši pozornost zvlášť zaměřil k Ježíši Kristu, měl vést k zamyšlení, co pro nás Kristova výzva k poslušnosti – následování znamená.
V Albertově době znamenala tato poslušnost vztah, který zahrnoval celý křesťanův život. Vztah mezi Kristem a věřícím křesťanem odrážel vztah mezi lenním pánem a jeho poddaným. Křesťan byl tedy zavázán k věrné službě svému Pánu, od něhož pak očekával ochranu a pomoc. Navíc je to doba křížových výprav, bojů za pozemské Kristovo království. Někteří se těchto bojů účastnili se zbraní v ruce, avšak bylo i mnoho jiných, kteří bojovali na duchovním poli: modlitbou, sebezáporem, kajícím životem, putováním do Svaté země nebo i mučednickou smrtí, kterou jich tam nemálo vytrpělo. K takovým patřili i karmelští poustevníci. Rozhodli se následovat Krista a žít v poslušnosti vůči němu tím, že odejdou do Svaté země, země Kristovy, a budou mu tam sloužit postem a modlitbou, životem v samotě a chudobě. Chtěli zůstávat se svým Pánem ve chvílích, kdy pro naši spásu prožíval opuštěnost a nesl tíži našich hříchů.
V dnešní době jistě nepomýšlíme na nějaké obnovení či ustanovení pozemského Kristova království. Křížové výpravy ukázaly jasně, že tudy cesta nevede, protože takový záměr naprosto neodpovídá Ježíšovu evangeliu. Nicméně výzva k následování a k poslušnosti platí stále. Jak máme dnes číst slova Albertovy řehole a v čem se poučit od středověkých poustevníků?
Předně se můžeme zamyslet nad „samozřejmou“ věcí, že následování Krista zahrnuje celý život. Tedy nejen modlitbu, kostel a to, co je „zbožné“, ale i naši práci, naše starosti, naši neschopnost být takoví, jací bychom být měli. Živá víra a Ježíšova přítomnost má přece naplnit i zcela profánní záležitosti, jako je únava po pracovním dni, zdravotní problémy, spánek a nebo různé záležitosti, na které podle svého názoru stačíme sami. Ba i věci hodnocené obvykle jako „nepatřičné“, například hněv (srov. Ef 4,26–27), nesouhlas, hájení vlastního názoru apod.
Dále nás Albertova řehole a příklad poustevníků může vybídnout k většímu nasazení, k tomu, abychom křesťanství nežili povrchně. Následování Krista pro ně znamenalo zápas! Nezřídka šlo opravdu o život. Ani dnes není situace jiná, i když jde častěji o zápas vnitřní a o smrt starého člověka v nás (srov. Řím 6,6). Svatý Pavel píše o poslušnosti, o následování: „Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista“ (2 Kor 10,5). Slovo poddanství nám dnes zní tvrdě, ne-li surově, avšak lidské srdce a mysl jsou skutečně vzpurné. Pavel nemluví o ničem násilném, pouze dává na srozuměnou, že následovat Ježíše znamená vždy bojovat.
Nakonec stojí za úvahu touha žít ve Svaté zemi, jež patřila k dobové mentalitě a naplňovala také nitro prvních karmelitánů. Co je dnes pro nás Svatou zemí? Snad můžeme říci, že nám dnes Bůh dává zemi Božího slova. Dává nám Písmo, evangelium v našem vlastním jazyce, abychom ho mohli číst, rozjímat a čerpat z něj poznání Krista. Opravdu, evangelium se může stát pro člověka živnou půdou, domovem, kde se zabydlí a kde najde vše, co potřebuje k životu. Místem, ke kterému se stále vrací, kde má svůj poklad. „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce,“ praví Kristus (Mt 6,21). Pravým pokladem je on sám. Ti, kdo ve středověku putovali do Palestiny, tam šli právě proto, aby byli v Ježíšově blízkosti a aby jejich srdce zůstávalo s Kristem. I my dnes máme tuto možnost. V Mistrovu slovu jej dokonce můžeme nalézt více než kde jinde.
