Vojtěch Zieba
Přednáška I.
Matka Tereza říká: „Ovocem ticha je modlitba. Ovocem modlitby je víra. Ovocem víry je láska. Ovocem lásky je služba a sjednocení.“
1. Ticho, mlčení – co je to? Když vyslovuji tato slova v souvislosti s modlitbou, když je vyslovuji ve chrámu, pociťuji jakési slavnostní kouzlo těchto slov, kouzlo, které uvádí do srdce pokoj, doširoka je otevírá pro to, co je veliké a svaté, a zároveň je naplňuje divnou silou. Ticho…
Nejedná se jen o zdržení se mluvení, neběží o vyvarování se hluku. Jedná se o celé ovzduší, které nás proniká až k jádru naší bytosti. Takové ticho vládne v horách – i když šumí vítr; takové ticho nás může ovládnout, když se díváme na nesmírnost oceánu – i kdyby bouřily vlny; takové ticho nás může proniknout, když nasloucháme dokonalé kráse fug J. S. Bacha, které někdo hraje na staré varhany v tmavém gotickém chrámu – a přece vůkol je tolik tónů! Toto ticho v jádru naší bytosti se může zrodit z údivu, může to být ticho adorací, kontemplací – když stojíme před něčím, co nás nekonečně přerůstá, a tak se už nezajímáme o sebe, jen o něco, co je mimo nás.
Může však existovat také ticho bázně, strachu, hrůzy, které se rodí tváří v tvář něčemu tak velikému, že ani křik nestačí, aby toto vyjádřil. Může být i ticho utrpení, bolestí, zoufalství, které křik nevyjádří. Mezi výkřikem údivu, nadšení, hrůzy nebo utrpení a tichem je tedy úzká hranice. Avšak ono ticho neméně pulsuje životem, neméně je naplněno city – často prudšími než zoufalý výkřik.
2. Zde (na našich exerciciích) se jedná právě o takové ticho – plné údivu, ale možná i bázně – před Božskou velebností, před jeho svatostí, všemohoucností, láskou. Jedná se o ticho adorace jeho velikosti, adorace jeho přítomnosti, ticho, které pulsuje událostí setkání. Může to být také ticho utrpení, které jen Bůh je schopen uslyšet. Nechci zde opakovat fráze o soustředění, o tom, že se nemáme vzájemně vyrušovat, že se nemáme rozptylovat – toto všechno je samozřejmé, známé, i když ne vždy dobře chápané a přijímané. Nejedná se také o sportovní výkon – kdo déle vydrží se zavřenými ústy. Jedná se o něco úplně jiného – abychom se naučili vychutnávat ticho, radovat se v něm, hledat je, protože nikde neprožijeme tolik, jako právě v jádru ticha. Hloubce těchto zážitků se nic nevyrovná, protože právě v tichu údivu, svaté bázně, utrpení, můžeme potkat odvěkou lásku, která touží po setkání s námi. A naše srdce také žízní po tomto setkání, i když tak často jsou tato povznesení srdce přehlušována hlukem, rychlostí života, zábavou a povinnostmi. Ale tady nás nic neruší – můžeme se ponořit do mlčení a ticha, abychom potkali Nevyslovené, abychom potkali samého Boha.
3. Bůh trvá v tichu a mlčení – než bylo vysloveno Slovo, které stvořilo nebe i zemi, byl On. Také k nám přichází v tichu. Obrazně o tom mluví Písmo svaté. Jednou Hospodin řekl Eliášovi v jeskyni: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem. A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály – Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení – Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň – Hospodin ani v tom nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Eliáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně“ (1 Král 19,11–14). Jak dynamický je tento obraz! Kolik je v něm událostí – velikých a nahánějících hrůzu! Mohutná vichřice, lomoz rozvalovaných hor a tříštěných skal, hřmot zemětřesení, třesk ohně. Ale po tom všem nastává hluboké ticho a je slyšet jen jemný vánek – Pán přichází! Ne v lomozu, ne v hřmotu, ale v hlubokém tichu.
4. Podobný obraz, i když vyjadřuje jiný aspekt ticha, nám ukazuje Nový zákon v popisu utišení bouře Ježíšem. Evangelista zde líčí stejně dynamickou scénu: běsnící vítr, vlny, které potápějí loď, křik a hrůza apoštolů, kteří budí Ježíše, a jeho s tím vším kontrastující klid – říká jen jedno slovo, po němž „nastalo veliké ticho“ (Mt 8,26; srov. Mk 4,39; Lk 8,24). Žalmista oslavuje Boží moc, která utišuje živly: „Když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vyvedl je z tísně: utišil tu bouři, ztichlo vlnobití. Zaradovali se, když se uklidnilo, on pak je dovedl do přístavu, jak si přáli“ (Ž 107,28–30).
5. A tak zde vidíme souvislost mezi tichem a modlitbou – díkůvzdání člověka, vyděšeného hrůzou živlů, které pak Bůh utišil. Můžeme však tyto události chápat také jako symbol celého lidského života a situace lidského srdce. Člověk, který žije v neustálém hluku, vyděšený vnitřními bouřemi, zemětřeseními, požáry, které hoří v jeho nitru, volá k Bohu, aby utišil běsnící mocnosti. A hle, Bůh odpovídá – přichází v tichu, v jemném vánku, chladí horečkou rozpálené srdce a rozum, utišuje lomoz událostí – nastává pokoj a ticho a z utrápeného lidského srdce se prodírá díkůvzdání za úlevu vydechnutí, za pokoj, který v něm zavládl. Protože člověk v hloubi srdce právě po tom nejvíc touží, i kdyby se hnal za svými cíli, trápil se a namáhal v hluku spěchu. Jak krásně mluví Písmo sv. o utišení v Boží přítomnosti jako odstaveného dítěte v matčině náručí (srov. Ž 131). Protože: „Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina“ (Pláč 3,26), je dobré čekat v tichu na jeho odpověď na naše volání (srov. 1 Sam 25,9).
6. A takto se dotýkáme druhého aspektu ticha a mlčení – je modlitbou! Jak vznešenou modlitbou, nelehkou modlitbou, od které rádi utíkáme. A právě v ní se odehrává nejhlubší setkání a sjednocení s Milovaným. Představme si zamilovaný pár – tento obraz nám často nabízí Písmo svaté, aby vyjádřilo vztah mezi Bohem a člověkem. Mladí, milující se lidé spolu nejen mluví. Oni mnoho času tráví společně v tichu. Je to mlčení prázdné? Kdepak – pulsuje životem a láskou. Obsahuje tolik, že není možné je čímkoliv nahradit, protože „je čas mlčet i čas mluvit“ (Kaz 3,7). Je potřebné obojí: A když chtějí sobě vyznat lásku, dělají to v hluku? Spíš hledají tiché, osamocené místo, kde je nikdo nebude rušit, kde bude vhodná atmosféra. Toto vyznání asi nebude připomínat řvoucí potok, zuřící bouři, spíš bychom je mohli přirovnat k jemnému vánku, protože se bude odehrávat uprostřed ticha, které přeruší jen jednotlivá slova a povzdechy: miluji tě, a podobně krátká, ale s jak bohatým obsahem, odpověď: já také, anebo i beze slov – vrhnutí se do náruče. Je třeba ještě něco navíc? Kolem dokola ticho, ale jejich srdce, sjednocená tímto vyznáním, nikdy nic většího nezažila. Vládne ticho, protože už nic víc se nedá říci – prostě slova už nic víc nemohou vyjádřit. Právě takové modlitbě – modlitbě srdce – se chceme učit v tichu a mlčení. Můžeme volat spolu s nevěstou z Písně písní: „Ticho! Můj milý! Hle, právě přichází.“ Ticho! Nevyplašme tu nádhernou chvíli. „Gazele se podobá můj milý nebo kolouškovi. Hle právě stojí za naší zídkou, nahlíží do oken, dívá se mřížovím. Můj milý se ozval, řekl mi: Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď“ (Pís 2,9–10). A tak už jen zbývá v tichu se vrhnout do jeho náruče.
7. Takové setkání s Bohem v lásce, sjednocení s ním, uchvácení jen jeho přítomností, ztišení před ním – je už kontemplace. Toto slovo nás trošku odpuzuje, bojíme se ho, myslíme si, že patří k přísným klášterům, avšak kontemplace je nejvznešenější píseň našeho srdce, které vyznává Bohu lásku a naslouchá jeho odpovědi. Sv. Terezička Ježíškova (od které si vzala jméno Matka Tereza a na kterou se často odvolává) řekla: „Modlit se neznamená moc mluvit, ale mnoho milovat.“ Asi proto Ježíš říkal, že množství slov v modlitbě je zbytečné (srov. Mt 6,7). Proto doporučoval: „Vejdi do svého pokojíku a zavři za sebou dveře“ (Mt 6,6) protože ve středu ticha a mlčení je Bůh a setkání s ním rodí modlitbu. K tomu nás také vyzývá prorok: „Ztiš se před Panovníkem Hospodinem, vždyť den Hospodinův je blízko! Hospodin připravil oběť, jako svaté oddělil ty, které pozval“ (Sof 1,7). Tou obětí ať jsou naše milující srdce, která mu přineseme jako dar na hostinu radosti, na kterou nás pozval. Připravme tento dar v tichu a mlčení, v největším soustředění, aby byl hodný Božského ženicha.
8. Může však existovat – jak už jsem se zmínil – také ticho utrpení. Každý z nás o tom ví až příliš dobře. Mlčení skrývá mnoho našich starostí a bolestí. Ale i zde, ve středu našeho utrpení zahaleného tichem, můžeme potkat Boha, který nás doprovází, slyší stesk našich srdcí a chápe jej, protože sám trpěl na kříži. Jen jemu, který tolik vytrpěl, můžeme s důvěrou otevřít svá srdce, protože on je schopen mít s námi soucit, vždyť byl vyzkoušen jako my ve všem kromě hříchu (srov. Žid 4,15). A zase – ve středu tohoto mlčícího utrpení, které nedovedeme sdílet s nikým jiným kromě něho, se rodí modlitba – modlitba důvěry a odevzdání, dialog živých, pulsujících srdcí.
9. Může také existovat mlčení a ticho pokání. Dobře známe přísnou jednoduchost liturgie pašijového týdne, když zmlknou varhany a zvony, když se postíme, což je možno plně prožít jen v tichu (srov. Iz 58,4). Ticho a mlčení zahaluje posvátnou hrůzu nad umučením Spasitele pro naše hříchy. V tichu čekáme na příchod Boha lásky, aby nám odpustil hříchy a zase nás milosrdně přivinul. V tichu se díváme na Kristův hrob, kontemplujeme jeho sestoupení do propasti smrti, nad kterou konečně zvítězil v tichu velikonočního jitra. Mlčení zahaluje tyto dny očekávání radostných zvonů, které zvěstují zmrtvýchvstání. Není toto ticho pokání, ticho očekávání odpuštění a radosti zmrtvýchvstání nádhernou modlitbou? Nejsou potřebná slova, stačí slza zkroušenosti, lítosti nad tím, k čemu přispěl náš hřích, abychom vyjádřili více než nejdelší projev. Dobře je mlčet před Pánem, protože v tomto tichu je plnost, jakou jiný druh modlitby nemá.
10. Vzorem zachovávání ticha a mlčení pro nás může být sám Ježíš. On řekl: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce, a naleznete odpočinutí svým duším“ (Mt 11,29). Podívejme se tedy na jeho postoj a učme se, jak dobře prožívat exercicie a celý náš život. Hle, ticho jeho narození. Přišel na svět v betlémských jeslích, bez fanfár a slavností. Ticho jeho života v Nazaretě. Ticho, které doprovázelo čtyřicetidenní půst, během kterého se připravoval na svou veřejnou činnost. Ticho osamělé noční modlitby – často se vzdaloval od hlučného davu, aby se v tichu sešel s Otcem a z toho setkání čerpal sílu pro další činnost. Zvlášť dramatické bylo ticho noci strávené v Getsemanech, když se připravoval na smrt na kříži. Potom bylo mlčení před Sanhedrinem a před Pilátovým soudem. Konečně ticho osamělého umírání na kříži. „Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel“ (Iz 53,7). On se nepřel, ani nerozkřikoval, na ulicích nikdo neslyšel jeho hlas. Přišel k nám jako jemný vánek, který nalomenou třtinu nedolomil a doutnající knot neuhasil (srov. Mt 12,19–20). Čemu nás chtěl učit, sám prožil až do konce, a proto jeho pobízení je tak přesvědčivé.
11. Ježíš nás pobízel, abychom setrvávali v tichu, a tichu žehnal: „Blaze, blaze těm, kdo působí pokoj“ (Mt 5,5–9). Blaze těm, kdo dovedou vypnout rádio nebo televizi, kdo se dovedou uchýlit stranou od hlučného davu, kdo chtějí v tichu a mlčení hledat Boha. Blaze i těm, kdo toto umožňují i ostatním, anebo aspoň nejsou překážkou, když jiní po tom touží. Blaze těm, kdo nekřičí a nepřou se. Každý z nás může mít podíl na tomto Ježíšově blahoslavenství, pokud jen chceme vzít vážně jeho pozvání k učení se od něj, protože je tichý a pokorný.
12. Ctnost tichosti se také často vyskytuje v Pavlových epištolách. Vychvaluje život tichý a klidný a vybízí, aby právě takový život vedli Kristovi učedníci (srov. 1 Tim 2,2). Napomíná neukázněné „tiše a mírně po způsobu Kristově“ (1 Kor 10,1), vybízí, abychom byli vždy skromní, tiší a trpěliví, navzájem se snášeli v lásce (srov. Ef 4,2; Kol 3,12–13). Tichost je podle něho ozdobou křesťanských žen (1 Tim 2,11–12). Také Starý zákon vysoce hodnotil ticho a mlčení jako projev moudrosti (Sir 20,1.5; 32,8) a trpělivosti v čekání na pravý čas (Sir 20,6–7; Mdr 8,12). Tento pravý čas se může ukázat okamžikem milosti a příchodu Pána, který přichází v tichu jako jemný vánek. Proto vytrvale čekejme, neztraťme příležitost, ukažme moudrost a trpělivost. Zde máme tuto dobu, dobu milosti, ale také zápasu. Mnozí už v tomto zápase zvítězili – my také můžeme dosáhnout vítězství! Zde je čas, který nám byl darován, čas spásy, která se uskutečňuje. Kéž jsou pro nás povzbuzením slova prorokova: „Toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství. Hospodin vyčkává, chce se nad vámi smilovat. Blaze těm, kdo ho očekávají“ (Iz 30,15.18).
13. Na závěr ztišme naše srdce a poslouchejme slova Matky Terezy, která mluví o tichu a modlitbě: „Bůh miluje ticho. Je zapotřebí, abychom hledali Boha, ale nenajdeme ho v hluku a zmatku. Podívejme se, jak v hlubokém tichu rostou stromy, květy, tráva – celá příroda; v jakém tichu se pohybují hvězdy, měsíc a slunce. Čím více dostaneme v naší tiché modlitbě, tím více budeme moci dát jiným v našem činném životě. Ticho nám dovoluje dívat se na všechno z jiné perspektivy. Potřebujeme toto ticho, abychom se dotkli duší. Nejdůležitější není to, co mluvíme my, ale co Bůh mluví k nám a skrze nás.
