P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Kladný ohlas vás čtenářů na přepis nahrávky dvou promluv z červencové pouti v Kostelním Vydří, otištěný v minulém čísle časopisu, mne podnítil k podobnému zpřístupnění ještě třetí promluvy. Ta zazněla úplně při poslední mši svaté (je to na ní trochu poznat, proto to zmiňuji).
Bratři a sestry,
vysvětlím nejdřív, proč jsme při této bohoslužbě četli tak neobvyklé starozákonní čtení (Ex 2,1–10). Počátek Mojžíšova života, jak je vylíčen ve druhé knize Mojžíšově, má asi zvěstovat především podivuhodné Boží řízení: ani faraonova nenávist a krutost vůči Izraelitům nemohla zabránit tomu, že Bůh se stará o svůj lid. A dokonce tu prosvítá i odstín ironie: když farao chce, aby ve vodách Nilu zahynuli všichni hebrejští chlapci, je přímo z vod Nilu jeden z nich zachráněn a dokonce bude vychováván přímo ve faraonově domě. Mohli bychom říci, že bude málem faraonovým vnukem. Určitě byl pak „synem faraonovy dcery“ – tedy adoptivním synem. Já na tom úryvku ovšem chci vyzdvihnout dvojí podrobnost, kterou jste v něm mohli postřehnout. Chceme spolu rozjímat o mateřství Panny Marie. Božím řízením nakonec chlapeček Mojžíš vlastně vyrůstal u své matky. Díky starší sestře, která stála na břehu Nilu a v té pravé chvíli řekla faraonově dceři: „Já ti seženu ženu, která ti bude dítě kojit a která se ti o ně bude starat,“ chlapec vyrůstal normálně u své maminky. A teprve když byl trošku větší, tak ho jeho rodná matka předala faraonově dceři a ta jej vychovávala jako svého syna. A to znamenalo, že se Mojžíšovi dostalo toho nejvyššího vzdělání, které v té zemi bylo tehdy možné, že byl výborně zabezpečen hmotně atd. A tak vlastně poznáváme Mojžíše jako muže, který byl při svém lidském zrání obdarován dvojím mateřským vlivem, který on do sebe mohl pojmout. Byl v mimořádné míře zahrnut mateřskou péčí.
Toto jsem pro nás zvolil jako východisko naší úvahy. My sem do Kostelního Vydří přicházíme na poutní místo Panny Marie Karmelské, slavíme mše svaté, modlíme se – a všechny ty mešní modlitby se o Panně Marii zmiňují. A často ji vnímáme právě jako Matku. Nejenom Matku Krista, ale také matku nás věřících, nás Ježíšových učedníků. Aby nám tento přístup k Panně Marii jako Matce nezevšedněl, proto k němu chci nyní zaměřit naše myšlenky.
Můžeme si nejdřív uvědomit, jak tomu bývá na rovině lidské, v přirozených lidských vztazích. Jaké to je, když dětem chybí maminka, když jim chybí mateřský nebo i otcovský vliv? Když rodina nějak „nefunguje“? Profesor Matějček, hodně známý svými knihami a úvahami o rodině a o výchově dětí, říká, že v poslední době se ohledně rodiny mnohé změnilo. Na rozdíl od doby našich předků – a vy starší si to budete dobře pamatovat a můžete si to jasně uvědomit – rodina ztratila některé své funkce. Jednou z nich je třeba funkce „výrobní“. Dříve rodina bývala i – nešikovně řečeno – výrobní jednotkou, kde všichni společně pracovali (na poli, v dílně), aby bylo z čeho žít. Také byla rodina dříve – v nejstarší době – vlastně jedinou institucí vzdělávací: v ní se člověk dozvídal o životě a o tom, jak se k životu postavit. Krom toho měla rodina funkci obrannou a také – můžeme říci – „pojišťovací“. A tu má jistě i dodnes – tam kde širší rodina při sobě drží. Takže když někoho potká neštěstí, celá rodina se mobilizuje a snaží se mu pomoci.
Tyto funkce rodiny dnes jakoby značně ustoupily do pozadí a vystupují zcela zřetelně dvě.
Za prvé: rodina má člověku poskytnout spolehlivé citové zázemí. A to každému v ní. Nejen dětem, ale každému, kdo tu rodinu vytváří. Domácí jistotu, vzájemnou důvěru, zázemí, ve kterém jeden na druhého neútočí, jeden druhému důvěřuje, jeden s druhým má snahu se smířit. To je pro každého z nás hodně důležité.
A pak má rodina ještě jednu funkci, která se týká právě dětí: rodina je má připravit pro život v širší společnosti. Aby dítě, které v rodině přichází na svět, získalo v ní postupně způsobilost žít později mimo tuto rodinu a založit svou rodinu vlastní.
Jistě to máte odpozorováno ve svém okolí (a odborníci by o tom opět dokázali mluvit zasvěceně a asi by nám i na příkladech ze své praxe barvitě vylíčili), jak to dopadá, když rodina tyto svoje funkce z nějakého důvodu neplní. Jak potom může být člověk bytostně vykořeněný a jak si to nese s sebou po celý svůj život. Pro nás pro všechny je velmi důležité, že můžeme žít v prostředí rodiny, že se nám dostává mateřského a otcovského vlivu.
A já, bratři a sestry, o tom mluvím tak obšírně proto, protože jsem přesvědčený, že v duchovní oblasti je to – jak říkáme hovorově – „totéž v bledě modrém“. I v duchovní oblasti je pro nás velmi důležité mít takové zázemí a my to vyjadřujeme už tím, že nazýváme Boha Otcem, že Panně Marii dáváme titul Matka. Z toho, že slova „otec“ a „matka“ používáme, je samo o sobě zřejmé, že vliv Boží, potažmo pak Panny Marie a svatých, na náš život vnímáme vlastně podobně jako vliv rodičů.1 A Bůh se nespokojil s tím, že je naším otcem, že je naším stvořitelem, ale poslal svého Syna, který se stal člověkem jako my, aby byl Bůh pro nás úplně viditelným a přímo hmatatelným. Abychom na Pánu Ježíši mohli vidět, jak veliká je Boží láska k nám, Boží zájem o nás. A když se tento Boží Syn, „narozený z ženy“ (Gal 4,4), pro nás obětoval na kříži, jak jsme slyšeli v evangeliu (Jan 19,25–27), v této chvíli on tu ženu, ze které přijal náš lidský život, nám dal za matku. A v Janovi říká každému věřícímu, každému svému učedníkovi: „To je tvá matka...“ Tedy: Drž se jí. To je tvá matka. – A Marii říká: „To je tvůj syn,“ nebo – když to rozšíříme: „To je tvoje dcera.“
Tedy to, že my Panny Marii nazýváme matkou – a tady na tomto poutním místě ji takto uctíváme tři sta let – to není nějaká naše svévole, ale můžeme se odvolat na to, že Ježíš sám záměrně nám Marii dal, aby ona pro nás byla tím mateřským zázemím, aby nám byla matkou. Tak jako máme svou maminku, která nám dala život. Tak jako máme svého pozemského otce a v Bohu máme svého „nebeského otce“. Podobně si Ježíš přeje, aby Maria vstoupila do našeho života a byla v něm přítomná. A on při tom sám používá to slovo „matka“. Tedy takto je nám Panna Maria dána. Ježíš to nemusel udělat, ale záměrně nám takto Pannu Marii za matku dal – abychom toho mateřství a mateřského zázemí zakusili ještě víc...
A já teď – abych zůstal co možná stručný – tyto myšlenky prudčeji vyhrotím: my jsme na tomto poutním místě jako ti, kdo vzývají Boha jako svého nebeského otce, a kdo nazývají Marii svou matkou. Věříme, že tady prožíváme setkání s nimi: že Bůh je tady a že je tady jaksi „blíž“ než jinde, zvlášť skrze naši společnou modlitbu. A věříme, že toto společenství modlitby je také společenstvím a setkáním s Marií a to že má v sobě zvláštní sílu... Ale my odtud odejdeme. Za hodinu nebo za několik hodin budete zase doma. Zítra mnozí z nás půjdou do práce. Přijdeme mezi sousedy, mezi lidi, kteří v Boha nevěří nebo se k němu nehlásí a k Panně Marii se podobně nehlásí.
A myšlenka, kterou nám tu, bratři a sestry, chci předložit, zní: my jsme těmi, kteří ve svém životě zakoušejí víc otcovství, víc otcovské péče, a víc mateřské péče než lidé kolem nás. Nám se – teď tady při eucharistii, ale i různými jinými způsoby, když se modlíme k Bohu nebo k Panně Marii – dostává víc otcovského a mateřského zázemí, než mají ti druzí lidé kolem nás. Když to řeknu hodně ostře, mohu nám položit otázku: „Je toto na našem životě vidět, nebo bude to na našem životě vidět?“ Jak jsem to neobratně nastínil, odborníci říkají, že na dětech se velmi pozná, jestli to dítě, které máme před sebou, má maminku a tatínka, čili jestli má prostředí, ve kterém si může být jisté samo sebou i při svých slabinách a chybách, a nebo jestli takové prostředí nemá. Na dítěti se to pozná, jestli se s maminkou setkává, jestli ona se mu věnuje, a nebo jestli to dítě vyrůstá samo jako kůl v plotě! A my jsme těmi, kteří – i teď na tomto místě – se se svou maminkou Marií setkávají, kteří se k ní obracejí a přednášejí jí své záležitosti a prosby. (A právě tak to mohu stále vztahovat i na náš vztah k Bohu jako nebeskému otci, vztah, který se tu odehrává skrze Krista v tajemství eucharistie.)
Tedy my jsme tu shromážděni jako lidé, kterým se dostává velikého zázemí. A je dobře, abychom si to připomínali a jaksi se do toho „ponořili“. Když jsem se nad tím takto zamýšlel, uvědomil jsem si: to je zajímavé, na první pohled se zdá, že je tomu spíš naopak. Mnohdy je to v rodinách totiž tak, že ta věřící část rodiny jsou ti starší. A tedy: vypadá to tak, že těmi, kteří v sobě mají „víc života“, víc životní síly, jsou ti mladší. Že my jsme v rodině ti pomalejší a váhavější, kdežto „plní života“ jsou ti druzí. Taky to někdy komplikuje ta skutečnost, že my jako ti starší podléháme pokušením k různému staromilectví a vzpomínáme na to, jak to bývalo dřív, kdežto ti druzí, kteří jsou mladší a kteří se k Pánu Bohu moc nehlásí, ti zase naopak mají daleko silnější vztah k přítomnosti. A říkají nám: „Teď je třeba žít!“ A: „Dnes se to dělá tak a tak..., tohoto já se budu držet!...“ A nebo – co je ještě vážnější – oni na nás mnohdy pohlížejí tak, že my jsme svou vírou vlastně omezení. My totiž spoustu věcí nemůžeme, protože to máme zakázané, a zase jiné věci musíme, protože to máme přikázané. A tak nesmíme dělat to nebo ono, protože je to proti některému přikázání desatera, a musíme se modlit a musíme chodit do kostela... A jim to připadá jako ochuzující nesvoboda. Ta skutečná „plnost života“ že je ještě někde jinde, než v tom co děláme my... – Tak to může vypadat v pohledu nevěřících lidí. Ale, bratři a sestry, já nám dnes chci zdůraznit: jestliže my se zde na tomto poutním místě setkáváme s Pannou Marií a modlíme se tu k našemu nebeskému Otci, pak to má v našem životě působit tak, že jsme lidmi, kteří jsou plní života! Plní života. Jinak než když je plný života mladý člověk nebo dítě v naší rodině prostě někdo, kdo sice životem „srší“, ale je to daleko povrchnější... Rád bych nám všem tímto zamyšlením pomohl, abychom se dobrali toho hlubokého vnitřního života, který je nám tady vléván, a abychom se ho hluboce „nadechli“. Abychom ho do sebe načerpali. Věřím tomu, že když se Bohu nyní skutečně odevzdáme, když se zahledíme na Pannu Marii i na to, jak ona žila svůj život (včetně té situace, kdy stála pod křížem), když Panně Marii svěříme to vše čím žijeme, když tedy takto prožijeme tyto požehnané chvíle na tomto poutním místě, tak že opravdu odtud odejdeme jako ti, kdo jsou ve svém nitru naplněni životem.
A toto naplnění životem že bude vytlačovat z našeho srdce jakoukoliv lenost, jakýkoliv nezájem o druhé lidi nebo o dění kolem nás. Jestliže se tady setkáváme se svou nebeskou Matkou, jestliže se modlíme k Bohu jako k Otci, budeme lidmi, kteří nejsou pasívní, ale jsou aktivní. Budeme lidmi, kteří nejsou něčím zakřiknutí, ničím „otrávení“ a s něčím nesmíření, vždyť Bůh nám svou péčí o nás – i skrze Pannu Marii – dává dostatek síly, abychom různé překážky překročili, abychom se nad různé smutky povznesli. Jestliže tady prožijeme setkání s Pannou Marií jako s matkou, tak nemůžeme přece z tohoto místa odejít jako lidé, kteří jsou chladní, zavření do svého světa, sobečtí, lidé, kteří jen druhým vytýkají, že nechodí ke zpovědi, a přitom se nestarají o to, čím ti druzí opravdu žijí! Čím se trápí, jaktože jsou mladí a chodí tak smutní! Nebudeme lidmi nekriticky otročícími nekroceným osobním zlozvykům či rozšířeným nešvarům prostředí kolem nás, ale budeme lidmi hodně svobodnými! Jestliže prožijeme na tomto místě setkání s Marií jako s Matkou, tak z toho místa musíme odejít vnitřně bohatí. Jako dítě, které bylo s maminkou... Nemusí to být na rovině pocitů, ale na rovině víry. My opravdu jsme lidé, kteří jsou vnitřně bohatí. I když zachováváme desatero, i když se modlíme a dáváme tak svůj čas věcem, na které ti druzí si čas neudělají, my odcházíme z tohoto místa jako lidé vnitřně bohatí! A to bohatství je na jiné rovině, to se nedá porovnávat s tím, kolik kdo máme peněz a kolik kdo máme volného času a jak jsme kdo zdraví...
Když na závěr tyto myšlenky shrnu: je rozdíl a pozná se to, jestli děti mají maminku a jestli ta maminka se o ně stará, a nebo jestli tomu tak není. Je rozdíl, jestli děti mají zázemí, a nebo ho nemají. A stejně: jestliže my přicházíme na toto místo, nazýváme Marii Matkou, jestliže vzýváme Boha jako Otce, jestliže tvrdíme, že toto je pro nás důležité, že tady nacházíme zázemí, je-li tomu všemu tak, pak se to vlévá do našeho života a vstupuje to do nás... Když to opět vyhrotím: takže by se vlastně mohlo docela dobře stát, že dědeček, který se vrátí z pouti, v sobě má víc života, než jeho patnáctiletý vnuk. Takže se může stát, že člověk středního věku, který odevzdá svoje starosti Bohu, pomodlí se, svěřím mu celou svou rodinu, všechny starosti, které o ni má, a vrátí se domů, že v sobě má větší životní jiskru, než mladý člověk, který je zdravý jako sosna, peníze má, kamarády má... – a ještě tomu něco chybí! To hlubší, co nám dává Maria jako matka, to nejhlubší, co nám dává Bůh jako Otec. Kéž tedy odcházíme z tohoto místa takto vnitřně naplněni a ujištěni, že jsme dětmi, které mají velké, velké zázemí. Nehledě k tomu, že se sem – dá Bůh – budeme vracet...
Amen.
