Čtyři klíčové pojmy k dalšímu růstu (1. část)

P. Fernando Millán Romeral, O.Carm., generální převor

(Následující text zpracoval P. Fernando dva měsíce po svém zvolení generálním převorem řádu bratří Panny Marie Karmelské. Přeložil jej do více jazyků a obvykle se takto obrací na účastníky jednotlivých provinčních kapitul, jichž se účastní. Tak tomu bylo i na závěr jeho vizitace delegatury v České republice. Rádi se o jeho slova povzbuzení nyní dělíme s čtenáři časopisu Karmel. Z italského znění je přeložil P. Gorazd.)

Mám velikou radost, že s Vámi mohu být na Vašem setkání. Každá kapitula je intenzivní okamžik v životě provincie nebo provinčního komisariátu. Je časem reflexe, rozhodování, bratrské pospolitosti a modlitby. Když se my karmelitáni setkáváme na kapitule, nemůžeme a nesmíme se omezit pouze na „setkání“, na „volby“, nebo na organizační a byrokratický zřetel. Kapitula vyžaduje duchovní přípravu, zvláštní postoj otevřenosti, naslouchání, přijetí a velkorysosti. Naše řehole, oslavy osmistého výročí jejíhož sepsání jsme právě zakončili, nám v čl. 15 ukládá, že se, pokud možno v neděli, v den Páně, to znamená v čas milosti, máme shromáždit, abychom mluvili o našem společném životě, se vším, co k němu patří:

O nedělích nebo podle potřeby v jiných dnech probírejte záležitosti spásy duší a zachovávání všeho, co patří k vašemu životnímu stavu; ať jsou přitom s nestrannou láskou napomínáni bratři, u nichž byl zpozorován nějaký přestupek nebo provinění.

Na tomto prvním našem setkání po generální kapitule, konané v roce 2007, musíme přirozeně projednat také to, co nám bylo generální kapitulou uloženo. Téma kapituly – Modlící se a prorocké společenství v měnícím se světě – nám vyjmenovává některé základní body našeho života: žijeme ve společenství a jsme společenství. Naše komunity se vyznačují tím, že jsou to společenství, která se modlí, to znamená (vyznačují se) životem v přítomností Pána a v rozjímání o této přítomnosti v událostech všedního dne. Takový kontemplativní postoj nás činí společenstvími prorockými, vydávajícími svědectví o jiných hodnotách, o jiném způsobu života a o jiném životním stylu (než jsou kolem nás běžné). Činí nás společenstvími, která se ptají a táží. To vše žijeme v tomto světě, v naší společnosti, v naší historii... ve světě, který se závratným způsobem mění, který vznáší vůči řádu a církvi stále nové výzvy.

Při úvahách o tomto tématu nás doprovázeli a pomáhali nám odborníci různého původu a zaměření. Já sám jsem ve své závěrečné řeči k účastníkům kapituly výslovně zdůraznil, že se musíme otevřít budoucnosti s nadějí a s radostí, i když jsme si vědomi svých omezení a problémů – není jich málo, ani nejsou jednoduché – které v našem karmelitánském životě porůznu shledáváme. A povzbuzoval jsem vás k tomu, abychom tento historický okamžik (pro řád, pro církev a pro společnost) považovali za kairós, za příležitost (k přijetí) milosti a k setkání s Pánem dějin:

Proměna, která, jak se zdá, charakterizuje náš svět, se tak stává něčím dvojznačným, ne-li přímo víceznačným: svízelnou výzvou, ale také příležitostí k očistě, k rozlišování, k obnově, v posledku (je to) kairós pro řád a pro církev.

V rámci této provinční kapituly a na počátku nového šestiletí (života provincie) si dovolím navrhnout vám k promýšlení čtyři pojmy. Doufám a přeji si, aby přitom nešlo o prostou „rutinní reflexi“, kterou generální převor musí udělat na začátku kapituly. Mělo by to být spíše poselství, (přinášející) povzbuzení a naději, obracející se na každého z vás jednotlivě a na provincii jako celek.

1) Naděje

Nezřídka při setkáních řeholníků, kteří nepochybně jsou muži a ženami naděje, slýcháme poraženecké, poplašné nebo přímo apokalyptické zvěsti. Když jim nasloucháme, zdá se, že provincie, řád, církev nebo svět spějí vstříc nezadržitelnému zániku. Jan XXIII. mluvil o „prorocích, hlásajících neštěstí,“ (profeti di calamitá) a papež Benedikt XVI. právě uveřejnil svou druhou encykliku s názvem Spe salvi, kde mistrně a počínaje hned prvními řádky povzbuzuje žít v naději, která spočívá v Kristu. Jen v této naději, která je jakoby synonymum samotné víry, můžeme být spaseni. Z toho dnes pro nás řeholníky, provincii a řád vyplývá útěšné poselství: pouze pokud žijeme v naději, budeme skutečně spasenými!

Toto by mohlo být ústředním poselstvím naší generální kapituly, konané v roce 2007, při níž jsme jistě zažili výtečnou atmosféru společenství, radosti a naděje: můžeme být malými komunitami, v nichž vládne evangelium, a proto naděje, radost, nasazení se a svatost; komunitami, které jsou skutečně přitažlivé a které se mnohdy stávají kvasem a setbou pro Boží království. Přitom se nejedná o vytváření nějakých malých ghett nebo o hledání jistého duchovního elitářství, což církev vždy odmítala, ale o hledání autentického způsobu života, který nám i ve slabosti, omezenosti a lidské ubohosti dovolí jít za povoláním, kterým se jednoho dne Pán obrátil na každého z nás.

Taková společenství se mohou stát opravdu přitažlivými ohnisky pro (nová) povolání. Ne pro nárůst statistik nebo počtů (osob), ne pro udržení aktivit a konventů, které jsou určitě důležité, ale jako živoucí a skutečné svědectví o tom, že křesťanský život, řeholní život a v naší osobitosti karmelitánský život lze žít v prostotě a radosti.

V říjnu roku 2007 jsem se v Římě účastnil – byl to můj první oficiální počin coby generálního převora – blahořečení mučedníků z katalánské provincie. Šestnáct karmelitánů a jedna klauzurovaná sestra z konventu ve Vic dalo svůj život na svědectví své víry v Krista. A probíhají další procesy blahořečení jiných skupin španělských karmelitánů, kteří položili svůj život za podobných okolností. Mnozí karmelitáni v průběhu 20. století obětovali svůj život. Jak nevzpomenout na výtečnou postavu blahoslaveného Tita Brandsmy, který zůstal až do konce věrný svému přesvědčení a i v nejtěžších okamžicích byl ve vězení plný naděje? Nebo jak nevzpomenout na blahoslaveného Hilaria Januszewského, opravdového mučedníka lásky k bližnímu v pekle koncentračního tábora Dachau, nebo na blahoslaveného Izidora Bakanju, který zemřel proto, že se zdráhal odložit svůj škapulíř a růženec? Ti všichni představují obdivuhodný příklad nejen víry a lásky k bližním, ale také naděje, poněvadž svou smrtí ukázali i svým mučitelům nejvyšší hodnotu života a lidské existence, která nekončí omezeným rámcem bezprostředního okamžiku, „užitečnosti“, vlastního sobectví a vlastního požitku, nýbrž přesahuje to vše a sahá daleko nad to. Jejich smrt nám ukazuje nekonečnou a transcendentní hodnotu našeho života a našeho bytí.