P. Gorazd Cetkovský O.Carm.
Na jednom z formačních setkání jsme se v některých společenstvích terciářů Karmelu zamýšleli nad významem samoty v našem duchovním životě. Nabízíme tento materiál pro osobní inspiraci také skrze časopis.
První bratři na hoře Karmel byli poustevníci
Úmyslně samotu hledali. Řehole stanoví: „Místa můžete mít na samotách nebo tam, kde vám je darují…“ (k. 2) a „… ať má každý z vás vlastní samostatnou celu…“ (k. 3). Tou celou byl myšlen původně domek, později místnost.
A „všichni ať zůstávají ve svých celách nebo poblíž nich a dnem i nocí rozjímají nad zákonem Páně a bdí na modlitbách, nejsou-li z oprávněných důvodů jinak zaměstnáni“ (k. 7). Pro zajištění klidu bratřím: „Převorova cela ať je blízko vchodu, aby se první setkával s příchozími, a podle jeho rozhodnutí a nařízení ať se pak děje vše, co bude třeba učinit“ (k. 6). Společně tedy bratři prožívali pouze: každé ráno slavení eucharistie a o nedělích tzv. kapitulu („probírejte záležitosti zachovávání řádu a spásy duší“ – k. 11).
Teprve úprava řehole papežem Inocencem IV. r. 1247 přinesla i společnou modlitbu žalmů a společné jídlo v refektáři. Do té doby se toto obojí dělo v soukromí cely. 14. století znamenalo pro řehole i Karmel rozmach a zároveň často úpadek. Praktický život v klášteřích se stále víc lišil od poustevnického rázu řehole a tento nesoulad mělo odstranit zmírnění řehole, vyžádané na papeži Eugenu IV. Ten r. 1432 dovolil karmelitánům zdržovat se v určitých dobách v areálu kláštera a v řádových kostelích (tedy nejen na cele).
Poustevnický život má v církvi bohatou tradici
Od apoštolských dob žili v církevních společenstvích předchůdci pozdějších řeholníků – horliví křesťané (asketé), kteří zachovávali zdrženlivost (celibát), a to pro Boží království (v očekávání jeho příchodu ve slávě). Žili „před vlastním domem“ – tzn. „ve farnosti“, v obci nebo poblíž ní. Ve 4.–6. století (pod vlivem příkladu sv. Antonína Poustevníka) nastal v církvi slovy P. Špidlíka „skoro masový útěk do pouště“. Slovo mnich pochází od řeckého monachos – osamocený. Tito horlivci odcházeli do pouště žít v samotě, na opuštěných místech. I když záhy se rozvinula i společná forma zasvěceného života – kláštery – a početně převládla, přesto poustevnický život zůstal natrvalo součástí života církve.
Ve středověku (často jako reakce na úpadek klášterů nebo duchovenstva) přicházely nové vlny zájmu o poustevnictví, vznikaly kolonie poustevníků a z nich poustevnické řády (sv. Romuald a kamaldulští, sv. Bruno a kartuziáni aj.). V nich byl život v mlčení a samotě spojen s poslušností vůči představenému a společenství. Ozvěnu – byť vzdálenou – těchto duchovních proudů můžeme spatřovat i ve vzniku společenství bratří na Karmelu.
Poustevníci patřili k životu církve i v následujících staletích a také v našich zemích. Můžeme vzpomenout na sv. Prokopa, poustevníka Vintíře (uctívaného na Břevnově), sv. Ivana, rozkvět poustevnictví u nás v době barokní a vytvoření řádu sv. Ivana z podnětu pražského arcibiskupa Kuenburga r. 1725. S poustevnickým životem počítá také současný církevní zákoník (c. 603) a mluví o něm i Katechismus katolické církve (čl. 920–921).
Jaký je smysl poustevnictví jako záměrného prožívání samoty?
Již starověcí filozofové si ve svém úsilí o moudrost uvědomili hodnotu samoty: „Pravý filozof zná jen cestu do chrámu a do školy, nezná cestu, která vede na náměstí.“ (Platón) Tedy samota napomáhá usebranosti, soustředěnosti – být sám se sebou. Senekův výrok: „Kdykoliv jsem šel mezi lidi, vrátil jsem se míň člověkem,“ napovídá, že společnost lidí nás může nejen rušit, ale přímo kazit.
Mnišství bylo ovšem mnohem víc inspirováno biblickým chápáním samoty. V Písmě sv. se pojem samota úzce váže k představě pouště a pobytu v ní. Poušť je krajina bez vody, nepožehnaná Hospodinem a neobývaná lidmi. Je neplodná a bezútěšná. Sídlí v ní nebezpečná zvířata a zlí duchové, číhá v ní smrt. (Opakem pouště je zahrada. Srov. Jer 2,6–7.) Ale Hospodin při vysvobození Izraele z Egypta vyvedl svůj lid skrze poušť a díky tomu, co Izrael při tom v poušti prožil, jeho pohled na poušť se změnil:
- poušť je místem, kudy Bůh provádí, ne místem k trvalému usazení se,
- poušť je místem zkoušky: ztráty dřívějších jistot a pohodlí, ohrožení života, kde jedinou oporou zůstává Hospodin (důvěra v něho), a putující lid v této zkoušce neobstál,
- poušť je místem nezvládnutých pokušení, projevené malověrnosti a vzpoury, místem odhalení skrytých hlubin lidských srdcí a omezenosti vlastních sil, zranitelnosti,
- poušť je místem setkání s Hospodinem a velkých zkušeností s tím, jak on svůj lid vede a pečuje o něj (uzavření smlouvy na Sinaji a Boží sebezjevení lidu, voda ze skály, mana, křepelky, měděný had…),
- poušť je místem, kde se z hloučku kočovníků stal skutečný národ, Boží lid, který lze sečíst (Num 1,1n) a uvést do zaslíbené země.
V souhrnu: poušť není trestem, ale místem zkoušky a projevené nevěry lidu, ale mnohem víc projeveného Hospodinova milosrdenství a věrnosti. Řečeno prostě: v poušti se ukáže, „co v kom je“: ukáže se, kdo jsme a (především) jaký je Bůh. Protože v zaslíbené zemi se lid záhy zabydlel a polevil ve věrnosti Hospodinu, byla doba putování Izraele pouští později proroky idealizována a dávána za vzor důvěrné blízkosti mezi Hospodinem a jeho lidem: „Připomínám ti zbožnost tvého mládí, tvou lásku před sňatkem, jak jsi za mnou chodila pouští, zemí neosívanou“ (Jer 2,2).
Také velké postavy Starého zákona, které se staly zároveň vzory mnichů – Mojžíš, Eliáš a na úsvitu Nového zákona Jan Křtitel – jsou mužové pouště. Utíká-li pronásledovaný Eliáš pouští k Chorebu, pak „pro posilu a ne jen ve snaze najít úkryt“ (Slovník bibl. teologie, str. 357).
Doba Nového zákona začala tím, že „Jan Křtitel vystoupil na poušti“ a „všichni k němu vycházeli“ (Mk 1,4–5): poušť je místem obrácení a přípravy na příchod Mesiáše. Také sám Ježíš se připravoval na své veřejné působení pobytem na poušti, také pro něj je poušť místem pokušení, ovšem on nad pokušitelem zvítězil. Evangelia dosvědčují, že i během své činnosti Ježíš vyhledával samotu: jako místo odpočinku (tak do ní zval i své učedníky: Mk 6,31 – na toto místo Písma se mnišská tradice ráda odvolávala) a jako prostředí pro osobní modlitbu k Otci. Ježíšovy výtky ospalým učedníkům v Getsemanské zahradě dosvědčují, že tehdy mu samota byla těžkou. V opuštěnosti od lidí, předpovězené prorokem Izaiášem (Iz 53,3): zapřen vlastním národem, opuštěn od učedníků, rukama cizinců vyveden za brány města (Žid 13,12), pak zemřel s výkřikem, vyjadřujícím pocit opuštěnosti i samotným Bohem. Také Kristova církev žije zatím „na poušti“ – jako žena, jež porodila dítě, které bylo uchváceno do nebe: „Žena pak uprchla na poušť, kde měla místo připravené od Boha, aby tam byla živena tisíc dvě stě šedesát dní“ (Zj 12,6). Poušť je tak místem očekávání druhého příchodu Páně. Toto očekávání se ovšem musí neustále osvědčovat v tvrdém boji s drakem – satanem. Mniši si toho byli velmi dobře vědomi, měli s tím bohatou zkušenost (srov. život sv. Antonína Poustevníka).
Svědectví Písma sv. můžeme shrnout: poušť (samota) je místem
- zkoušky,
- setkání se sebou a svými hranicemi,
- setkání s Bohem a přijetí jeho darů,
- očekávání Božího království.
Samota má v životě s Bohem důležitou roli
Poustevníci a mniši se o tom na vlastní kůži přesvědčovali a radostně přijímali shodné svědectví Písma. S vážností ovšem připomínali také druhou stranu mince:
- motiv k odchodu do ústraní by mohl být i špatný, je třeba jej poctivě zkoumat a rozlišit, jde-li o Boží volání nebo o svévolný únik člověka před světem: z rozmrzelosti, zlosti, podezřívavosti, maskované pohodlnosti (prostě ze sobectví), útěk před povinnostmi,
- samota (jako místo duchovního boje) je velmi náročná: „Nechoď do samoty nerozvážně, pošetile… mohlo by ti to být ne ke spáse, ale k záhubě duše!“ (sv. Nil), proto se ustálila praxe, že poustevnický život byl dovolen teprve tomu, kdo léta vyzrával životem v klášterním společenství.
Každý člověk je povolán k samotě – s Bohem
Míra a vnější podoba této samoty jsou u každého jiné. Od dětství až do stáří na nás doléhají chvíle samoty, delší nebo zcela krátké, mnohdy nečekaně a třebas uprostřed početného zástupu: v čekárnách ordinací, na eskalátorech a nástupištích, o školních přestávkách či v bezesných nocích, na ulicích i v garsonkách mnohopodlažních domů. Tak mnohé samota drtí, tak mnozí před ní zoufale a marně prchají… A po letech prožitých v živých vztazích s druhými postupně v důsledku stáří samoty přibývá… Jde jen o banální nevyhnutelnost, přírodní zákonitost nebo o Boží záměr, povolání? „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože,“ řekl sv. Augustin a nám se chce doplnit: „a nedopustíš, abychom na to zapomněli…“ V tom je hodnota a smysl každé samoty v našem životě: je prostorem otevřeným Bohu.
Není samoty bez duchovního boje
Dochází-li nám, že chvíle samoty nejsou trestem ani prázdnotou, ale Božím pozváním, musíme vzít velmi vážně také zkušenost mnichů s náročností samoty: v samotě nikdo nenajde útulné hnízdečko nebo klidné závětří. Samota znamená odhalit a bolestně odkládat svou závislost na tolika lidech, ale i věcech a malichernostech. Samota znamená narazit sám na sebe – takového, jaký jsem, včetně mého dna. Samota znamená čekat na Boha – a to může trvat i dlouho: je na něm, kdy a jak promluví, vstoupí, projeví svou blízkost. Samota může přinést i to, že do prostoru otevřeného Pánu se pokusí vetřít ten zlý: lákadly či strašáky. Tak sv. Antonín našel v samotě boj s démony. Nám moderní svět nabízí různé způsoby, jak od samoty utéct, jak prostor, který měl zůstat vyhrazen především Pánu, čímkoli „zaplácat“, jak ticho přehlušit. A tak ve chvíli, kdy naše prsty sahají po tlačítku nějakého přijímače, aby se rozezněl, můžeme svádět podobný duchovní boj jako Antonín před svou jeskyní. Zkušenost Izraele z pouště nám ukazuje, že Bůh o nás stojí stále, i tehdy když my se dopustíme nevěrnosti…
Dnešní pohled církve na poustevnický život
Články Katechismu (920–921) jsou nejen oficiálním vyjádřením učení církve, ale zároveň pozváním k rozjímání o ceně samoty:
can. 920: Poustevníci prostřednictvím přísnějšího odloučení od světa zasvěcují svůj život ke chvále Boha a spáse světa tichem samoty, vytrvalými modlitbami a pokáním, aniž by vždycky veřejně slibovali zachovávání tří evangelijních rad.
can. 921: Ukazují každému vnitřní aspekt tajemství církve, jímž je důvěrný osobní vztah ke Kristu. Život poustevníka, skrytý očím lidí, je mlčenlivým kázáním Krista, kterému odevzdal svůj život, protože Kristus je pro něho vším. Je to zvláštní povolání najít na poušti slávu Ukřižovaného právě v duchovním boji.
Naší pouští je Ježíš Kristus
Skrze vtělení svého Syna vstoupil Bůh úžasně mezi nás, chce vstoupit do našeho života i do naší samoty, do našich pouští. Ježíš prohlásil: „Já jsem cesta… Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne…“ (Jan 14,6). Nepřijetí, s nímž se od něj podle svědectví evangelií odvrátilo již mnoho jeho současníků, ukazuje, že tajemství Ježíšovy osoby je zároveň zkouškou. (Spojení božství a lidství v jedné osobě, bezbřehá vstřícnost vůči všem, zvláště ubohým, zázraky a odpouštění hříchů, hrůza kříže i skutečnost vzkříšení – to vše zdaleka nejsou věci uvěřitelné tak hladce, jak se zdá nám, kteří jsme si na ně zvykli.) Ježíš ale není naší pouští pouze ve smyslu zkoušky, nýbrž (především) je pro nás novým a důvěrným setkáním s Bohem, je vtělenou přítomností Boží mezi námi a „je dovršením někdejších Božích darů: je živou vodou, chlebem z nebe, cestou a vůdcem, světlem v temnotách, je povýšeným na dřevě, který dává život všem, kdo na něj patří s nadějí v záchranu… V něm přemáháme pokušení, skrze něj jsme dokonale spojeni s Bohem“ (Slovník bibl. teologie, str. 358). V Kristu s námi Bůh uzavřel novou a věčnou smlouvu.
Modlitba žehnání
těm, kdo odkládají světský oděv a přijímají roucho poustevníků, uvedená v jednom anglickém středověkém pontifikálu, stručně vyjadřuje náplň i smysl života v samotě:
Bratře, předáváme ti poustevnický šat:
tím tě povzbuzujeme žít od nynějška čistě, zdrženlivě a svatě,
trávit svůj čas ve svatém bdění, postech, práci, modlitbě a skutcích milosrdenství,
abys mohl dojít věčného života a žít na věky věků.
Použité prameny:
