Wilfrid Stinissen
Jak je úžasné, že Bůh nestvořil čas jako nekonečně dlouhou, monotónní linii. Boží čas není ustavičně stejný, zde nepanuje stále tatáž teplota, není vždycky stejně teplo či tma, stále léto či stále zima.
Člověk je nakloněn vymýtit a vyrovnávat všechny rozdíly. Místo abychom ve dne pracovali a v noci odpočívali, podařilo se nám narušit rytmus přírody i naší vlastní přirozenosti a nečiníme již rozdílu mezi dnem a nocí.
Též pokud jde o náš duchovní vývoj, přáli bychom si, abychom dělali pokroky stejně rychle. Avšak skutečnost není taková. Ve způsobu, jakým Bůh řídí běh času na úrovni jak materiální, tak i duchovní, vládne ustavičně změna.
Že dnešní člověk hledá tolik vykonstruované změny, že se stále honí za něčím jiným, spočívá snad v tom, že ztratil cit pro přirozený rytmus Božího času.
Boží čas má rytmus, jehož podstatou je smrt a zmrtvýchvstání. Všechno začíná, všechno umírá a opět všechno začíná. Nic není hotové jednou pro vždy, nic se nevyvíjí podle stejnoměrně stoupající křivky. Čas obsahuje silné a slabé momenty. Jsou doby, kdy se nic zvláštního neděje, a opět doby, kdy začíná něco zcela nového.
Máš-li dar chápat a respektovat tento rytmus a podřídit se mu bez odporu a námitek, pak ti Bůh dává tušit něco z hluboké harmonie, k níž tě stvořil.
