P. Wilfrid Stinissen, OCD
Proč stvořil Bůh čas? Proč musíme my lidé, než se nám otevře brána věčnosti, žít tento pozoruhodný život s jeho mnoha těžkostmi a utrpením, s jeho hříchy a omyly? Je-li Bůh láska, je-li Bůh tak velkorysý, proč nám nevěnuje všechno rovnou? Proč je potřeba tolik „času“, než dosáhneme cíle?
Bůh sám žije mimo čas, ve věčné přítomnosti, v blaženosti, v níž mu nic nechybí. Přeje-li si – jak tvrdí křesťanství – abychom my, lidé, byli účastni jeho života, proč nám tedy neposkytne bezprostředně přístup k této blaženosti? Proč musíme podstupovat nekonečné množství drobných, tápavých krůčků, z nichž nadto většina mohou být kroky chybným směrem?
Čas k růstu
Mnoho filosofů si již lámalo hlavu nad touto pozoruhodnou situací, do níž je člověk zasazen. Člověk touží po absolutnu, po celku, ale ve skutečnosti dosáhne pouze malých fragmentů. Všechno v lidském životě se musí dít postupně.
Člověk nemůže být ani plně sám sebou. O Bohu lze říci, že je sám sebou, že se dokonale shoduje sám se sebou. Člověk však musí opustit sám sebe, aby se posléze nalezl. Nepoznává se zcela v tom, čím v přítomném okamžiku je. Místo aby žil v harmonii sám se sebou, je roztříštěn: táhne ho to současně do minulosti i do budoucnosti. Žije v rozptýlení, ano, je ztělesněním diaspory. Jeho úkolem je přeměnit tuto mnohotvárnost ve strukturální jednotu.
Ale proč dává Bůh člověku tak „nemožný“ úkol? Proč nestvořil člověka celistvého již od prvopočátku? V útlém spisku „Otče, tobě se odevzdávám“ jsem se pokusil vysvětlit, proč Bůh nestvořil člověka ihned dokonalého. Neučinil tak proto, aby člověku chtěl život zkomplikovat, nýbrž proto, že ve své lásce chce člověku poskytnou možnost účasti na svém trinitárním životě. Život tří božských Osob pozůstává z ustavičného vzájemného vydávání a přijímání. Kdyby člověk hned ze začátku byl stvořen dokonalým, byl by sice účasten vzájemného přijímání, nikoli však vydávání. Člověk by dostal všechno od Boha, sám by však Bohu nemohl nic „dát“. Tím by přišel o důležitou perspektivu lásky. Podstata lásky je neustále dávat a přijímat.
Člověk je tedy „de facto“ nehotový, když opouští ruce Boží. Bůh člověka vybavuje možnostmi, které člověk musí uskutečnit sám. Bůh mu dává svobodnou vůli, aby si mohl Boha dobrovolně zvolit nebo jej zavrhnout. Toto je právě smysl zakázaného stromu: Bůh staví první lidskou dvojici před rozhodující volbu. Zvolí-li Boha, učiní tak pro Boha, dá Bohu něco. Z toho má Bůh radost a je za to vděčný. Bůh nechce mít monopol na velkorysost a nechce člověka nutit k jednostranné vděčnosti. Bůh chce dát i člověku příležitost k velkorysosti a vděčnosti.
Avšak zvolit Boha, uvést své možnosti ve skutek, vyvíjet se, zrát a stát se hotovým člověkem, vyžaduje čas. Smysl času je právě to, abychom se vyvíjeli a rostli.
Ve srovnání s věčností nám čas může připadat nehodnotný, dekadentní. Tento myšlenkový postup je však abstraktní. Díváme-li se na určení člověka, to jest jeho uvedení do života samé Nejsvětější Trojice, pak si musíme uvědomit, že čas je dar od Boha. Čas nám dává možnost růstu.
Díky času může sémě, které Bůh do nás vložil, vyklíčit a vyrůst v strom. Pomocí času máme možnost být účastni stvořitelského díla Božího a být Bohu nápomocni při jeho utváření nás samých.
Jean-Paul Sartre (1905–1980) tvrdí, že člověk je bytostí, která volí samu sebe, a v těch slovech je zrnko pravdy. Člověk je sice zvolen Bohem, ale Bůh mu dává též možnost vlastní volby. Člověk je jiný, když zemře, než když se narodil, a to, čím se za dobu svého života stal, je částečně plodem jeho práce, jeho vlastní „zásluhou“. Snad jsme na toto slovo citliví, ale není na čase objevit jeho bohatý obsah?
Bůh se zjevuje v čase
Že čas je něco kladného, vyplývá již z toho, že Bůh se zjevuje v čase. Na počátku i na konci Bible se hovoří o čase. Bible začíná slovy „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gen 1,1) a končí: „Ano, přijdu brzo“ (Zj 22,20). Celé zjevení je zasazeno do času.
Že Bůh stvořil na počátku znamená, že před stvořením neexistuje čas. Čas začíná stvořitelským dílem Božím. Bible zjišťuje bezprostředně, že Bůh je transcendentální, neboť nemůže být umístěn do kategorií v čase a prostoru. Před dobou stvoření neexistuje čas, v němž by Bůh byl žil a vyvíjel se. Čas souvisí tedy se stvořením. Bez stvořitelského díla Božího by nikdy nebylo času.
Oněch sedm dní ukazuje, že stvoření je proces. Bůh tvoří jedno po druhém. To vyžaduje čas a dohotovit stvoření je možné jen v čase. Podle Bible není čas nějakou iluzí, od níž by bylo nutno se osvobodit, jak tvrdí gnosticismus a některá orientální náboženství. Bůh sám zakládá a utvrzuje čas tím, že netvoří všechno najednou, nýbrž po etapách. Čas je svatý, má svůj náboženský význam, neboť jeho původ tkví ve stvořitelském díle Božím.
Stačí si přečíst Genesis, abychom pochopili, že mezi časem a věčností nemůže existovat podstatný nesoulad. Jestliže Bůh, který je věčný a transcendentní, sám stvořil čas, musí tento čas obsahovat něco z věčnosti.
Je pravda, že tato dimense věčnosti částečně vymizela vinou prvního hříchu. Úkolem Ježíšovým a nás všech do budoucna je čas „vykoupit“ (Ef 5,16; Kol 4,5).
Nikoli pouze zrod, nýbrž celé zjevení se děje v čase. Celý Starý zákon je obšírné vyprávění o postupném zjevování Božím. Přeje-li si Bůh zjevit se člověku, neučiní tak v podobě souhrnu, který obsahuje všechny události hned od prvopočátku. Nevloží nám do ruky traktát, v němž je systematicky vysvětleno všechno, co nám Bůh chce říci sám o sobě a o nás lidech. Nikoli, Bůh se nám zjevuje v událostech. Noe se zachrání před potopou, Abraham je povolán opustit svou zem, novorozený Mojžíš je zachráněn před smrtí, Izrael je vyveden z Egypta, Bůh se ujme svého lidu v poušti a zavede jej do zaslíbené země. Bůh zjevuje svou jsoucnost tím, že činí něco pro svůj lid a spolu se svým lidem.
Velkým pokušením pro Izrael je nečekat, až se Bůh projeví, nýbrž místo toho si vytvořit modlu a tak chtít sám rozhodovat o tom, kdo je Bůh. Kdo si vytvořil modlu, může si také určit, jak jeho bůh má vypadat a jaké má mít vlastnosti. Ale Bůh si přeje, abychom respektovali čas. Jak by se ostatně mohl zjevit zcela a najednou, on, o němž lzajáš (45,15) praví: „Věru, ty jsi Bůh skrytý“, a žalm (145,3): „Veliký je Hospodin, … jeho velikost nelze vyzpytovat“. Nám, nepatrným lidem, se Bůh musí zjevovat velice ponenáhlu. Vidět Boha může znamenat smrt (Ex 33,20).
Smysl Starého zákona je mimo jiné ukázat, že Bůh zvolil dlouhou cestu, chtěl-li se sdělit člověku. Naproti tomu v Novém zákoně je čas nesmírně zhuštěný. „Já jsem pravda“, říká Ježíš o sobě (srv. Jan 14,6). Shrnuje veškerou pravdu v nebi i na zemi: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,9).
Stejně jako učedníci na hoře proměnění Páně, tak i my jsme oslepeni světlem, které z něj vyzařuje. Avšak na hoře proměnění, kde se Ježíš ukázal v celé své nádheře, se zjevil i Mojžíš a Eliáš. Zde je přítomen celý Starý zákon. Plné zjevení nespadne náhle a neočekávaně z nebe. Za ním leží dlouhá historie. A celá tato historie vystoupí do popředí, když Ježíš konečně nasadí dílu korunu. „Nedomnívejte se,“ praví, „že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit“ (Mt 5,17). Přestože s ním a v něm vstupujeme do času věčnost, Ježíš čas nepopírá. Ježíš neodmítá, co Bůh již o sobě projevil od samého začátku stvoření. Naopak, nechává toto všechno vystoupit v plném světle. Doba staré smlouvy je zahrnuta do plnosti času, jenž vyznačuje novou smlouvu.
Církev již od začátku si počíná jako Ježíš. Přestože si je vědoma, že Nový zákon je skutečně „novou“ smlouvou, činí i nadále starozákonní knihy součástí liturgie. Pochopila, že tyto knihy si udržují svou hodnotu, že je pro nás důležité vniknout aspoň částečně do Boží pedagogiky, do způsobu, jakým Bůh trpělivě učí svůj lid.
Nějakým způsobem musíme i my, jakkoli žijeme v plném světle zjevení, projít celou cestou. Starý zákon je pro nás neustále aktuální. Vyprávění o vyvedení z Egypta je nám nepřetržitou výzvou; i my přestaneme být otroky Egypta, vyjdeme sami ze sebe a dáme se vyvést do pouště, kde nás bude Bůh vychovávat. K tomu, abychom pochopili tuto radostnou zvěst a dali se jí proniknout, je zapotřebí přípravného času.
Všem, kdo touží po absolutnu a kdo samou horlivostí by chtěli přeskočit všechna mezistádia, je užitečné číst Starý zákon a dát se jím poučit, jak si Bůh počíná, když se člověku zjevuje.
Bůh na nás čeká v čase
Rumunský pravoslavný teolog Dumitru Staniloae dokazuje, že můžeme získat ponětí o nejhlubším obsahu času, teprve když zjistíme, že kořeny tkví v trojjediné podstatě Boží. Protože člověk je stvořen k obrazu Božímu, můžeme člověka pochopit teprve tehdy, když na něj nahlížíme jako na odlesk bytosti Boží.
Trojjedinost, to je láskyplný dialog mezi Otcem a Synem. Otec dává všechnu svou lásku, t.j. sebe sama, Synovi, a očekává že Syn tuto nabídku přijme a na oplátku se sám cele vydá. Toto je základní vzor podstaty lásky: vydávám sebe sama a očekávám, že mě přijmeš a tím se i ty sám vydáváš. Ve svaté Trojici existuje absolutní bezprostřednost: Otcova nabídka a Synova odpověď spolu dokonale splývají. Jejich láska je absolutní. Proto zde nemohou mezi otázkou a odpovědí vyvstat pochyby či otálení. Bezprostřednost lásky je součástí Boží věčnosti.
Když Bůh nabízí svou lásku nám lidem, je situace jiná. Nestvořil nás tak, abychom bezpodmínečně a automaticky odpověděli „ano“. Jakou cenu by také měla taková láska? Bůh si přeje, abychom se k odpovědi rozhodli svobodně. Bůh čeká na naše „ano“. Čas, to je právě rozsah a délka tohoto čekání. „Chceš?“ táže se nás Bůh a dává nám „čas“, abychom uzráli ke kladné odpovědi.
Čas je znamením Boží trpělivosti, ano, čas je ztělesněním Boží trpělivosti. „Hle, stojím u dveří a klepu“ (Zj 3,20). To, že Bůh stanul a setrvává u dveří, je právě to, co vytváří čas. Většina z nás neodpoví ihned, jakmile uslyšíme Boží klepání. Ale Bůh se nevzdá. Bůh čeká, a svým čekáním vytváří čas. Tím, že nám dává čas, ukazuje, jak si cení naší odpovědi.
Růst a zrání nás vybízejí k ustavičnému zkracování času mezi Božím klepáním a naší odpovědí. Bůh nás vybízí, abychom se ponenáhlu blížili k jeho vlastní bezprostřednosti a tak vrůstali do jeho věčnosti.
Člověk, který je zcela hluchý k Božímu oslovení, který vůbec nedbá o to, co mu Bůh nabízí, olupuje čas o jeho význam a činí jej absurdním. Tak daleko však člověk nemůže dojít, neboť Bůh nepřestává doufat a čekat.
Všechno má „svůj“ čas
Není věru prokletím, že musíme žít v čase. Mnozí se domnívají, že čas je protikladem věčnosti. Avšak není tomu tak. Odevzdáme-li se z plného srdce času, bereme-li jej vážně a objevíme-li jeho původní smysl, najdeme v něm věčnost. Věčnost je morek času. Užíváme-li času správně, přinese nám ovoce, „užitek… trvalý“ (srv. Jan 15,16).
V pojmu „čas“ je snad nejtajuplnější a úchvatné právě toto: něco křehčího a prchavějšího než čas si stěží dovedeme představit, a přesto je čas zcela naplněn něčím, co je „trvalé“. Pouze tomu, kdo plně akceptuje prchavost času, ani v nejmenším se nepokouší něco zadržet, nýbrž nechává všemu mít „svůj čas“, přinese čas „užitek trvalý“.
Necítíš, jak se na tebe snáší něco z míru a stability věčnosti, když slyšíš Kazatele hovořit o prchavosti času?
„Všechno má určenou chvíli,
a veškeré dění pod nebem svůj čas:
Je čas rození – i čas umírání,
čas sázet – i čas trhat;
je čas zabíjet – i čas léčit,
čas bořit – i čas budovat;
je čas plakat – i čas smát se,
čas truchlit – i čas poskakovat;
je čas kameny rozhazovat – i čas kameny sbírat,
čas objímat – i čas objímání zanechat;
je čas hledat – i čas ztrácet,
čas opatrovat – i čas odhazovat;
je čas roztrhávat – i čas sešívat,
čas mlčet – i čas mluvit;
je čas milovat – i čas nenávidět,
čas boje – i čas pokoje.“
(Kaz 3,1–8)
V procesu růstu, jímž je náš život, je nám dáno projít mnoha etapami, učinit mnoho kroků, a naštěstí má všechno „svůj“ čas. Čas je důležitý prostředek, neboť nám dává možnost vyvíjet se, aniž bychom museli přeskakovat důležité fáze celého procesu. Pro každý krok existuje čas. A naopak: každý úsek času je nám darován k postupnému růstu. Čas je možnost k růstu.
Zvrácený čas
Že čas je nezbytný prostředek, o tom není nutno současného člověka přesvědčovat. Všichni vědí, že čas jsou peníze. Otázka je, zdali tento vypočítavý, kvantitativní pohled na čas neodporuje přímo vlastnímu účelu času. Přirozeně není chybou pokládat čas též za produkční kapacitu. Jestliže však tato kapacita je zdůrazňována tolik, že nakonec představuje veškerou hodnotu času, pak tu nepochybně něco nesouhlasí. Je-li dělník ustavičně nucen zvyšovat pracovní tempo, je-li cílem všeho vyrábět co nejvíce v nejkratší možné době, pak se čas stává zlou mocí. Místo aby dal dělníkovi možnost růstu a životnosti, je čas manipulován tak, že zabíjí vše živé. Nutit člověka, aby pracoval nad svou kapacitu, bez ohledu na jeho svéráz a osobní rytmus, znamená blokovat každou možnost k vývoji osobnosti.
Ježíš nás učí, jak máme pracovat. „Tak ať vaše světlo svítí lidem“ (srv. Mt 5,16). Stejně přirozené, jako je světlu svítit, by mělo být i pro nás – kdo jsme světlem světa. (srv. Mt 5,14) – abychom šířili světlo svou prací. To předpokládá, aby práce vycházela z našeho nitra, aby mezi naší prací a naším nitrem existoval kontakt, aby práce směla zaujmout potřebný čas.
Říkáme-li, že čas je důležitý prostředek, míním tím tedy něco jiného než „time is money“. Ztotožňovat čas s „nečestným mamonem“ je totéž jako dávat času zvrácený smysl. Na věčnosti vás mamon nechá na holičkách, říká Ježíš (srv. Lk 16,13). Využíváme-li času k hromadění mamonu, zbavujeme jej dimense věčnosti. Chceme-li definovat mamon, pak je to něco pomíjejícího. „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil? Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý před Bohem“ (Lk 12,20–21).
Nakonec záleží všechno na tom, jak chápeme vývoj člověka. Je bytí člověka poutí vstříc smrti (Heidegger) čí vstříc životu? Investovat čas do peněz, využívat jej k hromadění majetku činí čas poutí vstříc smrti. Neboť nejen to, že všechno nám bude odňato, až přijde čas, i samo hromadění pokladů nosí v sobě masku smrti.
Hledat smysl života v něčem, co leží vně nás samých, v něčem, co nadto je velmi snadno rozbitné, zvyšuje pouze náš pocit cizoty a nezakořeněnosti. Vnitřní vývoj člověka je pak nahrazován hromaděním materiálních věcí. Jaké strašlivé mrhání časem!
„Vy však hledejte jeho království, a to ostatní vám bude přidáno“, praví Ježíš (Lk 12,31). Všechno materiální dostaneme navíc – přesně tolik, kolik potřebujeme, neboť to, co nepotřebujeme, je pouze na obtíž – když jsme nejdřív vynaložili své síly na vývoj našeho nitra. A vyvíjet své nitro znamená hledat jeho království, t.j. boží lásku.
Bůh nám chce dát svou lásku a stvořil čas proto, abychom se postupně jeho lásce otvírali.
A přece dostáváme všechno najednou
Opět si můžeme klást otázku: Proč nám Bůh nedá všechnu svou lásku najednou, proč tento proces musí zabrat tolik „času“?
Ve skutečnosti nám Bůh dává všechno najednou. Na jeho straně neexistuje váhání ani otálení. Bůh nemůže čekat. Při křtu nám dává svého svatého Ducha a v něm nám věnuje všechno.
My však potřebujeme čas, abychom se tomuto daru otevřeli a abychom tak svým vlastním malým přispěním spolu s Bohem vybudovali vzájemný vztah lásky mezi ním a námi, vztah, k němuž jsme stvořeni.
U Jana od Kříže (1542–1591) čteme velmi výstižný text o této rozdílnosti v tempu u Boha a u člověka. „Toto zasnoubení, které se konalo na kříži, není shodné s tím, o kterém teď budeme hovořit. Neboť to první se konalo najednou, když Bůh daroval duši první milost: a toto se děje každé duši při křtu. Avšak druhé zasnoubení se děje cestou dokonalosti a uskutečňuje se pouze poznenáhlu a postupně. Třebaže obojí tvoří jednotu, přesto je tu rozdíl: jedno se děje tempem duše a tudíž postupně: druhé se koná tempem božím a proto naráz.“
Kéž bychom se od „dětí světa“ naučili něčemu z jejich časové disciplíny! Každá vteřina je nám dána, abychom mohli vrůst do lásky, kterou jsme již dostali. Čas je prostředí, to božské vše obklopující prostředí, které je tu pro ty, kdo dosud nejsou dokonalí, avšak jsou na cestě.
Nestat se znamená činit času bezpráví, olupovat jej o jeho smysl.
Avšak pro toho, kdo si je vědom, že jde o to stát se tím, čím je, je čas naplněn věčností.
(Článek ze švédského časopisu KARMEL 2(92))
Přeložila Dagmar Chvojková
