Armand Nigro SJ
Ježíš mi navrhl, abychom spolu strávili hodinu času. To byla vzrušující nabídka, takže jsem se začal připravovat už několik dní předem: zopakoval jsem si seminární kurs kristologie a znovu jsem si prostudoval nedávno publikovanou knihu o procesní teologii a prolistoval jsem další knihu o teologii osvobození. Nechtěl jsem vzbudit podezření, že jsem toto všechno už tak trochu pozapomněl. Rovněž jsem si znovu pročetl všechna čtyři Evangelia pro případ, že by se Ježíš zmínil o něčem z minulosti, co tam stojí. Člověk nikdy nemůže vědět.
Taktéž jsem si uklidil celu (což ovšem stejně dělám každý den), neboť Ježíš si výslovně přál, aby se naše setkání uskutečnilo tam a nikoli v kapli či na nějakém neutrálním místě.
Když Ježíš vešel, padl jsem na kolena a jal jsem se líbat mu ruce, ale on mě pozvedl a pravil: „Nemůžeme si jen tady spolu chvíli posedět?“
Byl jsem úplně vyveden z míry a nevěděl jsem, jak začít konverzaci. Ježíš četl mé myšlenky a vybídl mě. „Uvolni se! Já chci s tebou jen tady pobýt a těšit se pohledem z tvého okna. Řeka a obzor v pozadí jsou dnes obzvláště krásné.“
Nemohl jsem věřit vlastním uším. Jestliže i já jsem člověk nesmírně zaměstnaný a nemohu si dovolit takovýmto způsobem mařit čas, jak nekonečně víc zaneprázdněný musí být on! A za tuto hodinu jsem měl vyřídit tolik důležitých věcí. Chtěl jsem opravdu vytěžit z této příležitosti co nejvíc. Ale Ježíš si tu jen mlčky sedí, s rukou položenou na mém rameni.
„Pane,“ osmělil jsem se porušit mlčení, „jaké je tvoje stanovisko v kristologickém sporu o otázce, do jaké míry jsi ještě před svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním měl povědomí o svém božství a o svém budoucím životě?“ „Co to má společného s tím, že se zde teď spolu těšíme z té krásné vyhlídky?“ otázal se mne Ježíš.
Další mlčení. Bylo mi trapně. Napřáhl jsem ruku po knize o procesní teologii a podotkl jsem: „Tato kniha obsahuje skutečně důležitý materiál o vývoji vědomí a …“ „Jakou to má souvislost s naší společnou chvilkou?“ přerušil mě Ježíš. „Líbí se i tobě ty mraky a hučící řeka, jak je stvořil můj Otec?“
Opět ticho.
Otevřel jsem knihu o teologii osvobození. „Jak je možné hlásat autentickým způsobem tvoje evangelium, Pane, lidem, kteří jsou otroky pod utlačovatelskými ekonomickými a sociálními strukturami?“ „Ty jsi dosud neodpustil bratrovi o několik dveří dál v chodbě a nepřenechal jsi mně, abych vymýtil tvůj hněv a tvůj nespravedlivý úsudek o něm, není-liž pravda?“ opáčil Ježíš. „To není odpověď na mou otázku, Pane.“ „Tvoje otázka nemá nic společného s tím drahocenným časem, který spolu trávíme a kterým ty darmo plýtváš.“
Ticho.
„Jsi spokojen s usneseními Druhého vatikánského koncilu a jejich důsledky, Pane?“ „Jak se na ně díváš ty?“ opáčil Ježíš. „Ovšem, že kladně… některé nové myšlenky a změny jsou skutečně dobré, ale myslím si, že někteří liberálové zašli příliš daleko a jiní, kteří stojí na pravém křídle konzervativců, brzdí vývoj a jejich smýšlení není v souladu s linií Církve.“ „Ty jsi úplně nemožný,“ zasmál se Ježíš. „Cožpak se nedovedeš radovat z několikaminutového přátelského posezení se mnou, aniž bys chtěl vytěžit nějaká nová hlediska pro ty své nudné… či promiň, vynikající… přednášky?“
„Pane, ty mě přivádíš do rozpaků. Už před čtyřiatřiceti lety v noviciátu jsem se naučil meditovat. A od té doby stále jen studuji a studuji. Takže v tom všem nejsem zrovna nějaký začátečník. Chápeš?“ „Připouštím, že nejsi začátečník… jen jsi trochu těžkopádný… a hloupý. Ale přesto tě mám rád.“
To pomohlo, ale ne na dlouho.
Znovu mlčení. Můj pohled padl na polici, na které jsem zapomněl utřít prach, na dopis, na který musím odpovědět, a vzpomněl jsem si, že se musím připravit na příští přednášku. Byl jsem čím dál roztěkanější. „Pane, přál by sis třeba skleničku džusu nebo něco? Skočím ti pro to dolů, za minutu jsem zpátky.“ „A co bych tu dělal tu minutu, co budeš pryč? Ze všeho nejvíc si přeji s tebou prostě posedět.“
Ticho.
„Miluješ mě?“ zeptal se náhle Ježíš. „Pane, ty víš všechno. Víš, že tě miluji.“ „Hřálo mě u srdce, když mi Petr takhle odpověděl,“ pokývl Ježíš hlavou. „Ale co ty, myslíš to doopravdy?“ „Samozřejmě, na sto procent,“ ohradil jsem se, „ale upřímně řečeno… ty mi to zrovna moc neusnadňuješ.“ „To ty všechno jen komplikuješ,“ namítl Ježíš. „Já tady s tebou chci strávit hodinu, sdílet s tebou mou přítomnost a ujistit tě o mé lásce. Ty mě vůbec nemusíš nějak zabavovat, když jsme spolu. Jen zde být se mnou, chápeš to?“
Opět ticho.
„Za koho mě pokládáš?“ otázal se po chvilce Ježíš a lehce mě poklepal na rameni.
„Pane, já jsem úplně zajedno s našimi předními teology, kteří říkají, že… ano, že jsi eschatologickou manifestací podstaty našeho bytí; že jsi inkarnované Slovo Boží; že jsi naše konečné charizma a dokonalé zjevení trinitárních, kristologických, soteriologických, antitetických a ekleziálních mystérií našeho života.“
Trvalo dlouhou chvíli, než Ježíš vyhrkl: „Cože?“ pak propukl v smích, pohodil hlavou dozadu a sevřel mě do pevného objetí. „Ty jsi úplně nemožný! Ale přesto tě mám rád.“
Ježíš odcházel, ale celou cestu dlouhou chodbou se smál. Upřímně řečeno, nezdálo se mi, že by na tom bylo něco zvlášť k smíchu. Několik minut jsem se díval za ním oknem a cítil jsem se úplně vyveden z míry, ale pak jsem se vrátil k důležitým věcem na svém psacím stole, kde mě čekala spousta práce.
A tu jsem pocítil, jak ho postrádám…
Když jsem se zeptal jednoho svého přítele, proč pokládá za tak důležité pravidelně vsunovat chvilky ticha do běhu svého prací naplněného života, odpověděl mi: Já je nevsunuji, dávám jim jen přednost před vším ostatním. Nejdříve si určím v rámci možností čas pro ticho a modlitbu. Ticho je součástí mého každodenního života právě tak jako doby jídla, které rovněž potřebují svůj čas. Ticho a mlčení mi poskytují vnitřní harmonii a pomáhají mi stanovit prioritu mezi věcmi a jevy. Všechno, co cítím, že je třeba udělat, není skutečně tak důležité. Mnohem důležitější je, co Bůh chce dělat se mnou. Nehledám samotu či ticho samoúčelně. Ostatně nejsem nikdy sám. Uvolňuji pouze čas pro někoho, kdo na mne čeká.
Ze švédského časopisu KARMEL
přeložila Dagmar Chvojková
