„Skôr ma unaví robiť Bohu bolesť, než aby Jeho unavilo mi odpúšťať.“
(Život 19,13)
Silným motivom, ktorý pohnul Terezii k vstupu do kláštora, bola „obava, že je na ceste k peklu“ (Život, kap. 3). Myslela si, „že rehoľa je pre ňu najlepšia a najistejšia“, aby unikla tomuto nebezpečenstvu. Nevedela však vtedy, že človek môže opomínať Boha v kláštore rovnako ako kdekoľvek inde – pred tým neochráni žiadny taký „duchovný program“.
To, čo sa skrývalo za týmto motivom jej životného rozhodnutia, nebolo nič iné než len strach, vyvolaný obrazom Boha, ktorý sa jej neskôr javil priamo ako urážka Boha. Taký postoj podporuje nadto – to musela poznať aj Tereza – len sebaklam a pretvárku, pretože voči takému Bohu človek nerád priznáva vinu a nesúlad vlastného srdca, potláča ich alebo nakoniec u iných odsudzuje a bičuje, čo sám nosí v sebe; človek sa zbavuje zodpovednosti za svoj vlastný život a pritakáva tým, ktorí hľadajú vinu vždy u druhých.
Čo môže oslobodiť od tohto otroctva náboženského strachu, ktorý dusí život a robí spolužitie neznesiteľným? Ako sa môže človek spasiť od všetkých tých „démonických obrazov Boha“, ktoré dodnes ľudí sužujú a vnukajú im, že sú „nevykúpení“?
Cestu z toho našla Terezia po dlhých rokoch bojov a utrpenia. V nazíraní človeka Ježiša, na čo bude klásť neskôr taký dôraz pri poučovaní sestier, sa stretávala s iným Bohom. Z Boha skôr „nepriateľského“ sa stal Boh priateľ, s ktorým bola „často a rada spolu“ a o ktorom vedela, „že ma miluje“ (Život 8,5). Pred týmto Bohom, ktorý mal ľudskú tvár Ježišovu, mohol strach ustúpiť dôvere.
Tým ešte neskončila doba nedokonalostí a previnení. Práve Terezia žila s pravdou, že žiadny človek na zemi sa nemôže stať anjelom. Mohla však nadále prijať túto skutočnosť svojho ľudstva a žiť s ňou. Bolo pre ňu vykúpením z neľudského nutkania byť stále na stráži pred hriechom, keď poznala: „Skôr ma unaví robiť Bohu bolesť, než aby Jeho unavilo mi odpúšťať.“
Dnes často počujeme námitku, že taký obraz milosrdného Boha privádza ľudí skôr k tomu, aby nevydávali počet zo svojich činov a jednali podľa hesla: Boh predsa tak či onak odpustí, takže je jedno, čo robím. Nevyvoláva Terezie práve taký postoj? – Práve ona nemohla nikdy prijať taký dôsledok. Ani strach z Boha ani bezmyšlenkovitá „veľkorysosť“ nemajú čo do činenia s Tereziinou skúsenosťou Boha. Pretože oba postoje sú znakom nedostatku viery a nakoniec nedostatku vzťahu k Bohu. Človek, ktorý našiel v Bohu priateľa, nemôže tak uvažovať. Nemôže už robiť, čo chce. A aj keď z ľudskej slabosti a obmedzenosti, ktorá mu zostane až do smrti, aj keď je tak svätý, vykonáva bezprávie, predsa zostáva jeho dôvera, že Boh rozumie a nezazlieva. Vie potom o „šťastnej vine“, o ktorej spieva liturgia o Veľkej noci, pri ktorej dôvera zaháňa temnotu strachu.
P. Thomas Rohr OCD
„Kristus je aj v kuchyni, uprostred medzi hrncami.“
(Zakládanie 5,8)
Dějinami křesťanské víry se táhne nedorozumění, které nelze vymýtit: „duchovní život“ je prý časový úsek, který člověk věnuje modlitbě, rozjímání a jiným „duchovním cvičením“, tedy denní doba (většinou spíše relativně krátká), která tvoří náboženský rámec úseku práce (značně většímu) a volnému času. Dodnes je tato představa u křesťanů v klášteře i u duchovního a laického stavu. Následky se dostavily; ukazují se často ve starostlivé otázce: „Kolik času musím věnovat duchovnímu životu, abych byl dobrým křesťanem?“, stejně jako v tom, že i horliví věřící tráví „normální“ část denního díla jakoby „bez Boha“…
Terezie ve své „Knize o zakládání“ napsala větu, která na staletou teologickou otázku po správném vztahu modlitby a práce, „akce“ a „kontemplace“ dává jasnou a dojemně silnou odpověď: „Kristus je i v kuchyni, uprostřed hrnců.“ I mně vzešlo světlo, když jsem se s těmito slovy setkal poprvé – na lístku přísloví, s nepřehlédnutelným humorem.
Svým sestrám chtěla tím Terezie říci, že „duchovní život“ se nedá redukovat na hodiny modlitby a rozjímání, nýbrž že všední den v celé své šíři a plnosti může být prožíván duchovně. Klíčová slova v jejích spisech, která blíže popisují takový způsob života, jsou „přátelství s Kristem“ a „vnitřní modlitba“. Kdo může jako ona chápat víru jako život ve vztahu a může vidět v Kristu přítele a druha na cestě, shledává samo sebou, že i obyčejné, „profánní“ denní dílo chce být nejen obklopeno modlitbou a Bohu „zasvěceno“, ale i s Bohem utvářeno. Jak to lze provést, opisoval rád Tereziin „otec mé duše“, Jan od Kříže, slovem „milující pozornost k Bohu“:
Myslím na to, že Bůh je zde (i když skryt vnímání) – v „kuchyni“ stejně jako v „modlitebním koutku“ nebo v kostele –, a obracím se k němu, říkám mu vědomě „Ty, Bože“… ; prodlévám u něho v dobách modlitby a jdu s ním do práce, konám s ním svá rozhodnutí, směju se s ním a pláču s ním…
Terezie nemíní nic jiného, když mluví jedním slovem z tradice víry o „vnitřní modlitbě“. Nerozumí tím speciální formu modlitby, na příklad rozjímání, modlitbu s texty atd., nýbrž vědomý příklon k Bohu „zevnitř“, lhostejno, jde-li podle zevní formy, o ten nebo onen způsob modlitby; je zcela jednoduchým „konáním“ duše, které může provádět vlastně snadno každý člověk, které během doby modlitby dělá z „konání modlitby“ modlitbu a ze života a práce během dne „dílo společenství“…
Terezie asi nemyslela na to, že nejen u svých sester v klášteře, nýbrž u mnoha lidí dodnes, ať už míchají v jakémkoli hrnci, mohla ukázat touto malou větou cestu do nového způsobu života.
P. Reinhard Körner OCD
„Modlitba je jako prodlévání u přítele…“
(Život 8,5)
Mnoho lidí má s modlitbou své potíže. Je to především rozptylování, které na ně doléhá, nedostatek času, stres všedního života… Můžeme si myslet, že tomu tak je teprve dnes – v naší rychle prožívané době hluku, neklidu a záplavy podnětů. To souhlasí jen částečně, protože i věřící dřívějších dob, mezi nimi světci jako Terezie z Avily, měli podobné problémy. Téměř dvacet let pociťovala Terezie svůj život jako „rozbouřené moře“. (Život 8,2). Velmi trpěla touto vnitřní rozpolceností a rozptýlením při modlitbě: „Během více let jsem velmi často dávala pozor na to, zdali už co možná brzy neuplyne doba modlitby, k níž jsem byla zavázána, dávala jsem pozor víc na hodiny než na jiné dobré věci; a velmi často mi přicházelo na mysl, že není těžší pokání než usebrat se a modlit“ (tamtéž 8,7).
Často lidé, kteří mají takové obtíže při modlitbě, dostávají radu: „Musíte se ještě více snažit a být důslednější! Měli byste se vyhýbat všem příležitostem k rozptylování! Měli byste každý den přidat modlitbu k Duchu svatému!“ Mnohdy to vede jen ke zvětšení problémů a zesílení pocitu nedostatečnosti, viny a strachu. Není divu, když pak někdo nechce už nic slyšet o náboženství a církvi, o modlitbě a zbožnosti a skoncuje s tím vším – a může se pak cítit konečně volný. Takové rady spočívají na domněnce, že modlitba je na prvním místě povinností, kterou je třeba denně splnit. Můžeme se znovu ptát, jaký obraz Boha za tím stojí! Potřebuje Bůh skutečně naše modlitební výkony? Musí být našimi náboženskými cvičeními a obětmi nucen k pomoci? Je to Bůh, kterému musíme něco dát, aby nám něco za to dal? – Když lidé skoncují s takovým Bohem, dělají dobře!
I Tereziina představa Boha prodělávala během života různé proměny. Rozhodnutí jít do kláštora bylo ještě silně motivováno strachem z Boha, ale snažila se už před svým vstupem do kláštora o osobní vztah k Bohu tím, že si zpřítomňovala člověka Ježíše: „Pokoušela jsem se, jak jsem mohla, představovat si naše největší dobro a našeho Pána docela živě, a to byl můj způsob modlitby“ (tamtéž 4,7). Pokoušela se tedy zaměřovat svůj „obraz Boha“ na Ježíše, tak jak ho představují evangelia, a tak nacházela nový způsob, jak se modlit a jak žít. Její snaha o nový vztah k Bohu spočívala snad i v její osobnosti, protože o sobě vyznává: „Bůh mi dal dar působit na bližní sympaticky, a tak jsem byla u všech oblíbená“ (tamtéž 2,8); se vzdáleným Bohem a se spíše formalistickou zbožností si nemůže takový člověk, který zná přátelství a náklonnost, už od přirozenosti nic počít. Tak dospěla Terezie k přesvědčení, že On, „velký Bůh, byl přece také člověkem, který se nehrozil slabostí lidí, nýbrž chápe naše ubohé postavení… Mohu s ním mluvit jako se svým přítelem, ačkoli je přece Pán“ (tamtéž 37,5).
Bůh, který se neděsí, nýbrž chápe! Z tohoto poznatku lze nyní dobře pochopit Tereziinu slavnou definici modlitby: „Modlitba není podle mého mínění nic jiného než prodlévání u přítele, s nímž se často a rádi scházíme, jednoduše jsme u něho, protože jsme jisti, že nás miluje“. Před tváří a v blízkosti takového Boha už nehrají nedůslednosti a rozptylování žádnou roli; u něho není žádný důvod k pocitu viny a strachu; u takového Boha se dokonce může stát, že člověk dělá chyby a hřeší. Potom jistota, že jsme od Něho přijímáni a milováni takoví, jací jsme, přispěje určitě víc k tomu, abychom se pochybení a hříchům vyhnuli, než dobře míněné rady k větší důslednosti a rozmnožování modliteb. Není divu, že Terezie dává tuto radu: „Kdo začal s vnitřní modlitbou, už se jí nemá vzdát, i když ještě dělá tolik špatného, protože modlitba je lék, jímž se může zachránit, zatímco bez něho je všechno mnohem horší; kdo s ním ještě nezačal, toho prosím pro lásku Pána, aby se nevzdával tak velikého dobra; tím se nic neztratí, jen získá“ (tamtéž 8,5). Je tedy důležité žít v první řadě v přátelství s Bohem, snaha o prodlení u Něho jako u přítele.
Tady je pak jasné, že není správné chápat modlitbu hlavně jako natankování nebo jako protiváhu vůči mnohým nárokům všedního života. To by nebylo neúmyslné „prodlévání u Něho prostě proto, abychom byli u Něho“, ale už by sledovalo nějaký účel. Přirozeně se bezúčelné a neúmyslné prodlévání u Něho stává také načerpáním nových sil a vyrovnáním se s povinnostmi v povolání a ve všedním dni, ale jen neúčelné a neúmyslné prodlévání chrání před tím, abychom neupadli do výkonnostního tlaku a neudělali z modlitby další povinnost, kterou pak snadno pociťujeme jako přítěž. Kromě toho je taková neúčelnost výrazem pravého přátelství; všecko ostatní by znamenalo, že bychom podřizovali modlitbu a tím i Boha cílům člověka.
P. Ulrich Dobhan OCD
(Kernworte der Hl. Teresa von Avila (2),
Karmel-lmpulse 4, II, 5–9, 1994.)
Přeložil Dr. Vojtěch Pola.
