Kousek zapomenuté historie: německý výhonek Karmelu v severních Čechách

Kateřina Lainová

Společenství Karmelitek Božského Srdce Ježíšova (Carmel a Divino Corde Jesu, DCJ) vzniklo v roce 1891, v době masivní industrializace, kdy dosud nebylo ani stopy po sociálním státu, v době vzmáhajícího se ateismu a liberalismu. V odpověď na duchovní a sociální potřeby doby se jeho zakladatelka Anna Maria Tauscher rozhodla vytvořit společenství, které by kontemplativní duch Karmelu vnášelo do činné služby opuštěným dětem. V názvu nového společenství symbolicky vyjádřila myšlenku lásky a usmíření – společenství má láskou odpovídat na lásku Boha Otce, kterou nám projevil v Ježíši Kristu. Ke znaku Karmelu pak přidala trnovou korunu jako symbol utrpení mystického těla Kristova.

V konstitucích kongregace, které zakladatelka vytvořila tak, že řeholi bratří blahoslavené Panny Marie z Hory Karmel opatřila některými dodatky a změnami, odpovídajícími charakteru nového společenství, najdeme tři nejdůležitější body:

• sestry mají být před Bohem oproštěny v kontemplaci, zapomínání na sebe a odříkání,
• mají být Bohu oddány skrze apoštolát – každá sestra musí cítit odpovědnost za všechny lidi a spolu s nimi trpět a svou každodenní námahu v lásce přinášet Bohu,
• a stát před Bohem zástupně za všechny lidi, kteří jsou Bohu vzdáleni nebo ho odmítají.¹

Zakladatelka

Zakladatelka řádu – Anna Maria Tauscher (řádovým jménem Marie Tereza od sv. Josefa), dcera luteránského pastora – se narodila 19. června 1855 v Sadowě u Frankfurtu nad Odrou (dnes Sandow v Polsku). Když jí bylo deset let, rodina se přestěhovala do Berlína.

Se zasvěceným životem se setkala v době dospívání, když ji a její sestru rodiče na dva roky poslali do penzionátu v Gnadau. Tamní řeholnice na Annu Marii udělaly velký dojem svou obětavostí a láskou.

Ve svých třiceti letech se stala vedoucí ústavu pro duševně choré v Kolíně nad Rýnem, a když jí bylo třiatřicet, přestoupila k římskokatolické církvi. Ředitelem kliniky však byl evangelík, a tak ji tento krok stál místo. Další zaměstnání hledala velmi obtížně, na čas ji pod svou střechu přijaly kolínské augustiniánky a vydělávala si úklidem. Poté se jí podařilo získat místo společnice jisté bohaté dámy, která jí po nějaké době darovala větší částku peněz.² Za tyto peníze se Anna Maria Tauscher rozhodla zřídit domov pro opuštěné děti. V místním tisku byly tehdy často v inzerátech nabízeny (na prodej nebo darem) děti – nemanželské, osiřelé, opuštěné, nechtěné. Nouze dělnických čtvrtí byla obrovská – příbytky těchto nejchudších pracujících často neposkytovaly víc než střechu nad hlavou, mnozí neměli ani to a museli přespávat v noclehárnách. Pro velký počet dětí tak tvořila ulice hlavní nebo jediné místo k životu a hrám.³ Právě těmto dětem chtěla Anna Maria poskytnout dobrý domov, vzdělání, a hlavně lásku – dát jim pocítit, že jsou chtěné a milované. Toto své dílo započala roku 1891 a nazvala je Domov sv. Josefa.

První domov v Berlíně

Dům, který Anna Maria pro první Domov sv. Josefa získala, byl poněkud zanedbaný činžák v Topolové ulici (Pappelalle), zčásti dosud obývaný nájemníky. Začala zde spolu s několika družkami, třemi dětmi bez domova a 500 markami v kapse. Chtěla tu postupně vybudovat nejen domov pro děti, ale také společenství sester, které by žily životem Karmelu a zároveň se věnovaly nejen péči o děti bez domova, ale i domácím misiím v dělnických čtvrtích a péči o cizince (v Berlíně té doby to byli konkrétně Italové).

Začátky rozhodně nebyly snadné – dívky, které kolem sebe měla Anna Maria Tauscher zpočátku, se ukázaly nedozrálé k tak obtížné službě a ona se cítila velmi osamělá. Prostředky na živobytí a na provoz domova sháněla obtížně, také proto, že katolický tisk své čtenáře od podpory domova odrazoval.⁴ Její společenství také dlouho čekalo na oficiální uznání ze strany pastýřů církve (od diecézního biskupa a od římské kurie). Původně mělo jen status zbožného spolku s názvem „Služebnice Božského Srdce Ježíšova“. Proto členky nesměly nosit řeholní oděv.

Šíření díla

Přesto se podporovatelé našli a dílo se rozběhlo; v průběhu několika let byly zřízeny další dva domy v Berlíně a od roku 1897 sestry rozšířily svou činnost do dalších zemí. Důvodem bylo i to, že první dům v Berlíně se z důvodu nesouhlasu místního biskupa nemohl stát mateřským klášterem, ve kterém by probíhal noviciát. Proto Marie Tereza usilovně cestovala po Evropě a hledala vstřícného biskupa, který by se jejího společenství ujal. Na svých cestách zakládala stále nové domovy sv. Josefa.

Všude, kde se sestry usadily – a mířily zejména do dělnických oblastí velkých a průmyslových měst – zřizovaly domovy sv. Josefa pro děti bez domova, věnovaly se však i další službě. Samy v letáčku, který vydaly v roce 1918, uvádějí, že k jejich působení patří:

1. „Výchova chudých, opuštěných dětí, které od věku jednoho roku přijímáme (do našich domovů) za poplatek nebo bezplatně a s mateřskou láskou o ně pečujeme až do věku, kdy chlapci mohou jít do učení a dívky se dokáží uživit samy.“
2. „Služba dětem žijícím v rodinách: školní i předškolní děti z dělnických rodin mohou v domovech trávit buď celý den nebo čas po vyučování; škole odrostlé dívky se tu mohou naučit ručním a domácím pracím, přičemž večery jsou vyhrazeny dělnicím z továren; pokud je třeba, obdrží tyto děti i peníze nebo oblečení.“
3. Tzv. vnitřní misie: „Sestry, které se k tomu hodí, vyhledávají katolické rodiny, aby je povzbudily k návštěvě kostela a přijímání svátostí, nesezdané páry pak motivují k tomu, aby se nechaly oddat v kostele. Dělají také vše pro to, aby obstaraly chudým a nemocným materiální pomoc, stejně tak se snaží přivést rodiče k tomu, aby nechali pokřtít svoje často nepokřtěné děti a posílali je do katolického náboženství. Hodiny náboženství probíhají v domovech sv. Josefa několikrát do týdne.
4. Zřizování veřejných kaplí, zejména v těch místech nebo městských čtvrtích, kde dosud katolický kostel není, nebo je příliš daleko. Kromě každodenní mše svaté je v domovech každý čtvrtek a pátek adorace před Nejsvětějsí Svátostí, v neděli pak slavnostní mše s kázáním a odpoledne pobožnost a požehnání.“⁵

V domovech zavedla Marie Tereza (v té době poměrně novátorský) rodinný systém – děti bydlely ve skupinách po šestnácti s jednou sestrou, která je měla na starosti. Marie Tereza dbala také na to, aby pokud možno u všech domovů sv. Josefa byla zahrada nebo alespoň dvorek, kde by si děti mohly hrát. Děti z domovů navštěvovaly veřejné školy, aby se nestupňovala izolovanost od ostatních dětí.⁶ Sama Marie Tereza k tomu píše: „Výchova dětí se (u nás) řídí přísnými pravidly, která jsou sestry povinny zachovávat, a která se od počátku osvědčila, neboť naše děti se oproti dětem z jiných ústavů vyznačují bezstarostnou veselostí a dobrým zdravím.“⁷

Poměry týkající se financování provozu domovů se časem také zlepšily – nová zařízení v jiných zemích byla nejprve financována německými dárci, postupně se však mohla spoléhat na štědrost místních dobrodinců. Kromě psaní žádostí o podporu různým mecenášům i institucím chodily sestry po domácnostech se sbírkou.

Jak už jsme zmínili, společenství šířilo svoji činnost poměrně živě po celé Evropě a časem dokonce i mimo ni (do Kanady, USA a střední i Jižní Ameriky). Soupis domovů sv. Josefa z října roku 1910 uvádí 1 dům v Itálii (mateřský klášter s noviciátem), 6 domů v Rakousko-Uhersku (z toho 2 v Čechách), 2 v Holandsku, 1 v Anglii, 2 ve Švýcarsku a 6 domů v Německu (z toho 5 v oblasti Berlína).⁸

Cesta k tomu, aby se společenství dívek kolem Marie Terezy stalo skutečnou řeholní komunitou, nebyla snadná. Ačkoliv už v roce 1897 přijal Marii Terezu v Římě generální představený bosého Karmelu a přidružil ji (ji osobně) k řádu, celé její společenství bylo k řádu přičleněno až roku 1904. Téhož roku byl v italském Rocca di Papa založen noviciátní dům a mateřský klášter. Nová řehole byla schválena roku 1910 a s konečnou platností roku 1930. Mateřincem se později stal klášter v holandském Sittardu, posvěcený roku 1924. Tam byla také Marie Tereza po své smrti v roce 1938 pohřbena.

Ale vraťme se na počátek. Prvními domy, které Marie Tereza od sv. Josefa založila mimo oblast Německa, byly dva domovy sv. Josefa v severních Čechách – v Krupce u Teplic a v nedalekém Maršově (oba v roce 1896, nebo spíše 1897).

Krupka

Městečko pod Krušnými horami, s dlouhou hornickou tradicí (nejprve se tu těžil cín, později uhlí), které od poloviny 19. století naplno zasáhla industrializace, se stalo po Berlíně prvním místem, kde sestry založily domov sv. Josefa pro děti bez domova. Na podzim roku 1896 si zde pronajaly malý dům („Nazaretský domek“) a v březnu 1897 tu již pečovaly o 15 dětí. Marie Tereza píše: „Potřebnost takového zařízení se ukázala okamžitě – domov byl brzy přeplněn a záhy byly v sousedství pronajaty další prostory, aby bylo možno zaopatřit 50 dětí.“⁹ I tak musely děti přespávat v dalším domě vzdáleném sedm minut chůze. Tyto domy navíc neměly ani dvorek ani zahradu.¹⁰

Žádosti o přijetí dětí do domova se však množily, a proto Marie Tereza Tauscher v roce 1901 Krupku navštívila, aby tu pomohla s nalezením vhodnějších prostor. S pomocí rektora jezuitské koleje v Bohosudově se podařilo v Krupce získat rozsáhlý pozemek, zvaný Lužní Dvůr (Auenhof), jehož přednostmi byly zejména velká zahrada a samostatně stojící nízká budova, kterou sestry ihned přebudovaly na kapli.¹¹ Přes menší potíže s místním farářem, zapříčiněné tím, že společenství nemělo v Rakousko-Uhersku registraci před státem, se tu sestry výborně zabydlely a dokonce získaly od litoměřického biskupa Emanuela Jana Schöbela (1882–1909) právo nosit v jeho diecézi řeholní oděv. Biskup jim také pravidelně ustanovoval zpovědníky z řad místního duchovenstva. Ke zřízení noviciátu v Krupce však nesvolil.

Maršov

Krátce po zřízení domova v Krupce se sestry usadily také o kousek dál, v Maršově. Historie tohoto domu je poměrně krátká. Pozvali je sem místní kněz P. Schäfer a Msgr. Kovac. Dům, který sestrám nabídli, patřil rodině mons. Kovace. Marie Tereza o tom napsala: „Byl to starý mlýn, vzdálený od kostela 30 minut chůze. Budova ani její poloha rozhodně nebyly pro nás vhodné, přesto ji bylo třeba ‚v pokoře‘ přijmout.“¹² Pater Schäfer se však od počátku vměšoval do činnosti sester a do chodu domova sv. Josefa, určil sestry i představenou, které tam měly působit, a posléze prakticky převzal vedení domu. Tyto sestry se ovšem pak odtrhly od řádu a odešly. Pořádek byl obnoven až příchodem nových věrných sester z Německa (roku 1898). Mons. Kovac matku Marii Terezu vybídl, aby její sestry v Rakousko-Uhersku vstoupily do třetího řádu Karmelu, který zde měl (narozdíl od jejího společenství) státní souhlas, nebo aby odešly. „Nikdo z nás nechtěl vstoupit do III. řádu, a tak jsme se rozhodly Maršov opustit.“¹³

Most

Z Maršova se sestry i s dětmi, o něž pečovaly, přestěhovaly v zimě roku 1900 do Mostu. Zde se jim dostalo po všech stránkách vlídného přijetí. Mostecký děkan byl za jejich příchod vděčný a obyvatelé byli rovněž vstřícní. Sestry si nejprve pronajaly domek v Jezerní ulici naproti kapucínskému klášteru. Domek měl vzadu i malou zahrádku a kostel byl přes ulici, což obojí sestrám i dětem velmi vyhovovalo.

Pořízení domu v Mostě a stěhování z Maršova se zúčastnila i matka Marie Tereza; sestra Maria-Theresia Demetz, která ji při tom doprovázela, o tom podává svědectví: „Brzy ráno jsme šly do kapucínského kostela, kde bylo několik mší svatých. Odtud mě milá matka poslala rovnou na nádraží, abych v Maršově vyzvedla děti a sestry. Tam již stál velký vůz naložený rámy postelí, stoly, lavicemi a slamníky, mezi tím kuchyňské potřeby a nádobí, pytle ze spíže a podobně. Sestry ušily chlapcům ruksaky, aby si v nich mohli odnést svoje osobní věci... Každá sestra vzala jedno dítě do náruče, další vedla za ruku a tak se šlo půl hodiny křupajícím sněhem na nádraží. Bylo to v lednu roku 1900. Děti z toho měly velkou legraci... Vždyť pro mnohé to byla jejich první cesta vlakem po železnici, tedy báječný zážitek... Za hodinu jsme byli v pěkném městě Mostu a pestrý houf procházel rušnými ulicemi. Tu se otevíraly dveře i okna, aby se lidé podívali na tu zvláštní karavanu, která procházela kolem. ‚To jsou sirotci‘, zaslechli jsme, ‚v Jezerní ulici se otevírá sirotčinec. Ach, ti ubozí malí chudáčkové!‘... Mezitím již přicházeli dobří lidé a přinášeli dary ‚pro ubohé malé sirotky‘, jak jim říkali... A tak to mostečtí dělali stále, takže tam nebyla žádná nouze.“¹⁴

Po čtvrtstoletí svého působení v tomto městě (r. 1926) sestry získaly rozlehlý pozemek v mostecké čtvrti Zahražany a postavily tam velký dům se zahradou. Na tomto místě působily dalších zhruba 20 let.¹⁵

Sestry zamýšlely zřídit ještě jeden domov sv. Josefa – v Chebu. Měl sloužit i jako provinciální dům s noviciátem. V soupise domů z roku 1910 Cheb figuruje s poznámkou, že dům zde bude založen po uznání řádu ze strany Rakousko-Uherska. Toto uznání sestry ještě v roce 1910 získaly, k založení domu však nakonec nedošlo.

Po druhé světové válce

Po válce, když do Československa přišli Rusové, připojily se sestry i s dětmi k proudu uprchlíků mířícímu do Německa. Krupku opustily již počátkem června 1945. Svědectví o příchodu ruských vojáků do Krupky a následném útěku obyvatel vylíčila jedna z tamních sester, Magdalena, která dosud žije v mateřském klášteře v holandském Sittardu: cesta válkou poničenými kraji byla hodně strastiplná i nebezpečná, uprchlíci byli ruskými vojáky ohrožováni a olupováni o to málo, co si nesli s sebou, putovali o hladu a žízni v přeplněných vagonech, i dobytčích. Zpráva však přináší i svědectví o pomoci od dobrých lidí, které utečenci cestou potkali. Nakonec sestry s dětmi šťastně dorazily do domova sv. Josefa v Berlíně v Topolové ulici.¹⁶

Domov sv. Josefa v Krupce byl vyvlastněn státem, domov v Mostě musely sestry prodat, k čemuž bylo z Říma svoleno roku 1948.¹⁷ Dům v Mostě však ani poté nepřestal sloužit dětem: nějakou dobu byla v jednom ze dvou křídel dokonce umístěna dětská nemocnice, poté tu byl kojenecký ústav, nyní je zde domov pro děti do tří let věku.

Sestry, které hned po válce neuprchly, byly po zákazu veřejného působení řeholí komunistickým režimem internovány ve sběrném klášteře v Bílé Vodě (na Jesenicku u hranic s Polskem), spolu s dalšími asi 300 řeholnicemi z 12 různých řádů. Ještě v roce 1950 se německým sestrám s velkými obtížemi podařilo odejít do zahraničí, avšak deset sester v Bílé Vodě zůstalo, přes intervence z mateřského kláštera. V jejich stáří se tam o ně pak až do jejich smrti s láskou staraly sestry vincentky. Poslední karmelitka Božského Srdce Ježíšova zemřela v Bílé Vodě v prosinci 1989 ve věku 97 let.¹⁸

Současnost

Nyní už v našich zemích Karmelitky Božského Srdce Ježíšova nepůsobí. Nejblíže je najdeme u sousedů v Rakousku a Německu, nejdále na jihoamerickém kontinentu. První dům v berlínské Topolové ulici fungoval i v časech NDR, nyní slouží jako domov pro seniory, mateřská škola a biskupské vzdělávací středisko. Ostatní domy v Berlíně musely být kvůli nedostatku sester uzavřeny.

Společenství se – tak jako na počátku své existence – snaží odpovídat na potřeby doby: činnost sester se posunula od péče o sirotky k péči o seniory, k pomoci ve farní pastoraci, péči o matky a cizince, vždy podle hesla zakladatelky, matky Marie Terezy od sv. Josefa: „Ve všech vidět Boha, ve všech Boha milovat, Bohu ve všech sloužit“.

Marie Tereza Tauscher byla 13. května 2006 blahořečena. Přitom bylo stanoveno, aby se její památka při liturgii připomínala 30. října – toho dne v roce 1888 konvertovala ke katolické církvi.