Silvana Egidi
Dne 21. března 1993 byla v Římě svatořečena bosá karmelitka z Chile – Terezie od Ježíše. V následujícím článku ji blíže představujeme.
Svatá Terezie z Los Andes se narodila v Santiagu de Chile 13. července roku 1900 jako pátá ze sedmi dětí Miguela Fernándeze Jaraquemady a Lucie Armstrongové Solarové. Pokřtěna byla 15. července ve farnosti svaté Anny; dostala jméno Juana Enriqueta Josefina de los Sagrados Corazones (Jana Jindřiška Josefina od Nejsvětějších srdcí), ale vždycky jí říkali Juanita.
Její rodina byla velmi známá a bohatá. „Ježíš nechtěl, abych se narodila chudá jako On. Narodila jsem se uprostřed bohatství, všemi hýčkaná“ (deník). Odmalička byla milována, zvláště dědečkem Eulogiem Solarem, který vlastnil rozlehlý statek v Chacabuco. Tam trávila Juanita se svou mladší sestrou Rebekou mnoho času obklopena srdečností dědečka, od nějž dostávala vše s „objetím a polibky“; obě záhy naučil jezdit na koni.
V roce 1907 však dědeček zemřel a to bylo pro Juanitu velkou bolestí. Od útlého dětství tíhla ke zbožnosti a často se vyptávala maminky nebo kněží, kteří navštěvovali Chacabuco, aniž se unavila posloucháním rozmluv o Bohu, pomáhala připravovat misie a doprovázela kněze při návštěvách nemocných. Bývala všude, kde se mluvilo o Bohu, i když nerozuměla mnohému z toho, co slyšela. Její úcta k Panně Marii byla jemná a oddaná a brzy přerostla v intimní důvěru. „Víceméně od sedmi let se v mé duši zrodila obrovská úcta k Nejsvětější Panně. Vyprávěla jsem Jí všechno, co se mi přihodilo a Ona mi odpovídala … S Ludvíkem jsem se modlívala růženec…“
Ve svých spisech Juanita často mluví o Panně Marii; mnoho událostí z jejího života je ozářeno Mariinou přítomností, zvláště v tajemství Neposkvrněného Početí: po čtyři roky v tento den prožívala kritické období svého zdraví. Už jako maličká se účastnila s matkou mše svaté a nemohla pochopit, proč nemůže přijímat Ježíše. Říkali jí, že není připravena a nemá dostatečný věk. Ale její touha rostla. 22. října 1909 přijala ve školní kapli svátost biřmování; tehdy jí matka přislíbila, že bude moci přijmout první svaté přijímání, a ona se na ně po celý rok s velkou péčí připravovala.
„Den bez mraků“ nakonec 11. září 1910 přišel a Juanita poprvé okusila Ježíše: „… nezapomenutelný den celého života … To, co v Ježíši vstoupilo do mé duše, nelze popsat. Tisíckrát jsem Ho prosila, aby mě přijal, a poprvé jsem slyšela hlas: – Má dcero, dej mi své srdce, protože je chci učinit svým chrámem. – Prosila jsem Ho o milost pro všechny. Cítila jsem, že Panna Maria je mi nablízku. Poprvé jsem cítila rozkošný mír.“ Láskyplná intimita s eucharistickým Ježíšem pokračuje s prohlubující se intenzitou zkušenosti: „Denně jsem přijímala a dlouze rozmlouvala s Ježíšem…“ „Od tohoto dne“ – píše ve svém Deníku – „mě země nepřitahovala…“
V kolegiu
V sedmi letech vstoupila Juanita podle matčina přání do kolegia Tereziánek v Santiagu, ale zůstala tam pouze měsíc: tato škola se jí nelíbila a nezanechala v ní dobré vzpomínky. Pak musí navštěvovat kolegium sester Nejsvětějšího Srdce v Alameda, od roku 1907 do roku 1915 jako žačka a v letech 1915–1918 jako chovanka.
Tou se stává jen velmi neochotně: citlivá a vášnivá Juanita potřebovala mít možnost svobodně rozvíjet své city v srdečném prostředí a projevovat navenek svou sdílnost. To se mohlo dít jen v rodině, kde všechny sjednocovala láska. Avšak kolegium se svým řádem, rozvrhy a disciplínou, s ohraničením svobody, bylo pro ni nudné a málo přitažlivé. Z jejích řádků cítíme smutek a utrpení. Jednou si posteskla: „Spálila bych internát na popel.“
S nostalgií a láskou myslí na rodinu, zdá se však, že dozrává k jiné cestě, kterou jí připravuje Bůh: „Ale Boží hlas stále víc vyžaduje a já musím následovat Ježíše až na konec světa, bude-li to chtít. On sám vyplňuje mou mysl a všechno mimo Něj je stín, utrpení a prázdnota.“ Boží zalíbení ji vede s postupem času a milost jí otvírá nové horizonty. To v ní rodí potřebu odstranit každý nedostatek, nevěrnost a sklony, které stojí duši v cestě.
Juanita poznává a ukazuje své nedostatky. Ješitnost: „Když jsem přestala být malá, říkali mi, že jsem byla milejší než moji sourozenci. Přijímala jsem to se zadostiučiněním… Jen Bůh ví, kolik mě stojí potlačit tuto pýchu nebo ješitnost, která mě ovládla, když jsem povyrostla.“ Hněvivost: „Můj charakter byl bázlivý; od přirozenosti velmi citlivý … stával se hněvivým, protože se mě zmocňovalo divoké vztekání … Byla jsem hrozná… Poslušnost mě stála mnoho…“ Tato hněvivost se občas projevila poněkud „hlučně“, ale sama pak píše: „Věřím, že jsem této viny dokonale litovala, protože jsem plakala nevím kolikrát…“
Byla-li léta strávená v kolegiu Nejsv. Srdce užitečná k její výchově, podobně tomu bylo s nalezením povolání. Přátelství s matkou Izquierdou a matkou Ríos je zušlechtila.
Juanita měla velmi ráda sport: tenis, plavání, všechny závody na rychlost, ale především jízdu na koni. Byla opravdu zdatná, a když popisuje své ježdění, cítí velkou radost a potěšení, jaké ji způsobovalo. Stačí krátká citace: „Mnoho jsem cestovala a jezdila na koni a fascinovalo mě chodit po horách … Říkali mi, že jsem opravdová amazonka.“
Měla velmi ráda přírodu, kde vyhledávala každý odstín a nadšeně jej vychutnávala. I když se v kolegiu vážně věnovala studiu, přece neopomíjela apoštolské úsilí, pokud jí to dovolovaly její možnosti. Měla ráda chudé, pomáhala tomu, kdo byl v nouzi, naslouchala jim a dodávala jim hmotnou i duchovní útěchu, byla výbornou katechetkou a spolupracovnicí kněží. Připomeňme Juanita, velmi chudého chlapce, jemuž vždy pomáhala. „Je tak vzácné dávat,“ říkávala.
Počátky povolání
Když v srpnu 1918 natrvalo opouští kolegium, ví, že přijde zkouška jiného odpoutání. To, jak doufá, brzy nastane po jejím vstupu do Karmelu. Vrací se domů a přebírá péči o dům, neboť její sestra se před časem provdala. Obává se, že nový způsob života jí bude poněkud překážet v rytmu, který si stanovila pro svůj duchovní život, ale s radostí zjišťuje, že jí život v rodině nebrání modlit se a myslet na Ježíše.
Byla dívkou šťastného charakteru: otevřená vůči přátelství a radosti, prožívající krásy přírody a umění. V jejím pohledu na svět se v rovnováze provázely zdravá svoboda a jemná zdrženlivost. Slova, která čteme v Deníku a v dopisech, jsou plná této moudrosti. Ta je v hloubce jejího bytí, kde pracuje Boží milost. V roce 1914, kdy je Ježíšův hlas velmi silný a přesvědčující, je zraněna velkou vroucností a cítí novou potřebu a touhu po citu. „Náš Pán mi řekl a dal pochopit, jak býval ve svatostánku sám a opuštěn. Řekl mi, abych mu dělala společnost. Dal mi tedy povolání, pak mi řekl, že chce mé srdce pro sebe a abych se stala karmelitkou. V té době jsem nežila sama v sobě, ale žil ve mně Ježíš…“
13. července 1915 dovršila patnáct let. „Ježíš převzal vedení na loďce a zatáhl ji do ústraní ze společnosti jiných lodí; byla jsem spojena jen s Ním… a uvěznil mě v Sobě. Pro Něj opouštím všechno, abych se šla skrýt za mříže Karmelu … jaké štěstí, jaká radost! Je to nebe na zemi.“ Jiný zápis v deníku: „Dnes, 8. prosince 1915, ve svých patnácti letech, jsem učinila slib nepřijmout jiného ženicha kromě mého Pána Ježíše Krista, kterého miluji z celého srdce a jemuž chci sloužit až do posledního okamžiku svého života.“
S matkou Ríos, ředitelkou kolegia, mluvila o svém povolání do Karmelu a ta jí dala radu, aby četla sv. Terezii z Avily a Terezii od Dítěte Ježíše. U malé Terezie Juanita zjišťuje: „Řekla jsem jí, že to, co jsem přečetla, mi různými oklikami přineslo užitek, protože její duše se v něčem podobá mé. A protože já, stejně jako ona, jsem dostala od Našeho Pána mnoho dobrodiní, za něž platím tak špatně.“
Jestliže ji Terezie od Dítěte Ježíše naučila dětinné, bezpodmínečné důvěře v Boží lásku, jiná karmelitánská postava – Alžběta od Nejsvětější Trojice – jí předala přitažlivé kontemplativní nitro: „Čtu Alžbětu od Nejsvětější Trojice. Okouzlila mě. Její duše se tolik podobá mé; i když ona byla svatá. Budu ji napodobovat a stanu se svatou. Chci žít s Ježíšem v nitru své duše. Chci žít život z nebe – jak říká Alžběta – a stávat se chválou slávy.“
Pozdější četba Cesty dokonalosti, hlavního díla tereziánské pedagogiky, ji nadchla, neboť jí otevřela široké horizonty života modlitby a přátelství s Bohem. „Od té doby jsem pochopila, že Karmel je kousek nebe a že na tuto horu mě volal Pán“ (dopisy).
V Los Andes je klášter karmelitek. 5. září 1917 Juanita píše první dopis převorce, matce Angelice. S jednoduchostí hovoří o své touze, proč cítí, že ji Pán volá do Karmelu; mluví o těžkostech se zdravím. Zná dobře ideál karmelitky: „trpět, milovat a modlit se… a v tom nalézám celý svůj ideál. Můj Ježíš mě naučil těmto třem věcem, když jsem přestala být dítětem.“ V září 1918 dostává nejkrásnější zvěst: její prosba o vstup do Karmelu byla přijata.
11. ledna 1919 podniká se svou matkou, bez vědomí ostatních příbuzných, návštěvu Los Andes. Když viděla, jak je Karmel chudý a mnišky jsou přesto tak plné lidskosti, radosti, ducha modlitby, pochopila, že tento klášter bude jejím kouskem nebe na zemi. Říci rodině o svém povolání a rozhodnutí vstoupit do Karmelu není záležitostí bez utrpení a nesnází. První osobou, která sdílí její tajemství, je její sestra Rebeka; 25. března 1919 píše vřelý dopis otci o svém povolání a prosí jej o souhlas: ten je jí nakonec dán.
Nelibost jejích příbuzných je však velká. Juanita píše 25. dubna: „Celé toto období je hrozné, protože kamkoli zaměřím svůj pohled, nevidím nic než slzy. Přesto ve svém nitru cítím rozhodnost a odvahu, kterou nemohu popsat. Bůh činí mé srdce necitelným k těmto slzám, když se nalézám v jejich přítomnosti, ale jakmile jsem sama, cítím, že má duše puká bolestí a rozpoutává se ve mně strašlivý zápas.“
V Karmelu
7. května 1919 ji Pán přichází „unést“: vstupuje do Karmelu. Den nato píše v dopise rodičům o svém štěstí, vděčnosti za jejich oběť i všechnu lásku. Do obláčky udržuje kontakt s rodiči a přáteli; všemi dopisy prosvítá plnost duchovního života, která budí úžas. Je jakoby pohroužena do kontemplace Božích věcí a celá ovládaná Boží láskou.
„Jak úžasné! Jaké štěstí, maminko, když se nalézáme ponořeni do nesmírného oceánu Lásky. Jak se cítím šťastná s Tím, který je živý. On mě proměnil. On odhalil závoj, který Jej skrýval. To, co ve mně stále více rozněcuje lásku k mému povolání, je, že se mi karmelitánský život jeví podobný životu Panny Marie, která se jen modlila, trpěla a milovala. A to všechno v mlčení.“
Nechybějí dny očištění, hlubokých temnot, ale všechno ji připravuje k intenzivnější zkušenosti, vyšší kontemplaci. Rozněcuje se v ní touha po náhradě, usmíření, účasti na výkupném utrpení, podle chápání církve.
Karmelitánský život se jí odhaluje v celé své kráse a apoštolské plodnosti; modlitba ji vede k zakoušení Boha a k neustálé přímluvě za církev. Tak se stává malou učitelkou pro všechny, s nimiž je v písemném styku. „Jsem šťastný, ba nejšťastnější tvor na světě. Začínám život nebe, trvalé lásky… Nemáme jinou touhu než oslavit Boha plněním Jeho Božské vůle v každém okamžiku. Žijeme stále velmi radostně. Bůh je nekonečná radost.“
14. října 1919 obléká karmelitánský hábit a přijímá jméno sestry Terezie od Ježíše, světice z Avily. Později, kdy se její vlastní jméno stane známým na základě pověsti o ctnostech a svatosti jejího života, bude nazývána Terezie z Los Andes.
Po obláčce prožívá své dny v práci, stále připravena k bratrské službě, vyrovnaným a aktivním životem v komunitě. Z jejího srdce zamilovaného do Krista vyzařuje její krása, kouzlo její lásky, přitažlivost intimity jejího přátelství: rozvinula se zvláštním způsobem ve svém smyslu pro církev a strávila dlouhé hodiny před svatostánkem.
Zdá se, že Juanita měla od dětství předtuchu, že zemře velmi mladá. V březnu 1920 – doba postní začala 18. února – oznamuje sestra Terezie otci Avertanovi, zpovědníkovi, že během měsíce zemře, a prosí jej, aby mohla zesílit svá pokání.
Prvního dubna, na Zelený čtvrtek, zůstává sestra Terezie v chóru velmi dlouho po skončení společných modliteb; na Velký pátek večer si novicmistrová všimne, když vidí její rozpálenou tvář, že má vysokou horečku. Je přivolán lékař, ale proti prudkému tyfu, jenž ji postihl, žádný lék nezabírá.
V pondělí 5. dubna jí kněz na její vlastní žádost udílí svátostné pomazání; v úterý 6.dubna v jednom ze světlých okamžiků pronáší s pohnutím slova profese (slibů) a stává se „oficiálně“ Kristovou nevěstou. 7. dubna přijímá naposledy svaté přijímání. Následují dny velkého utrpení: v pondělí 12. dubna 1920 v 19.15 hod. Terezie sladce umírá. Má devatenáct let a devět měsíců a jedenáct měsíců je karmelitkou.
Tato růže se rozvinula do celé záře a nádhery své krásy snad proto, aby mohla snázeji šířit svou vůni v Církvi. 14. dubna je slavena pohřební mše sv. za velké účasti kněží již s touhou po svatořečení sestry Terezie, která žila a obětovala se ve skrytosti.
Časopisy v Santiagu, což je v případě klauzurované mnišky dost nezvyklé, hovoří o její smrti a ctnostech.
V roce 1947 začal proces blahořečení a 22. března 1986 promulgoval Svatý otec Jan Pavel II. dekret o heroických ctnostech; 3. dubna 1987 přistupuje k jejímu blahořečení v Santiagu de Chile.
Následkem uznání jistého uzdravení vyprošeného a obdrženého na přímluvu blahoslavené Terezie se církev dne 21. března 1993 v majestátu svatopetrské baziliky radovala z oslavení této své dcery, která v sobě nashromáždila tolik přirozených darů a milostí a která může nabídnout všem křesťanům, a zvláště dnešním mladým, vzor k obdivu a následování, podle jejího poselství: „Bůh je nekonečná radost. Pouze v něm budete plně šťastni.“
(Z časopisu Il Messaggero del S. Bambino Gesú di Praga 3/1993
přeložil Vojtěch od sv. Hedviky OCD)
