Sv. Terezie Benedikta od Kříže
Duch i nevěsta volají: „Přijď!“ Kdo to slyší, ať také zvolá: „Přijď!“
A kdo žízní, ať přijde; kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. (Zj 22, 17)
Kdo jsi, Světlo,
jež mne naplňuješ
a osvěcuješ
temnotu mého srdce?
Vedeš mne
jako ruka matky
a opuštěna tebou
nemohla bych jít
ani o krok dál.
Jsi prostor,
který obepíná mé bytí
a ukrývá je v sobě.
Propuštěno z tebe,
kleslo by do propasti
nicoty,
z níž jsi je pozvedl
k bytí.
Jsi mi bližší
než já sama sobě
a niternější
než mé nejhlubší nitro –
a přesto neuchopitelný
a neobsáhnutelný
a prolamuješ každé jméno:
Duchu svatý – věčná Lásko.
Což nejsi mana,
která přechází
ze srdce Syna
do srdce mého,
pokrm andělů a blažených?
On, jenž povstal
ze smrti k životu,
on probudil také mne
k životu novému
ze spánku smrti
a den ze dne
mi dává
nový život.
Jednou mě jeho plnost
prostoupí zcela,
život z tvého života – ano, ty sám:
Duchu svatý – věčný Živote.
Což nejsi paprsek,
který padá
od trůnu Soudce a vniká
do noci duše,
jež nikdy nepoznala samu sebe?
Milosrdně – neúprosný
pronikáš do skrytých záhybů.
Zděšena pohledem
a sebe samu,
dává prostor –
svaté bázni,
počátku oné moudrosti,
jež přichází z výsosti
a na výsosti nás
pevně ukotvuje, –
tvému působení,
které nás tvoří nové:
Duchu svatý – Paprsku pronikající.
Což nejsi ducha plnost
a síla,
jíž Beránek láme pečeti
z věčného Božího úradku?
Tebou hnáni, projíždějí
poslové soudu svět
a ostrým mečem
oddělují
království světla
od království noci.
Pak budou obnovena nebesa
a bude obnovena země
a vše se stane tím,
čím má vpravdě být,
tvým dechem:
Duchu svatý – Sílo vítězící.
Což nejsi
píseň lásky
a svaté bázně,
která věčně zní
u trůnu Božího,
která v sobě snoubí
čistý zvuk všech bytostí?
Souzvuk, který
pojí s hlavou údy,
v němž každý
blažen nalézá
tajný smysl svého bytí
a jásavě plyne
v proudu tvém:
Duchu svatý – věčný Jásote.
(Básně a modlitby z pozůstalosti, vydala W. Herbstrith, Kaffke Verlag, Aschaffenburg 1981.
Z němčiny přeložila sestra Petra od Zmrtvýchvstalého, OCD.)
