P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Úplně úvodem1
Mluvíme-li o stáří, zaměřuje se naše pozornost nejvíc na tu etapu lidského života, která je příznačná velmi vysokým věkem a spolu s ním značnými obtížemi zdravotními a mentálními.
Ale stáří má i fázi předchozí, která je – dalo by se říci – „pohodová“; takový novopečený důchodce bývá většinou celkem při síle, a přece už je vypřažen z různých závazků, tím zbaven určitého vlivu, který na své okolí dosud měl; může mít najednou množství času, ale zároveň být vystaven větší míře samoty, izolovanosti apod. I tato etapa je v životě důležitá.
Obě dvě fáze stáří by měly být prožity plnohodnotně a smysluplně, „plodně“!
Troška jazykozpytu
Hebrejské výrazy pro stáří jsou odvozeny od slov „brada (tj. vousy)“ a „šediny“ (tj. šedé vlasy).2 Z našeho prostředí se mi v této souvislosti hned vybavilo krásné pohrdavé české slovo „holobrádek“ a úspěchy moderní vlasové kosmetiky v boji proti šedinám...
Na češtině nás může zaujmout:
- slova starý a mladý nesloužila původně k označení věku (kořen slova starý měl snad původně význam „tlustý“ nebo „neohebný“; mladý bylo označení pro toho, kdo je hebké pleti, jakou mají mláďata)
- slovo starost bylo původně protipólem slova mladost a znamenalo „pokročilý lidský věk“ (P. Eisner, Čeština poklepem a poslechem); a vida: dnes jím označujeme cokoliv, co nám „dělá vrásky“...
Životní okolnosti lidí biblické doby (zvlášť ty odlišné od dneška)
„Stáří v Izraeli začínalo u mužů asi kolem šedesátky,“ a „věk nad sedmdesát let se pokládal za zvláštní Boží dar.“3
Pokrok civilizace byl daleko pomalejší než dnes. Starý člověk nebyl tehdy obklopen „dobou“ a vynálezy, které by z dřívějška neznal a kterým by nerozuměl. (Například v průběhu celého tisíciletí, kdy vznikala Bible, se pořád jezdilo na oslu nebo na koni, zatímco v naší době za posledních sto padesát let jsou tu železnice, auta, letadla.)
Starým lidem byla ve starověku obecně prokazována velká úcta: celá společnost to zachovávala, cíleně si ji střežila a vedla k tomu mladé. Ve starozákonním Izraeli byli nejstarší členové významných rodin přímo společenskou institucí. „Starší“4 rozhodovali záležitosti jednotlivých kmenů a později (kdy sounáležitost už nebyla dána pokrevním příbuzenstvím, ale soužitím v jednom místě) měst. Záhy ovšem přináležitost mezi starší určoval ne jejich věk, nýbrž společenské postavení (stali se jakousi šlechtou). Spolu s velekněžími a zákoníky patřili pak „starší“ i k veleradě (Mat 27,41). V prvotní církvi slovo „starší“ označuje představitele křesťanských obcí a vždy je v Novém zákoně užito v množném čísle, tedy šlo o několik osob v téže obci, jakési grémium. Zajímavá je v této souvislosti také vize knihy Zjevení: 24 starců před Božím trůnem.
I když Písmo také zmiňuje různé zdravotní těžkosti starých lidí, lze se domýšlet, že starý člověk byl biblické době v lepší kondici, než dnešní staří lidé – prostě z toho důvodu, že úroveň lékařské péče byla tehdy velmi nízká. Takže jakmile se jeho zdravotní obtíže zvětšily, záhy zemřel.
Na druhé straně si uvědomme: jediným místem, kde byla starému člověku dopřávána péče, byla tehdy rodina. Pokud vztahy v ní byly hezké, poskytovala mu péči po zdravotnické stránce sice primitivní, ale lidsky bezpochyby velmi útěšnou...
Co říká Písmo o stáří (všem)
„Už samotný fakt dlouhého věku byl nejen v Izraeli, ale ve všech staroorientálních civilizacích považován za mimořádný projev božské přízně.“5 O velkých postavách z doby patriarchů a exodu říká Písmo, že se dožily velmi vysokého věku (Abrahám, Sára, Mojžíš, Áron, Jozue). Tak vysoký věk je svědectvím o jejich oblibě v Hospodinových očích a o jejich významu pro dějiny spásy.
Knihy Mojžíšovy obsahují několikrát zprávu o úmrtí patriarchů. Všimněme si tří podrobností, s nimiž se přitom opakovaně setkáváme:
- Písmo používá zvláštního výrazu a říká, že dotyčný zemřel „stár a sytý dnů“. Což si můžeme vyložit: bez bolesti z nenaplněnosti či nedokončenosti života. V pokoji (Tob 14,2). Pozemské dny jsou tak přirovnány k vydatnému (a chutnému) pokrmu, kterého se dotyčnému dostalo do sytosti. S takovýmto pocitem on umírá. V kultuře, která dobře znala hlad, měl tento obraz jistě velikou výmluvnost.
- Slova „připojil se k svému lidu“ vyjadřují, že duše zemřelého je se zemřelými předky.6 (Víru ve vzkříšení najdeme teprve v nejmladších knihách Starého zákona.) Tedy ačkoliv umíráme každý jednotlivě,7 po smrti – podobně jako za života – jsme stále součástí společenství s těmi, k nimž patříme.
- U otcova úmrtního lože jsou – beze zmínky o jakémkoli napětí – přítomni jinak vzájemně znesváření synové (Izák a Izmael, Jakub a Ezau, v jistém smyslu i Josef a jeho bratři).
Jako příklad uveďme závěr biblického cyklu o Abrahámovi (nezapomeňme na příslib utěšeného stáří, který mu Hospodin dal v Gen 15,15):
„Toto jsou léta Abrahamova života, jichž se dožil: sto sedmdesát pět let. I zesnul Abraham a zemřel v utěšeném stáří, stár a sytý dnů a byl připojen ke svému lidu. Jeho synové Izák a Izmael ho pochovali do makpelské jeskyně na poli Efróna, syna Chetejce Sóchara, naproti Mamre.“ (Gen 25,8–9.)
Zcela obecně platí: dar utěšeného stáří je v Bibli chápán jako odměna od Boha. Kdo je věrný ve zbožnosti vůči Hospodinu a usiluje o mravně bezúhonný život, ten v ni může doufat.
„Šediny jsou ozdobnou korunou,
lze je nalézt na cestě spravedlnosti.“ (Přísl 16,31.)
A podobně:
„Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni,
kdo rostou v nádvořích našeho Boha,
ještě v šedinách ponesou plody,
zůstanou šťavnatí a svěží,
aby hlásali, že Hospodin je přímý,
skála má, podlosti v něm není.“ (Ž 92,14–16.)
Velká úcta ke stáří je zřejmá i z toho, že jedním z obrazů, který používají proroci k vykreslení slibované spásy, je doba míru a dostatku, kdy lidé budou mít možnost dožít se stáří a nezahynou předčasně ve válce nebo hlady (viz Zach 8,4–5 a celou kapitolu; Iz 65,19–23). Vysoký věk je přitom nahlížen idealizovaně, nepomýšlí se tu na těžkosti, které zpravidla stáří provázejí. Je patrné, že starozákonní Izraelité pohlíželi na stáří jako na „žádoucí fázi životní zralosti.“8
V Písmě velmi ceněnou stránkou stáří je možnost prožívat radost z početného a zdárného potomstva. „Korunou starců jsou vnuci“ (Přísl 17,6). Je velkým požehnáním vidět „své syny i syny svých synů do čtvrtého pokolení“ (Job 42,16). Když se umírající stařec Jákob loučí se životem, žehná svým potomkům (Gen 48 a 49). Oproti tomu bezdětné stáří přináší úděl velmi těžký. Nejen pro osamocenost jako takovou, ale v tehdejším pohledu potomstvo představovalo jediné pokračování života, trvání památky, „jména“.9 A navíc bezdětnost znamenala nemít ve stáří žádné sociální zajištění, skončit jako žebrák.
Všeobecně bývá za příznačnou vlastnost stáří považována moudrost. Zde je třeba ponořit se do Písma pečlivěji. V Dan 7,9 je sám Hospodin nazván „Věkovitý“, dosl. Starý dnů. V biblickém prostředí se klade zásadní důraz na tradici. S velkou úctou se vzhlíží k tomu, co je staré, totiž osvědčené (Job 8,8–10; 15,10).10 A právě starý člověk je nositelem tradice – jednak svou dlouhou osobní zkušeností a také tím, co přijal od lidí ještě starších než on, s nimiž se ve svém životě setkal. „Nestraň se rozhovorů starců, kteří se též učili od svých otců, neboť u nich se naučíš rozumnosti a tomu, jak odpovídat, když je třeba“ (Sir 8,9). Pojmenování „Hospodin, Bůh vašich otců,“ (Deut 1,11 aj.) mimo jiné ukazuje, že důležitým úkolem starších a zkušených lidí je předat následujícím generacím správný obraz Boha!
Proto Písmo vyzývá: „Před šedinami povstaň a starci vzdej poctu!“ (Lev 19,32). Odborníci při výkladu tohoto verše poukazují na to, že zde nemáme před sebou pouhou radu, ale spíše závazný příkaz, jehož porušení bylo v tehdejším společenství Izraele trestáno vyobcováním.11
Nevysloveným předpokladem ovšem je, že člověk sám má zájem růst v moudrosti zároveň s tím, jak mu přibývají léta. Tedy že se snaží vnímat dění kolem sebe, přemýšlet o něm, srovnávat, že v průběhu svého života pilně shromažďuje cenné poznatky a zkušenosti. „Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle“ (Přísl 13,20). „Cos v mládí nenashromáždil, jak bys ve stáří mohl najít?“ (Sir 25,3.) Písmo přímo pobízí ptát se otců a starších (Deut 32,7). A nakonec nejdůležitější je konkrétní Boží skutky „uchovávat v srdci“, nezapomenout na ně do budoucna.
A moudrost přináší veliký užitek. Samotnému starému člověku je bohatstvím i pomocí, ale je zdrojem, z nějž může čerpat i jeho okolí. Tak například se zkušený a moudrý člověk nenechá oslnit chvilkovým pozlátkem ani vylekat náporem těžkostí. Umí se na věci dívat s odstupem, ví, že k životu patří období radostná i bolestná (srov. Kaz 3,1–8). Starý člověk také nepotřebuje svou autoritu prosazovat tvrdostí nebo nespravedlností. Kdežto mezi obrazy rozvratu, jimiž Hospodin burcuje nevěrný lid, zaznívá i hrozba, že moc ve společnosti se dostane do rukou lidí příliš mladých: „Za velitele jim dám chlapce, vládnout jim budou výrostkové. (...) chlapec zaútočí na starého, bezectný na váženého“ (Iz 3,4–5; srov. i v. 12).
Písmo ovšem neztotožňuje stáří s moudrostí automaticky. Ano, spojení obojího je ideální:
„Soudnost je ozdobou šedinám
a umění poradit vlastností starších.
Jak ozdobí moudrost starce,
a prozíravá rada vážené lidi!
Korunou starců jsou bohaté zkušenosti
a jejich chloubou bázeň před Hospodinem.“ (Sir 25,4–6.)
Podobně Job 12,12. Ne vždy tomu ovšem tak bývá. „Nejsou vždycky moudří ti, kdo mají mnoho let“ (Job 32,9; srov. i Sir 6,34). „Neboť ctihodné stáří nezáleží v dlouhém věku, ani se neměří počtem let. Ty pravé šediny pro člověka je rozumnost; a život bez poskvrny je ten pravý dlouhý věk“ (Moudr 4,8–9).
Písmo opakovaně zdůrazňuje, že moudrost je dar Boží.
„Neboť moudrost dává Hospodin,
poznání i rozumnost pochází z jeho úst“ (Přísl 2,6).
A jinde: „Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost. Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci, které nakonec musí předat tomu, kdo se zalíbí Bohu“ (Kaz 2,26). „Všechna moudrost je od Hospodina a je s ním navěky“ (Sir 1,1).
Obdarování moudrostí bývá lidem přidáno k daru stáří, „pokud mu předchází život prožitý ve věrnosti Hospodinu a v ochotném naslouchání jeho slovu.“12 Takovýmto životem se disponovat pro moudré stáří je tedy úkolem každého člověka. A naopak s odporem se Písmo vyjadřuje o starci hříšném (konkrétně: chlípném – Sir 25,2), o případu, že by člověk „zestárl ve hříchu“ (Dan 13,52).
Protože je tedy moudrost darem Božím, Písmo nás v posledku upozorňuje, že Bůh ji může dát i člověku mladému, který pak – právě pro své spojení s Hospodinem – co do moudrosti předčí starce. „Rozvážnější jsem nad starce, neboť zachovávám tvá nařízení“ (Ž 119,100). „Kdo se ukázal dokonalým v krátkosti, dosáhl plnosti dlouhého věku“ (Moudr 4,13). Lidově známým příkladem toho je mladíček Daniel (srov. Dan 13,50).
Shrnuto: „Moudrost se tak vzhledem ke stáří jeví jako úkol a jako vznešené povolání.“13
Ale ani obtíže stáří Písmo nezamlčuje...
Na druhé straně Písmo příležitostně zmiňuje, že stáří je také období nemocí a úbytku sil tělesných (např. slábnutí zraku – Izák, Jakub) i duševních (kněz Eli se nepostaví proti zvrácenému jednání svých synů – 1 Sam 2,22; 3,13). Starý člověk může být vydán všanc intrikám ze strany svého okolí (Izák v Gen 27, snad i král David v 1 Král 1,11–37)14 atd.
Velmi známým biblickým textem o stáří je Kaz 12,1–7. Výraznými (a nesnadno srozumitelnými) obrazy načrtává svatopisec průvodní jevy stáří: zesláblý zrak, třes těla, rostoucí izolaci od okolního světa, nespavost, ztrátu odvahy, drtivou jistotu úmrtí. A tento silný básnický popis hned úvodem zesiluje zmínka o nepřijetí tohoto stavu, o výslovném odporu starého člověka k takovéto jeho situaci. Kazatel doslova říká (12,1), že jsou to: „zlé dny“ a „léta, o kterých řekneš: ‚Nemám v nich zalíbení.“
Vrátím se tu k zajímavému komentáři ke knize Kazatel,15 který napsal Ludger Schwienhorst-Schönberger a jehož jsme v roce 2008 použili jako vodítka pro některé kursy našich duchovních cvičení. Zmíněný německý biblista knihu Kazatel považuje za výzvu k prožívání radosti, k pravému štěstí. Pověstné pesimistické pasáže knihy mají za cíl pouze varovat před spoléháním na nepravá štěstí (což je podivuhodně aktuální i dnes).
Podíváme-li se pečlivě a takto na text Kaz 12,1–7, zjistíme, že pochmurné básni předchází pobídka:
„I když se člověk dožije mnoha let,
ať se z nich raduje ze všech“ (11,8).
A teprve pak Kazatel varuje mladé lidi a poukazuje na čas stáří. Celá kniha pojednává o tom, že radost a štěstí mají být trvalým bohatstvím člověka, jeho postojem k životu, ne prchavým pocitem (srov. 3,22; 8,15 aj.). A zatímco Kazatel přitom mnoho věcí cejchuje opravdu jako marnost (tj. vánek, pomíjivost),16 určitě to nevztahuje na radost, k níž tu pobízí! Ta má člověku při všem tom pomíjení naopak trvale zůstávat.
Jestliže Kazatel vyzývá mladé lidi žít v pravé radosti a v zodpovědnosti vůči Hospodinu, nabádá k něčemu, co se jemu samému v mládí nepodařilo. O této své zkušenosti mluví v prvních dvou kapitolách knihy. Marně se tehdy pokoušel postavit své štěstí na (pouze lidské) moudrosti, na bohatství a na požitku. Skončil ve frustraci a zoufalství. Teprve potom mu bylo dopřáno poznat, že pravé štěstí a radost může pouze přijmout od Boha jako jeho dar (2,24–26). V mnoha lidských osudech tomu ovšem bývá tak, že po špatně žitém životě (mládím počínaje) prostě přichází smrt jako určitá forma Božího soudu. A co bylo promarněno, zůstává promarněno... Proto Kazatelovo varování mladému člověku.
Ačkoliv je Hospodin v knize Kazatel (jako snad v žádné jiné knize Starého zákona) Bůh tajemný a nepochopitelný (a takové je ostatně už i jeho dílo), právě v úryvku Kaz 12,1–7 čteme, že není Bohem vzdáleným a vůči člověku odtažitým. Tuto báseň o stáří totiž rámuje dvojí zmínka o tom, že on nás učinil: „Pamatuj na svého Stvořitele...“ (12,1) a „duch se vrátí k Bohu, který jej dal“ (12,7). Hospodinu záleží na našem štěstí.
Ale vraťme se k Písmu jako celku. Protože stáří je životní etapou, spojenou s obtížemi, proto si žalmista vyprošuje pro čas stáří od Hospodina pomoc:
„Nezavrhuj mě v čas stáří,
neopouštěj mě, až ochabnou síly!
Vždyť moji nepřátelé o mně mluví,
ti, kteří na mne číhají, spolu se umlouvají...“ (Ž 71,9.)
Takto jsme na tyto verše zvyklí z liturgického (Bognerova) překladu žalmů. Slova „až ochabnou (mé) síly“ vyvolávají dojem, že žalmista prosí za ochranu ve stáří, které je pro něj zatím jen budoucností. Jiné překlady ale mluví jinak. Tak ekumenický překlad má:
„Nezamítej mě v čas stáří,
neopouštěj mě, když pozbývám sil.“
Což znamená, že žalmistova situace je mnohem naléhavější. On už je starý! A ony dále v textu zmíněné úklady nepřátel a jejich posměšek: „Bůh ho opustil,“ ovšem ještě hrozivě a bolestně zesilují tísnivost žalmistova stáří. Verš 18 téhož žalmu, v podstatě opakující žalmistovu prosbu k Hospodinu, jsem ve volnějším italském překladu17 našel v tomto znění:
„Od mládí, ó Bože, jsi mne učil
a dodnes oznamuji tvé divy.
Teď jsem stařec, vlasy mám bílé,
ó Bože, neopouštěj mě!“ (Ž 71,17–18.)
Tak žalm hledá v Hospodinu oporu pro stáří, které již je tu. Interpretace žalmisty jako již starého muže opravdu lépe odpovídá znění celého žalmu.
Další poučení načerpáme z toho, co žalmista slibuje Hospodinu v oplátku za vyslyšení:
„Ani v stáří a šedinách mě, Bože, neopouštěj,
dokud neoznámím tvoji moc tomuto pokolení,
všem, kteří přijdou, tvoji sílu“ (v. 18).
Ono Hospodinem provázené stáří bude potom naplněno Boží chválou. Modlitbou a svědectvím o Boží síle, věrnosti a „spravedlnosti“ (v. 24).
Nezamlčím, že v pestré směsici biblického mudrosloví najdeme i verš, který chválí smrt jako konec dlouhého stáří (kdežto pro člověka úspěšného a zdravého je smrt údělem hořkým):
„Ó smrti, jak dobrý je tvůj rozsudek
pro člověka nuzného a toho, jehož síly ochabují,
pro člověka vysokého stáří,
pro něhož je všechno obtížné, všemu se brání a ztrácí trpělivost“ (Sir 41,2).
Zoufalství nad životem se v Písmě objevuje vícekrát: Job se pozastavuje nad tím, že jsou lidé, kteří velmi touží po úniku z tohoto světa, a přece je Bůh zde ponechává (Job 3,20–22). Zoufají si kromě Joba (Job 6,9 aj.) i Eliáš (1 Král 19,4), Jonáš (4,3) a Tobiáš (Tob 3,6). Ale zde u Sirachovce (a v onom odmítání vlastního života v Kaz 12,1) je důvodem malomyslnosti právě tíživé stáří!
Nepřeceňujme tento verš a snažme se dobře mu porozumět. Přirovnáváme-li celé Písmo k tisíciletému „rozhovoru“, v němž se mísí mnoho rozmanitých myšlenek, víme bezpečně, že ústřední hlas Písma vyznívá ve prospěch daru života. Smrt je považována za něco zlého, následek prvního hříchu, a přichází tehdy, když dopustí Bůh, ne z vůle člověka. „Vždyť Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých“ (Moudr 1,13).
Jádro Sirachovcova sdělení je ve verši 3: „Neboj se rozsudku smrti...“ Ostatní slova mají čtenáři od toho strachu odpomoci. Proto svatopisec poukazuje i na to, že pro někoho je smrt ukončením trápení, že někteří lidé ji přímo vyhlížejí. Není důvod spatřovat v tom pokyn, abychom my smýšleli jako oni. Pokládám navíc za zajímavé, jak přiléhavě náš verš vystihuje psychické obtíže stáří. Takovéto potemnění mysli starého člověka nelze podceňovat. Představuje totiž vnitřní duchovní boj, který Bůh starému člověku může uložit a který může být velmi těžký.
pokračování
