Kapitola VIII: Služba v lazaretu v Hranicích na Moravě
(Vzpomínky Edity Steinové)
2. část
Lazarety v Čechách a na Moravě byly převážně v rukou německých sester. Lazarety zařizovala organizace německých ošetřovatelek a slezský Červený kříž obstarával pomocnice. Zprostředkovávala to jedna dáma z Vratislavi, slečna Gertruda Steinová. Když jsem 7. dubna 1915 v 6 hodin ráno odjížděla, přišla k vlaku, seznámila mě se dvěma dalšími pomocnicemi, které přijely ze Saska a měly spolu se mnou jet do Hranic, a předala nám naše odznaky: emailovou brož, černou stužku s červeným křížem uprostřed bílého pole. Obě společnice ze Saska byla mladá děvčata, jedna z dobré měšťanské rodiny, ta druhá trochu prostší, obě – pokud si vzpomínám – dívky z domácnosti, bez nějaké profese. Přirozeně jsme všechny napjatě očekávaly své nové pole působení. V poledne jsme byly u cíle. Na nádraží jsme si vzaly vůz a jely k lazaretu. Ležel celkem daleko vně města. Hranice byly pěkné městečko. Na tržišti kamenná „loubí“ (arkády), jak už jsem je znala ze starých měst ve Slezsku a Čechách; pod oblouky kupecké stoly, které vystrčili z krámků. Náš vůz zastavil před branou rozsáhlé budovy. U silnice stály tři velké domy, které na sebe bezprostředně navazovaly. Projít podél celého průčelí trvalo asi deset minut. V době míru tady byla jezdecká kadetka, k ní přináležející budova pro důstojníky a vyšší reálka. Dozadu se napojovala velká a malá jízdárna. Kromě toho se nově přistavěly baráky pro účely lazaretu (nevzpomínám si už přesně jestli 10 nebo 20). V každém byly dva sály pro nemocné po padesáti lůžcích.
Nejprve nás zavedli do jídelny a dostaly jsme vydatný oběd. Většina sester už jedla, bylo tu jen pár opozdilců. Ptaly se nás, jestli jsme jim přivezly poštu. Slečna Steinová nám opravdu dala s sebou dopisy. Položily jsme je na klavír, kde si adresátky ty své vyhledaly. To, že sestry cestující sem a tam dopravovaly dopisy, bylo běžné, protože normální cestou se jich mnoho ztratilo nebo byly po týdny zadržovány. Bylo ovšem přísně zakázané obcházet tímto způsobem cenzuru, která existovala mezi spojeneckými státy. Ale zjevně se o tento zákaz nikdo nestaral.
Pokud si dobře vzpomínám, po obědě nám vykázali místa na spaní. Zavolali na chodbě nějakou pomocnici, aby mě vzala s sebou. Ukázala mi volnou postel ve velké ložnici. Tu jsem si měla přichystat. Kromě toho mi ještě v několika minutách, které pro mě měla, řekla, že asi brzy dostanu angínu, tu na začátku dostávají všechny. Zdálo se mi málo lákavé, onemocnět v tomto prostředí. Přívětivějšího dojmu jsme nabyly, když si sestra vrchní konečně našla čas, aby nás přivítala. Zavolala nás do své kanceláře. Byl to světlý, velký pokoj, který se svým solidním psacím stolem a květinami vypadal úplně jako v době míru. Sestra Margareta byla malá, ale silná osůbka, bylo jí něco přes 30; obličej pod bílým čepečkem byl dobrotivý a přátelský, její povaha prostá, přirozená a nenáročná, ale pevná a rozhodná. Před válkou byla sestrou v zemské obci ve Slezsku. Jako většina sester zde, patřila k organizaci německých ošetřovatelek. Zřídila lazaret za těžkých podmínek s nepatrným počtem pomocného personálu.
Ještě než měla k ruce to nejnutnější, už přišel první transport nemocných cholerou. Nyní vedla houfec 150 sester a pomocnic, k tomu ještě obtížný styk s českým ředitelem, lékaři, vojenskou kanceláří. U obyvatelstva nenacházela vůbec žádnou podporu. Bylo skoro úplně české a Němcům nepřátelské. Když jsme se někoho na ulici ptali na cestu německy, nedostali jsme odpověď. Milodary od tamějších lidí dostával lazaret velice zřídka, protože v něm ošetřovaly německé sestry. Byly jsme odkázané na to, co jsme dostaly z domova. Zatímco jsme ošetřovaly jejich raněné, seděla hranická děvčata pěkně nastrojená na lázeňské promenádě na koncertě.
Sestra Margareta na okamžik rozvažovala, kam má nové pomocnice poslat. Mě zařadila na tyfovou stanici. Zatelefonovala do velké jízdárny, aby mě tam ohlásila. Kdo mě tam dovedl, už nevím. Vyšli jsme k bráně do dvora a podél malé jízdárny jsme došli k velké. Byla to jednopatrová budova, vlastně jen prostornější barák. Vlevo od vchodových dveří byl v chodbě nejprve malý pokoj pro lékaře, který měl právě noční službu. Za ním byl pokoj pro sestry. Na pravé straně se nacházely koupelna a malý pokoj, v němž byli umístěni pacienti, kteří museli být kvůli jiné infekční nemoci izolováni od ostatních. Naproti vchodu vedly dvoje dveře do obou předních sálů pro nemocné. Za nimi byly ještě dva další sály, každý s kanceláří pro vrchního lékaře a vrchní sestru. Ke každému sálu patřila ještě malá kuchyňka pro čaj. V obou předních sálech leželo po 60 těžce nemocných tyfem, v zadních po 58. Uzdravující se pacienti byli překládáni do baráků. Každý sál měl vlastního lékaře, dvě sestry z povolání a dvě pomocnice; kromě toho pro domácí práce ještě ošetřovatelky (místní děvčata) a jednoho muže z domobrany. Šéfem celého tyfového oddělení byl tajný rada Boral, vrchní sestrou byla sestra Anna. Zavedli mě do prvního sálu, kde jsem měla pracovat jako pomocnice, a seznámili mě se sestrami.
(…) Sestry mě přátelsky pozdravily. Na sesterské šaty a bílou zástěru jsem dostala ještě bílý lékařský plášť. Ten jsme odkládali, když jsme opouštěli tyfovou stanici, abychom vynášeli ven co nejméně bacilů. Kromě toho stála v každém sále mísa s roztokem dezinfekce. Do ní jsme si namáčeli ruce po každém dotyku nemocných. Také jinak se dezinfekčními prostředky nešetřilo. Použité prádlo šlo hned do velkých džberů s lysolovým roztokem. Všichni byli pyšní na to, že jen velmi zřídka se někdo v domě nakazil. A o vrchní sestře se říkalo, že kdyby se nakazila, nezemřela by na tyfus, ale hanbou. (…)
Také druhá pomocnice na oddělení, Steffi, byla neškolenou pracovní silou. Oproti tomu jsem já měla náskok. Ale: náš kurs trval jen měsíc, a pak jsem prakticky pracovala ještě šest týdnů. A to bylo už před půlrokem. Pacienta s tyfem jsem ještě nikdy neviděla; jen jsem z naší učebnice znala příčiny, příznaky a průběh nemoci. Samozřejmě jsem se nejdřív musela zapracovat a vyvedla jsem asi mnohý kousek. Vzpomínám si jen na jeden. Když jsem procházela sálem, viděla jsem jednoho nemocného, kterému zimou drkotaly zuby. Rychle jsem naplnila ohřívací láhev horkou vodou a přiložila jsem mu ji k nohám. Tu se i sám pacient musel usmát: ležel totiž ve studeném zábalu.
Sestra Loni mě po mém příjezdu provedla celým sálem, ukazovala mi všechno vybavení a seznamovala mě se stavem nemocných. Především mě upozorňovala na tehdy nejtěžší případ mezi pacienty. Byl to mladý italský obchodník z Terstu. Označovali ho jen křestním jménem; jméno se mi už nevybaví, dejme tomu Mario. Nemoc se u něj projevila s neobvyklou prudkostí. Jeho ústa byla stále plná hlenů, často smíšených s krví. Sestra Loni mi nařídila, abych mu pokaždé, když půjdu kolem, ústa vyčistila tamponem. On za tento milosrdný skutek vždy poděkoval pohledem. Mluvit vůbec nemohl; o hlas úplně přišel. Při každé vizitě byl důkladně vyšetřován. Lékař a sestry o něm pak u jeho lůžka mluvili, jako by ničemu nerozuměl. Ale já v jeho velikých, lesknoucích se očích viděla, že byl při zcela jasném vědomí a napjatě naslouchal každému slovu. Většinou naprosto tiše ležel, sledoval nás však pohledem. Ostatní nemocní horečkami téměř všichni nevěděli o sobě a nebyli si vědomi ničeho z toho, co se kolem nich dělo. Ošetřovali jsme je, jako by šlo o malé děti, a žasli jsme, když po týdnech přišli k sobě a počínali si jako normální lidé. U některých tyfus již odezníval, trpěli však ještě průvodními jevy. Nejčastěji se vyskytujícími komplikacemi byly zápaly plic a záněty pohrudnice a vyžádaly si víc obětí než tyfus sám. Někteří přišli z karpatské fronty s promrzlýma nohama a museli být podle toho ošetřováni.
Během naší obchůzky sálem přišel lékař na vizitu a byl mi představen. Byl ještě hodně mladý, malý a podsaditý, světlých vlasů a růžových tváří. Po několika přátelských slovech prohlásil: „Sestra bude po cestě unavená. Pro dnešek ji propustíme.“
Zatím byl na jiném sále konstatován jeden případ skvrnitého tyfu. To bylo považováno za něco velmi zlého. Průběh většinou končil smrtí a nebezpečí nákazy bylo veliké; také bylo sotva možné se před ní chránit, protože ještě nebyl objeven původce nemoci. Vrchní sestra vydala nařízení, aby sestry tyfové stanice co možná nejméně přicházely do styku s ostatními a spaly všechny ve velké jízdárně. Tak jsem si musela zase odnést své zavazadlo z velkého sálu, kam jsem je před několika hodinami uložila. Jen s obtížemi jsem v rozsáhlém komplexu budov našla cestu.
(…) Se sestrami jsem vycházela dobře. Byly zdatné a horlivé ve své službě, i když to působilo dojmem, že je přitom vede více ctižádost než láska k člověku. Zdálo se, že mne měly rády. Těšila mne každá práce, kterou mi svěřily, a také jsem ráda zaskočila za druhé, když něco měly. Bylo pevně stanoveno, že my čtyři jsme mezi obědem a kávou – v době, kdy toho obvykle nebylo mnoho na práci – měly střídavě volno. Mně na volnu příliš nezáleželo, vždyť jsem přece přišla, abych pracovala, a ne abych chodila na procházky nebo spala. Ale sestra Loni všeobecně trvala na tom, abych také já měla čas na odpočinek. Postupně jsem také poznala, že ho bylo zapotřebí – psát dopisy, udržovat si své věci v pořádku, obstarat si nějakou drobnost ve městě atd. Když jsem však viděla, že Steffi bolí hlava – to se stávalo často – pak jsem si vyprosila dovolení poslat ji do postele a mít službu místo ní. Nenadělala mnoho slov, ale byla vděčná, že se jí někdo přátelsky ujal. Byla to vyhnankyně bez domova. Když jsem během velkého německého postupu v Haliči častěji zaříc radostí přišla do sálu se zprávou o vítězství, říkala svou trochu tvrdou němčinou: „Ó sestro Edito, vy vždycky přinášíte tak dobré zprávy.“ Jednou jsem mohla také hlásit, že její rodné město Tarnov bylo osvobozeno od Rusů. Menší ohlas nacházely mé radostné zprávy u vojáků. Nevěřícně potřásali hlavou. Zažili porážky a stálý ústup a nemohli uvěřit tomu zvratu. Byla jsem tím celá pobouřená.
Také s Dr. Pickem se dobře pracovalo. Přišel z pražské univerzitní kliniky, byl oborem internista a přál si na našem sále stejný bezchybný pořádek jako na své klinice. Těšil ho můj zájem o medicínu a rád mi dával u lůžka nemocných poučné přednášky, jak to rád dělával jeho šéf při velké vizitě. Také prakticky jsem se toho od něj hodně naučila. Příjemným objevem pro něj bylo, že se se mnou mohl domlouvat jako se svým kolegou – latinsky. Ovšem latina, jak ji ti lékaři lámali, byla skutečně barbarská.
(Edith Steins Werke VII, Editions Nauwelaerts – Louvain 1965, str. 233–239, zkráceno.
Vybrala a přeložila sestra Petra od Zmrtvýchvstalého, OCD.)
