Sv. Bernard z Clairvaux
Již před delším časem mě zaujal tento text sv. Bernarda (kolem 1090–1153). Připadá mi, že se do tohoto čísla časopisu hodí z několika důvodů. Mělo vyjít v čase adventu a vánoc (ouvej!), ale také – co platí i teď – Bernardova slova k Písni písní (Cant. 85,12–13) jsou vhodným doplněním článku Paula Mentinga a navíc: závěrečná Bernardova věta se shoduje s tím, co říká v úryvku komentáře k řeholi Kees Waajiman: naše prožívání daru kontemplace obvykle trvá jen krátce.
A ještě pár slov pro ty, kdo se snad s podobným textem setkávají poprvé: po vzoru Písně písní je tu vztah mezi věřícím člověkem (duší) a Kristem obrazně přirovnáván k manželství. Výraz „Slovo“ tu vždy označuje Krista, vtělené Boží Slovo, Milovaného. A pro ty nejpečlivější: místa z Písma svatého, která sv. Bernard cituje, nebo na ně činí narážku:
Flp 1,21; Přísl 31,11; Flp 3,8; Sk 9,15; Gal 4,19.
Když tedy vidíš duši,
která všechno opustila, aby vší svou touhou přilnula ke Slovu,
aby žila pro Slovo, Slovem se nechala vést
a od Slova vždy počala, co Slovu porodí,
duši, která může říci: „Můj život je Kristus a smrt je mi zisk,“
pak ji můžeš považovat za nevěstu, provdanou Slovu.
Platí o ní: „Srdce jejího muže na ni spoléhá“;
on ví, že je věrná,
že kromě něj si necení ničeho,
že vše považuje za bezcenný brak, aby získala jeho.
Za takového uznal Pán Pavla, o němž řekl: „On je mi vyvolenou nádobou.“
A Pavlova duše opravdu byla laskavou matkou, věrnou jejímu muži,
jak ukazují jeho slova: „Moje děti, znovu vás bolestně rodím,
dokud nenabudete podoby Kristovy.“
A přece: všimni si, že v duchovním manželství jsou dva způsoby rození,
a proto také rozdílné (i když ne navzájem si odporující) potomstvo:
(tyto) svaté matky „rodí“ duše, když pomáhají k víře druhým,
nebo zase (rodí) duchovní poznání, když (v modlitbě) rozjímají.
Když rodí tím druhým způsobem,
octne se duše někdy mimo sebe a odloučí se daleko od tělesných smyslů,
takže když pociťuje Slovo, necítí už sama sebe.
To se děje, když člověk, přiváben nevýslovnou sladkostí Slova,
takřka se sobě odcizí, nebo lépe: je vytržen ze sebe sama a sám sobě zmizí,
aby vnímal Slovo.
Člověk se tu tedy nasazuje odlišným způsobem – podle toho
jestli pro Slovo přináší ovoce
nebo jestli Slovo požívá:
v prvním případě jej (totiž) vede neklid působený potřebami bližních,
v tom druhém jej přitahuje něha Slova.
Jako matka se těší ze svých potomků
a jako nevěsta se těší – ještě více – z (ženichových) objetí.
Milé a drahé jsou mu jeho děti, znamení jeho lásky,
ale ještě více jej občerstvují polibky.
Je dobré zachránit mnohé,
a přece
vyjít ze sebe a prodlévat u Slova dává víc potěšení.
Ale kdy se to děje a jak dlouho?
Je to sladké vzájemné sblížení,
ale trvá jen krátký okamžik a je to vzácná zkušenost.
Podle překladu Elisabeth Hense z němčiny přeložil P. Gorazd, O.Carm.
