Bylo to 11. května 1940. Francie se zoufale bránila proti nepřátelskému vpádu. Na lucemburských hranicích padl v boji mladý Francouz Guy (Vít) Larigaudie, po celé Francii legendární sportovec – proslul zejména tím, že jako první projel autem trasu z Francie do tehdejší francouzské Indočíny. Po smrti u něho nalezli dopis adresovaný jedné řeholní sestře:
Sestřičko,
jsem nyní v zákopu. Možná, že se nevrátím. Měl jsem krásné sny a krásné plány, ale nebýt bolesti, kterou bude mít chuděra maminka a moje rodina, jásal bych radostí. Bylo mi tak teskně po nebi, a teď už se brána brzy otevře. Oběť mého života není ani obětí, tak nesmírná je má touha po nebi a po Božím objetí. Snil jsem kdysi o tom, abych se stal svatým a byl vzorem skautům a roverům. Ta ambice byla na mé možnosti možná příliš veliká, ale mým snem to bylo. Jsem v jezdeckém oddílu a jsem tak rád, že mé poslední dobrodružství bude na koni…
Tak mluví touha po Bohu, ale též vášnivá láska k životu a jeho hodnotám. Zbyly po něm jeho zápisky a hrst drobných próz, které jsou celistvým a plným výrazem jeho duše otevřené všem krásným láskám. Vyznívá-li jeho poslední dopis klidem a dokonce touhou po odchodu ze světa, není to planý romantismus člověka, který ve skutečnosti nemá ani tušení o smrti. Vít se už dříve dvakrát podíval smrti do tváře. Poprvé na ostrově Tahiti, když při seskoku z vysoké skály do horského jezírka měl dojem, že špatně mířil a že dopadne na okolní útesy; podruhé, když při plavbě po Gangu se jeho loďka překlopila a on spící se probudil už s plícemi plnými vody a dlouho zoufale bojoval s dravým živlem. Dvakrát mu v okamžiku prolétl hlavou celý život a on bez přeludů poznal jediné, pravé hodnoty:
Pochopil jsem, že na světě má cenu jen jedno, totiž láska k Bohu, láska nesmírná, která nerozumuje, láska kloučka, který hledí u vytržení na maminku; láska naprostá, která nás cele uchvátí pro všechny okamžiky života. Tato láska dětská, podivuhodná, smaže později všechno, co je v nás ošklivého, a zbyde sama jediná a vítězná.
Jak vlastně vypadá ta Vítova láska k Bohu? Je tak prostá a usměvavá, jako byl on sám – jemu je tak srdečně lhostejné, co právě dělá:
Z lásky k Bohu je stejně krásné loupat brambory, jako stavět katedrálu.
Dovedl ze svého života učinit rozhovor s Bohem:
Při pletí plané mrkve se stéblem trávy v zubech nebo při ranním holení lze Bohu stále opakovat docela prostě, že jej máme rádi – a to stojí za víc než potoky slz, které jsme prolili nad modlitebními knihami. Vypravovat sám sobě a zpívat si celý svůj život a sny, které se spřádají do budoucna, a takto ve zpěvu mluvit s Bohem. Mluvit s ním i tehdy, když se radostí roztančíme, ať na slunci na pláži či na lyžích ve sněhu. Mít stále nablízku Boha jako přítele, kterému se svěřujeme.
Vít vidí tolik lidí dobrých a poctivých, ale přece ne svatých, a poznamenává:
Tak málo by to vyžadovalo, aby se ze života počestného stal život svatý. Prostě trochu víc lásky k Bohu, trochu víc odevzdanosti do jeho vůle, myšlenka oběti a dokonalost v drobných denních úkonech. To je všechno.
Ano, to je všechno. Člověk se teskně ptá sám sebe: Když to mohl Vít, proč ne já? Opravdu nemohu? Vít se nevyhýbal dívkám. Rád uznává vliv dívky na utváření hocha. Dobře ví, jak nutné a zdravé je vzájemné doplňování. Nemusíme si ho však představovat jen a jen jako spiritualistu. On měl otevřené oči a uměl se radovat z krásy. Ve styku se ženami naprosto neviděl jen jejich duši, ale i jejich tělesnou krásu, která jemu, člověku jemného vnímání, byla zdrojem povznesení právě tak jako krásná myšlenka. A tak se modlí ve svých zápiscích:
Bože, dej, aby naše sestry dívky byly ladné zjevem, usměvavé a vkusně oblečené. Dej, aby byly zdravé a měly průzračně jasnou duši. Aby nesly čistotu a milost po našich drsných cestách. Aby byly vůči nám prosté, mateřské, bez záludnosti a koketerie. Dej, aby se nic zlého nevplížilo mezi ně a nás. A abychom si všichni, chlapci i děvčata, byli vzájemně zdrojem nikoli pochybení, ale vnitřního bohatství.
Vít byl velmi statečný, pevný a jistý. Byla to jistě veliká milost, vliv zdravé a správné výchovy, ale také výsledek osobní přísnosti a askeze. Tento veselý chlapec, sportovec, milý kamarád a dvorný tanečník dovedl velmi přísně bdít nad nižší stránkou své povahy, která se probudí v každém člověku bez rozdílu. Vít dovedl proti pokušení bojovat také tak, že přespal noc na podlaze místo v peřinách. Dokázal trpělivě snášet obtíže, sice drobné, ale přesto velmi nepříjemné.
Když zlo hrozí zaplavit duši, je dobré donutit se alespoň k malému umrtvení, a tak dokázat Bohu svou lásku. Nepřisolit polévku, která je bez chuti, neodstranit nějakou věc, která nám překáží. Tento nepatrný úkon lásky je jako volání milosti, a vůle se tak posílí.
Jistě této mladé statečné duši nemálo prospěla zdravá skautská výchova. Styk s přírodou v tichu a samotě otevřel vnímavé srdce kráse a chápání nejvyšších ideálů. Vášnivě miloval toulky přírodou a říkával, že i tomu je třeba se naučit. Chodit bez cíle od květu ke květu, bez cest, bez měření času a kilometrů – sám. Jen v tichu a samotě se člověku ozve Bůh a vybrušuje do jemnosti duši světce a duši umělce.
Ještě jedno je třeba o Vítovi vědět: totiž to, co je klíčem k pochopení jeho čistoty, velikosti, vnitřní harmonie a krásy. Je to jeho láska k Matce Boží a k růženci. Měl jej při sobě na každém kroku a velmi tím připomíná dnes už blahoslaveného italského studenta, horolezce, motoristu Pier Giorgo Frassatiho (*1901 – †1925). Víta provázel růženec na všech cestách jako živé pouto s Bohem a s Pannou Marií. Rytmu jeho kroků, otřesům vlaku, hučení motoru odpovídal tichý rytmus jeho Zdrávasů. Tento desátek za přítele, ten za pilota, tento za turisty, které potkal, jiný za kolegyni a ještě jeden za malé děti, které mu omylem ukázaly špatný směr na rozcestí. Toto bylo jeho velké tajemství. Po takovýchto cestách putoval Vít de Larigaudie k cíli, o němž zpívá nádherná píseň „Blíž k tobě, Bože můj, jen k tobě blíž“.
