O. Gorazd, O.Carm., O. Jindřich Zdík Charouz, O.Praem.
Při četbě jedné knihy o historii karmelitánského řádu jsem narazil na zápletku, která mi připadla být velmi zajímavá pro moudrý život vůbec – i dnes a mimo klášterní zdi. Protože jsem nechtěl zůstat v zajetí pouze svých názorů, obrátil jsem se o pomoc na O. Jindřicha Zdíka Charouze, převora kláštera premonstrátů v Želivě, který je historikem i knězem v jedné osobě, a poprosil ho o jeho poznámky a vysvětlení. I jej téma zaujalo a jeho odpovědi uvádím v článku kurzívou. Zároveň mu na tomto místě za ně děkuji.
* * *
K neslavným stránkám historie karmelitánského řádu patří také úpadek jeho reformní větve, která vznikla na počátku 15. století v klášteře v Mantově (a dvou nedalekých klášteřích), a proto bývá nazývána mantovská reforma. Jako ostatní reformy i tato původně usilovala o obnovu poctivého řeholního ducha v řádu a skutečně byla přínosem, jenže po čase podlehla vlivu nešvarů. Takže nakonec svých výsad, které získala od papežů k tomu, aby mohla být příkladnější než ostatní kláštery řádu, zneužívala k tomu, aby si žila po svém.
Generální převor Mikuláš Audet1 se s tímto stavem věcí ale odmítal spokojit. Usiloval o to, aby mohl kláštery mantovské reformy vizitovat, a tak přispět k jejich nápravě. V roce 1532 k tomu podnikl přípravné kroky u papežské kurie. Ovšem generální kapitula mantovské kongregace se proti chystané vizitaci ohradila slavnostním prohlášením, které vypočítává několik důvodů proti vizitaci.
Velmi mne zaujal pátý z nich, který argumentuje: kdyby bratři mantovské reformy v době, kdy skládali svou řeholní profesi, i jen tušili, že by kdy mohli být podřízeni rozhodování a pravomoci generálního převora nereformovaných karmelitánů, raději by tehdy od složení profese ustoupili, nestali by se řeholníky a vrátili se do světa. Což nyní všichni dosvědčují svou přísahou… A také nejsou ochotni platit více daní než jejich předchůdci nebo se nechat zavázat k něčemu, co u nich dosud nebylo obvyklé nebo co dosud vůbec nebylo, ale zásadně jsou svolní pouze k tomu, co bylo v jejich klášteřích běžné v oné době, kdy skládali svou profesi. Jen v tomto způsobu života chtějí pokračovat a v žádném jiném, protože kdyby v době skládání své profese věděli, že jednou bude zaváděno něco nového, nesložili by ji.
Takže – pokračovali ve své argumentaci – pokud by byl v jejich klášteřích zaváděn nějaký nový způsob života nebo nějaké přísnější závazky, vehnalo by je to do zoufalství a donutilo je to k odpadnutí od řehole,2 od čehož Bůh uchovej! A tak pokud by mělo generálem být zavedeno něco nového, zvlášť oproti tomu, jak bývaly vizitace konány doposud a oproti starým zvyklostem mantovské kongregace, pak prohlašují, že s tím nebudou souhlasit, ale budou trvat na tom, aby se nic neměnilo. A jestli generální převor tento jejich protest nepřijme, odvolají se k papežskému stolci, jak už to ostatně dělali dříve, a budou trvat na tom, aby do té doby, než toto jejich odvolání bude vyřízeno, zůstalo vše při starém. A pokud svatý Stolec jejich protest nepřijme, podají u něj hned protest další, až dosáhnou pro sebe spravedlnosti.3
Otče Jindřichu, budeš se mnou souhlasit, že tahle argumentace je podivná? V životě přece vždycky – v klášteře, ale i v rodině – přijdou také nároky, se kterými jsme na počátku nepočítali. A láska má být přece velkorysá, nemá se zdráhat dát víc a zříkat se sebe!
Samozřejmě, že je tato argumentace podivná. Z dnešního pohledu, ale i z pohledu 16. století, což musíme rozlišovat. Mantovská reforma se zrodila počátkem 15. století a zůstala součástí řádu, možná bychom ji mohli přirovnat k jedné z řádových provincií. Na počátku – na rozdíl od uvolněných poměrů v celém řádu – byla přísnější. Po stu letech se karta obrátila a řád chtěl rozvolněnou reformu přivést k obnovení prvotního nadšení. A reformovaní bratři s tím nesouhlasili.
Církev tehdy neměla jednoznačné právní předpisy jako dnes, právo se tehdy v církvi (stejně jako v civilním prostředí) pokaždé takzvaně „nalézalo“. Existovaly totiž sbírky papežských rozhodnutí, koncilních ustanovení a výnosů různých kompetentních církevních autorit, které se týkaly konkrétních případů. Když bylo třeba řešit nějakou novou záležitost, ať už spornou nebo nespornou, v těch sbírkách se hledala situace, která by co možná nejvíce odpovídala řešené kauze a mohla by sloužit jako model pro její řešení.
A teď už blíž k oné podivné argumentaci: obecně platilo v církvi vždy, že nikdo nemůže být nucen k něčemu, k čemu se nezavázal. (Když například Druhý vatikánský koncil odňal právo nosit mitru a berlu všem jiným hodnostářům kromě biskupů a opatů, pak dosavadní řádně benedikovaní preláti, ačkoliv nebyli biskupy či opaty, mohli jako dosud nosit mitru a berlu bez problémů až do své smrti.) Jinými slovy: respektovalo se, že nikdo nemůže být nucen k přijetí reformy. Ale – a to je nesmírně důležité – vždycky se všemi důsledky. Tedy má možnost buď přijmout reformu s její přísností – nebo ji nepřijmout a nést následky tohoto svého rozhodnutí, spočívající třeba v podobě ztráty pasivního volebního práva. Což znamená, že nereformovaný řeholník se nemohl stát představeným. Aby negativně neovlivňoval ostatní.
To je právní pohled, který zřejmě ty vzdorující bratry zajímal více než pohled druhý, který je asi zase bližší dnešnímu člověku. A tím je pohled (či přístup) duchovní, spirituální. Nejde jen o poslušnost, ale o její základ, o smysl řeholního života vůbec. K jeho věrnějšímu naplňování jim chtěl generální převor napomoci, jenže oni se tomu zpěčovali.
A ještě něco, a to je stejné tehdy jako dnes. Mantovští se nechtěli vzdát své volnosti. Když člověk řekne: „Nechci!“ určitě to není ctnost, ale je to upřímné a je to pravda. Jak známo, pravda osvobozuje (Jan 8,32). Když to ale nechci přiznat a vymýšlím důvody, proč „nemohu“, nebo naopak proč to má být podle mého přání, tak pak velmi často zaznívají důvody naprosto bezdůvodné, při nichž – všimněte si – dotyčný předpokládá, že má co do činění s hlupáky, kteří tyto jeho zástěrky neprohlédnou. Jeho nejhorším nepřítelem se pak ovšem stává ten, kdo tuto hru prokoukne a nehodlá na ni přistoupit.
S takovou přetvářkou se ale nikam nedojde – ani k reformě, ani k jednotě, ani ke spokojenosti, a co je nejsmutnější, ani do Božího království.
Já se vrátím k jádru věci. Samozřejmě se při uzavírání různých smluv a při tom, když něco slibujeme, snažíme vždy přesně vymezit, k čemu se tím zavazujeme. Podobně když někdo druhý poskytuje něco nám, moudré přísloví radí: „Nekupuj zajíce v pytli.“ Ať je předem jasné, o co mezi námi jde a oč ne. Jenže ať děláme, co děláme, budoucnost do detailu neznáme a může nás zaskočit. „Zajíc“ vždy zůstává do nějaké míry skryt „v pytli“, přes který nevidíme. Kdo by si kladl za podmínku mít předem vše jasné, nemohl by se odhodlat nikdy. Jenže později při těžkostech – zvlášť jsou–li hodně náročné – se můžeme octnout v pokušení prohlásit: „Tohle jsme si nedomluvili!“ a couvnout od závazku, který jsme na sebe vzali. A na pokraji tohoto se ocitli ti naši reformovaní bratři.
Nejde jen o zajíce v pytli (lepší je na smetaně), ale rovněž o to, že přece „vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12). Skutečně milovat mohu jen toho či to, co znám, jinak miluji svou představu o druhém, nebo je to jen iluze. Když řeknu A, musím přece počítat s tím, že logicky následuje B a celý zbytek abecedy. Kdy kterou hlásku vyslovím – to nemohu dopředu vědět. Mám však jistotu, že ji vyslovit budu muset. Z té zodpovědnosti se nemohu vyvléct, a je to zodpovědnost vůči Bohu i vůči ostatním lidem. Nejsem přece sám na světě.
Navíc mám rozum, přirozený i dar Ducha svatého, který ale vždy vyžaduje zdravý přirozený základ. A rozumu musím také užívat, jinak je mi – stejně jako každý jiný dar – k ničemu. Právě on mi umožňuje se v přítomném okamžiku rozhodnout tak, abych v budoucnu nemusel litovat. Nevím, co přijde. Ale mohu zodpovědně prohlásit, že s tímhle člověkem jsem ochoten začít náročný projekt. Spolu to zvládneme. S jiným člověkem ale nepůjdu ani na oběd, protože vidím, že je naprosto nespolehlivý. S tímto automobilem pojedu klidně na Nordkapp a s jiným budu mít strach jet půl kilometru do servisu. To platí i ve vztahu k Bohu – když mu naslouchám a jdu za jeho hlasem, tak se nemám čeho bát. Jak říká žalm 60 (verš 14) v Renčově překladu: „s Bohem však svedem divy udatenství, on zdeptá naše ujařmitele!“
Stejně náročné je to v manželství. V období známosti je důležité, aby si snoubenci prodiskutovali, vyjasnili a ujednotili své představy o svém společném budoucím životě. Ale to, co přijde, je přesto nějak překvapí. O. Ladislav Simajchl v jedné ze svých promluv4 k tomu uvádí drsný příklad ze života:
„Kdysi jsem ležel delší dobu v nemocnici po úrazu na motocyklu. Se mnou na pokoji ležel mladý chlapec, železničář. Půl roku po svatbě. Při nočním posunu uklouzl a vlak mu uřízl obě nohy v kotnících. Ještě ležel v nemocnici, než se mu zhojí pahýly, když mu listonoš donesl přípis z advokátní kanceláře: návrh na rozluku manželství z podání manželčina. To byla pro něj horší katastrofa než ta na kolejích. Ale manželka to viděla jinak: když se mu to stalo, tak si nad ním sice lítostivě poplakala, ale pak přijela maminka, sbalila její věci a odvezla si dcerku domů. Rodičům toho chlapce řekla: »Naše Miluška si mrzáka nebrala.«
Tenkrát jsem pochopil, co má na mysli církev, když trvá na celoživotním nerozlučném manželství: jen ti dva se mají brát, kteří se mají natolik rádi, aby žili nejen jeden s druhým, ale i jeden pro druhého. Ti pak si sňatkem dávají vzájemnou záruku: ať se s tobou stane cokoliv, nebudeš na to sám. Cokoliv nás v životě potká, budeme na to vždy dva: nikdy tě neopustím.“
Příběh je opravdu jedinečnou ilustrací té životně důležité zodpovědnosti. Když se Miluška vdávala, brala si zdravého chlapce. Při svatbě si slibovali, že spolu ponesou dobré i zlé až do smrti. Když o půl roku později přišlo neštěstí, Miluška utekla. Spíš se nechala odvést. Kdyby už před svatbou ten chlapec byl postižený a tvářil se jako zdravý, kdyby svou nemoc před ní tajil kvůli tomu, aby si ho vzala, tak je sňatek neplatný. Nejde jen o právnický pohled, člověk se musí ptát, na čem by stál a zač by stál takový vztah, kdy před partnerem něco tak podstatného tajím.
Ale maminčin argument je nesmyslný, i když asi v dnešním světě ne tak neobvyklý. A když ho Miluška akceptovala, tak jenom dokázala svou lidskou nevyzrálost a nezdravou závislost na matce. Byla vůbec schopna přijmout nějaký celoživotní závazek?
Manželství se latinsky řekne „coniugium“, což je odvozeno od slova „iugum“ = jho, jařmo. Slovo „jho“ se v kázání sice dodnes běžně užívá, ale nikdo mu nerozumí, protože si pod tím nedovede představit nic konkrétního. Původní „jho“ je něco podobného jako chomout, který se dává z hlouposti někdy na svatbě ženichovi na krk. Chomout je pro jednoho, každý musí být zapřažen sám a zvlášť, takže při tomto způsobu zápřahu – ať v páru nebo třeba v šestispřeží – může jeden táhnout čehý a druhý hot.
Jho se nedá vložit na krk ušlechtilého zvířete, kterým je kůň, protože k tomu anatomicky není uzpůsobeno, ale je určeno hovězímu dobytku (rozuměj: volovi). Může být i pro jedno zvíře, ale běžně se užívalo i v podobě, zkonstruované pro pár (tj. dvojici!) tahounů, a v dávných dobách bylo vkládáno i na člověka, totiž otroka.
Z těch časů antického Říma pochází i onen termín pro manželství. Není to nijak nelichotivé, protože pár volů utáhne takový náklad, o jakém se koňskému spřežení nemůže ani zdát. A (na rozdíl od koní) nesplaší se. Když je do jha zapřažena dvojice, jeden se z toho nemůže vyvléci. Když jeden klopýtne, ten druhý ho podrží, protože dřevěný rám na ramenou mu nedovolí upadnout úplně. Bolí to, ale člověk se zvedne a jde se dál – v jednom spřežení. „Vezměte na sebe mé jho“ (Mt 11,29) – zde tím druhým v zápřahu je Ježíš. On neklopýtá, on druhého vždycky podrží.
To jsou velice praktická poučení! – Ještě se ale vrátím k naší epizodě z dějin karmelitánského řádu. Všiml jsem si tam ještě další zajímavé podrobnosti: ti bratři odmítali podřizovat se generálnímu převorovi i proto, že byl představeným i nereformovaných karmelitánů, řečeno dětskou řečí: „těch špatných“. Vysvítá to ze slov, kterými generální kapitula celého řádu na jejich protest a na tuto v něm uvedenou argumentaci odpověděla: každý představený má přece pod sebou „dobré i zlé“5 a bylo by pošetilé odmítat poslušnost biskupovi nebo zdráhat se přijmout křest proto, že do jeho stádce patří také lidé špatní. Je smutné, že tihle bratři považují za dobré řeholníky jen sami sebe a odmítají uznat, že mnozí jiní, včetně generálního převora, se také snaží o poctivý řeholní život…6
I v tomto je poučení a varování. Jako vidíme v Novém zákoně, že zbožní farizeové byli nafoukaní a pohrdali druhými, jako slyšíme Kristovo napomenutí, abychom než se nabídneme bratru k vynětí třísky z jeho oka, zkontrolovali čistotu svého zraku vlastního, tak se nám tohle pokušení napořád opakuje. V našich očích se nám ti druzí nezdají ve srovnání s námi dost dobří…
Ano, my jsme lepší a skoro svatí – a proto nebudeme nikoho poslouchat. Tím dokážeme svou svatost a dokonalost? Cítíte ten nesmysl? Teď vážně: „Pane, dej, abych vždycky, když se dozvím, že někdo zhřešil, trpěl s ním a povýšeně se mu neposmíval, ale naříkal a plakal tak, abych přitom plakal i nad sebou samým, říkaje: »Támar je spravedlivější než já« (Gn 38,26).“7
```
