Wilfrid Stinissen
(úryvek z knihy Putování k pravdě, podtitul knihy je: Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas)
Kapitola 16.
Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás (1 Sol 5,18),
Vděčnost je ústřední realita křesťanského života. Mše je již tradičně nazývána „eucharistií“, což znamená díkůvzdání. To svědčí o tom, že vděčnost je základním postojem křesťanského člověka. Vpravdě křesťanský život je poznamenán „projevováním vděčnosti k Boží oslavě“ (2 Kor 4,15).
Jak můžeme děkovat Bohu, když se ve světě odehrává tolik tragedií? Nebylo by na čase, abychom revidovali svůj obraz Boha a přestali považovat Boha za všemohoucího, jenž drží nitě veškerého dění ve své ruce? Neměli bychom spíš popisovat Boha jako bezmocného diváka, který je nucen být svědkem, jak člověk ničí sám sebe i své životní prostředí, aniž by tomu mohl zabránit?
Církev však i nadále vyznává „Věřím v Boha, Otce všemohoucího“. Není to snad právě důsledkem jeho všemocnosti, proč Bůh nemá zapotřebí ustavičně zasahovat? Bůh může připustit jakékoli dění právě proto, že je všemohoucí. Boží moc spočívá právě v tom, že pro něj je všechno, absolutně všechno použitelné, takže může vložit smysl i do zcela absurdních jevů. Z hrozných disonancí, které mu člověk předkládá, dovede Bůh zkomponovat libozvučnou symfonii. To, co je samo o sobě zlé, se stane něčím dobrým tím, že toho Bůh použije jako materiál pro své stavební plány.
Náš pohled na skutečnost je krajně zlomkovitý. Jsme hotovými mistry v analyzování. Velký plán Boží dovedeme rozebrat na malé kousíčky. Pak se nám ovšem jeví všechno nepochopitelné a nesmyslné. Bůh však myslí synteticky. Bůh vidí celek, má přehled nad celou historií. Proto také měří podle jiných norem. Když staneme tváří v tvář smrti, vidíme jen smrt a nic víc. Bůh však vidí, jak se ze smrti rodí nový život.
Neříkáme příliš neuváženě, že utrpení a smrt je něco zlého? Jistě, a to proto, že nevidíme dynamiku přítomnosti. Smrt není konečný cíl, nýbrž přechod, krize růstu. Není podivné, že je nám tak zatěžko akceptovat utrpení a smrt jakožto procesy zrání, když příroda nás neustále učí, že starý život musí zemřít, aby se nový mohl zrodit? Není-li housenka připravena opustit svůj život housenky, nemůže se nikdy stát motýlem. A chce-li květ zůstat ustavičně květem, nikdy nemůže uzrát v plod. Smrt není tak zlá, jak si myslíme. Hle, jak Ježíš vyjadřuje svůj vztah k smrti: „Jdu k Otci“ (Jan 14,28).
Bible nás na každé straně učí tomuto velikému pohledu. Bible vidí všechno dění narýsované na nekonečném obzoru, na pozadí věčnosti. Bible ustavičně rozšiřuje malicherná a omezená zorná pole člověka a přivádí je na správnou míru. Když čteme Bibli, má se tak mimo jiné dít proto, abychom ustavičně zjišťovali, jak Bůh s neuvěřitelnou virtuozitou řídí běh dějin, jak zručně a s jistotou používá každého jevu, každé události, dokonce i lidského hříchu a lidské vzpoury k uskutečnění svého plánu.
Naučíme-li se pohlížet na každý detail v našem životě jako na stavební kámen v plánu Boží lásky, začne naše vděčnost prýštit sama od sebe. Jsme z plna srdce zajedno s knězem, když v mešní liturgii zpívá: „Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné abychom ti vždycky a všude vzdávali díky.“
„Za všech okolností děkujte Bohu,“ píše sv. Pavel, „neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás“ (1 Sol 5,18). Děkovat Bohu za všechno, i za to, co je pro nás trýznivé a bolestné, to je víra v plné své aktivitě. Děkujeme-li Bohu pouze za radostné události, je to znamením, že naše víra ještě nedozrála. Nic nečiní víru tak silnou, tak nezávislou na citovém životě, jako děkovat Bohu za všechno.
Vděčnost nás pozvedá na Boží vlnovou délku. Bůh řídí okolnosti našeho života s láskou a my je také přijímáme jako projevy lásky. Naše duše vnímá Boží lásku, přestože tělo snad kvílí a rozum nechápe. Když vzdáváme díky Bohu, otvírají se vrata propusti dokořán tak, aby mocný příval lásky mohl naplnit naše nitro. Vpouštíme dovnitř sílu Boží lásky a cítíme, jak se v nás probouzí nová energie.
Radikální řešení bývá snadnější než řešení polovičaté. Děkovat za to, co pociťujeme jako nepříjemné, vyžaduje zpočátku poněkud víc energie, než když se pouze snažíme smířit se s nevyhnutelným. Když však jednou podstoupíme tuto malou námahu, zdá se nám potom všechno mnohem snazší. Překročili jsme práh a ocitli jsme se v prostředí, kde dýcháme čistší vzduch a vše probíhá klidněji. A navíc tak činíme s jasnější myslí. Dokonce i za své hříchy máme děkovat, neboť naše hříchy nás činí chudými a stále jasněji nám připomínají naši nesmírnou potřebu spásy. Každý hřích, který díky Boží milosti od sebe odvrhneme, v nás prohlubuje účastnost na tajemství kříže. Nějakým paradoxním způsobem se stalo, že ke Kristu nás poutají naše hříchy (srov. Lk 5,32). Jedinou podmínkou je, abychom hřích přiznali. Vyznaný hřích nás přivádí k pravdivému poznání sebe samých, a jedině pravda osvobozuje. Proto připouští Bůh určité události, snad dokonce i sám uspořádává okolnosti tak, že nás vpravdě vyzývají, jsou testem, který nám ukazuje naši pravou tvář.
Naše nitro přechovává velkou dávku vzpoury proti Bohu, dřímající revolty, které si ani nejsme vědomi. Riskujeme, že celý náš život je iluzí, že v sobě nosíme čistou lásku, či že jsme zcela odevzdáni Boží vůli. A tu nás Bůh přivede do situace, kdy dřímající vzpoura procitne a projeví se v plném světle. Mohu si o sobě například myslet, že jsem láskyplný a mírné povahy, neboť vycházím se svým okolím bez konfliktů. Zásluhu na tom však možná má právě mé okolí, neboť lidé, v jejichž přítomnosti žiji, mají neobvykle dobrý charakter. Pak mi může být jen ku prospěchu, když mi Bůh postaví do cesty někoho, kdo mě dráždí a jde mi na nervy. Jestliže pak ztratím trpělivost nebo dokonce vybuchnu hněvem, mám říci: „Děkuji ti, Pane Bože, že jsi mě zbavil mých iluzí o sobě.“ Vděčnost za naše hříchy a chyby umožňuje Bohu připomenout nám, jak plně jsme na něm závislí.
Mnozí si snad kladou otázku, zdali to neustálé děkování nevede k nedostatku angažovanosti. Ale není tomu právě naopak? Vděčnost nestojí v rozporu s námahou, kterou vynakládáme k napravení světa. Díkůvzdání nás spíš podněcuje, abychom se chopili díla s větší rozvahou a rozhodností. Umění děkovat předpokládá, že jsme v drsné skutečnosti, avšak se srdcem plným naděje, objevili novou dimenzi. Ten, kdo děkuje, dokazuje, že pochopil, že život a budoucnost Zmrtvýchvstalého prozařuje smrtí i hříchem. Křesťan se nedá zaslepit minulostí. Má oči otevřené pro to nové, co je dosud skryto, je však již přítomno v klíčícím semeni. Ten, kdo začíná objevovat tento skrytý nový rozměr, nemůže jinak než děkovat. Vzdávat dík neznamená tedy, že se smiřujeme s přítomnou situací jako s něčím nezměnitelným a definitivním. Díkůvzdání vytváří právě protiklad aktuálního stavu zcela jednoduše proto, že nemůžeme děkovat, pokud netušíme to nové, co mezitím vyrůstá. A tak se díkůvzdání stává prvním krokem na cestě k změně. Díkůvzdání je neseno nadějí v lepší budoucnost, ne jen na nebesích, nýbrž i zde na zemi. Vždyť Říše Boží je jako kvas, který má prokvasit celý svět (srov. Mt 13,33).
Ten, kdo děkuje, dokazuje, že v to věří, že ve všech násilnostech a hrůzách naší doby zří bolesti zrodu nového světa, že vidí, jak se ve smrti rodí nový život. Na toto vše máme jedinečný příklad, totiž Ježíšovu velkou modlitbu díkůvzdání, která vyvstala z temna noci. Evangelista Jan zdůrazňuje, že to byla ona noc, kdy Jidáš odešel po tom, co do něho vstoupil satan (srov. Jan 13,27–30). V této chvíli temna viděl Ježíš, jak svítá ráno nového dne, který nikdy neskončí. Proto děkoval. Viděl před sebou hrůzyplné drama, které se odehraje příštího dne a které se stane spásou světa. Proto vyslal v této nejtemnější chvíli svého života niternou modlitbu díkůvzdání.
Tato modlitba díkůvzdání setrvala mezi námi nikoli jako relikvie, nýbrž jako aktuální skutečnost v eucharistii – večeři Páně. Kdo často chodí k sv. přijímání, tomu není zatěžko děkovat Bohu „vždy a všude“, též v temných chvílích světového dění i vlastního života.
