Podle katecheze Benedikta XVI. z 2. 2. 2011 zpracoval P. David Vopřada
Pro návštěvníky generální audience 2. února tohoto roku si Svatý Otec připravil malé překvapení. Ukončil sérii promluv o středověkých postavách teologů a žen, aby výkladem o další ženě započal seriál věnovaný učitelům církve. Laťku nasadil hodně vysoko, protože se věnoval světici, „která představuje jeden z vrcholů křesťanské spirituality všech dob“ – svaté Terezii od Ježíše, známé také jako Terezie z Ávily. Mnohé její rady a postřehy jsou výborným vkladem do života. Na pár z nich, inspirován papežovou promluvou, upozorním.
Není asi zapotřebí znovu přinášet životopis Teresy de Cepeda y Ahumada, narozené v kastilském městě „zpěvů a svatých“, a připomínat její dětské útěky, vedené touhou dojít mučednictví a „vidět Boha“. Jak sama vypráví, už malé dítě může pochopit základní pravdu o světě, „kterou Terezie shrnula do dvou základních principů. Totiž na jedné straně „fakt, že všechno, co patří tomuto světu, pomíjí“, a na druhé straně poznání, že pouze Bůh je „navždy, navždy, navždy“.
Totéž téma se vrací v proslulé básni
| Nada te turbe; nada te espante; todo se pasa; Dios no se muda, la paciencia todo lo alcanza. Quien a Dios tiene, nada le falta. Sólo Dios basta. |
Nic ať tě nezmate, nic ať tě neděsí. Všechno pomíjí, Bůh se nemění, trpělivost docílí všeho. Tomu, kdo má Boha, tomu nic nechybí. Bůh sám stačí! |
Papež dále mluvil o základních momentech Tereziina života: o jejím vstupu na Karmel, o klášterním životě a jeho těžkostech, o mystické zkušenosti s Kristem přítomným v jejím nitru, o rodící se myšlence reformy karmelitánského řádu a zakládání prvních reformovaných klášterů, o setkání se sv. Janem od Kříže, zkrátka o životě plném aktivity, který se uzavřel v noci ze čtvrtka 4. na pátek 15. října 1582 (skutečně, Terezie umírá jen pár hodin nato, co začal platit gregoriánský kalendář), poté, co se jí ze rtů vydraly poslední dvě věty: „Umírám nakonec jako dcera církve“ a „Už nadešla, můj Ženichu, chvíle, kdy se uvidíme“. Blahořečena byla roku 1614 a už roku 1622 kanonizována.
Roku 1970 pak ji papež Pavel VI. prohlásil za učitelku církve. Terezie je učitelkou, která sice „neprošla akademickou formací“, ale věděla, že od „teologů, autorů knih a duchovních učitelů“ se může naučit mnohému. I když ve své nauce těžila především z „toho, co osobně prožila, nebo co pozorovala na zkušenostech druhých“, učila se také od „světců“ své doby prostřednictvím svých přátelství s nimi i „četbou církevních otců: svatého Jeronýma, svatého Řehoře Velikého a svatého Augustina.“ V jejích spisech je tato inspirace patrná, a já musím říci, že patrologovi se Terezie čte opravdu dobře – její spisy pro něj představují známý terén.
Svatý Otec ve své promluvě pak krátce charakterizoval její díla, do nichž světice vtiskla svou zkušenost, v nichž učí druhé tomu, co se sama naučila (i tím se podobá svatému Ambroži, jímž se já při svém studiu patristiky zabývám). Připomněl přitom zvláště její slavný příměr: srdce jako hrad v nitru, v jehož středu, v sedmých komnatách, prodlévá hledaný a očekávaný Snoubenec, Kristus.
Zajímavé však bude pozastavit se nad body, které v Tereziině nauce Benedikt XVI. vyzdvihl. Jako každý, kdo se s karmelitánskou a tereziánskou spiritualitou setkal, i on bojoval s tím, jak ji shrnout do pouhých několika slov.
Pokusil se ji vystihnout následujícím způsobem:
- Svatá Terezie za „základ veškerého křesťanského života“ považuje evangelijní ctnosti:
- zejména odstup od majetku čili evangelní chudobu“ – to se netýká z pouze řeholníků či karmelitánů, ale „nás všech“;
- „vzájemnou lásku jako podstatný prvek komunitního a společenské „ho života“ – ač je Terezie tak vysoce kontemplativní osoba, bude svým sestrám doporučovat spíše Martu než Marii z Lukášova evangelního příběhu (12, 38–44);
- „pokoru jako lásku k pravdě“ – nikoli tedy falešný pocit, že nejsem „k ničemu, ale poznání krásy i slabosti člověka; lidské srdce pro ni bude nádherným diamantem, a přesto zároveň ničím v porovnání s Bohem, který jediný je svrchovaný;
- „rozhodnost jako plod křesťanské odvahy“ – opět: tato kontemplativní žena nesedí nespokojeně a nečinně v ústraní, ale provádí reformu řádu a církve, začíná přitom u svého vlastního nitra;
- „teologální naději, kterou popisuje jako živou vodu“;
- „Nezapomíná však ani na lidské ctnosti: vlídnost, opravdovost, mírnost, zdvořilost, veselou mysl, ušlechtilost.“
- „Svatá Terezie vybízí ke hlubokému souladu s velkými biblickými postavami a k naslouchání Božímu Slovu. Cítí se spřízněna především se snoubenkou z Písně písní a s apoštolem Pavlem a samozřejmě s trpícím Kristem a s Ježíšem v eucharistii.“
- „Světice dále zdůrazňuje důležitost modlitby; modlitba – říká – je „přátelský rozhovor s Tím, o němž víme, že nás miluje“ (Život 8, 5).“ Tato definice modlitby překvapila již mnohého, kdo otevřel Katechismus katolické církve a nalezl jim tam ocitovánu. Jak papež připomněl, nejde o jen její vynález, ale Terezie zde stojí v řečišti nejlepší teologické tradice, nestává se jen učitelkou, ale – podobně jako sv. Ambrož, jemuž je v pojetí duchovního života velmi blízká – tou, která uvádí do tajemství, tedy provádí mystagogii.
Zmíněná myšlenka svaté Terezie je v souladu s definicí teologální lásky, kterou podává svatý Tomáš Akvinský: láska je „amicitia quaedam hominis ad Deum“, tedy určitý druh přátelství člověka s Bohem, který své přátelství nabídl člověku jako první; iniciativa vychází od Boha (srov. Summa Theologie II-II, 23,1).
„Modlitba je život a rozvíjí se postupně a zároveň s růstem křesťanského života: začíná modlitbou mluvenou, potom přechází do nitra v meditaci a usebrání, až dochází ke sjednocení z lásky s Kristem a s Nejsvětější Trojicí. Přitom samozřejmě nejde o rozvoj, ve kterém vystoupení na jeden stupeň znamená opuštění předcházejícího typu modlitby, ale spíše o postupné prohlubování vztahu s Bohem, který proniká celý život. Spíše než pedagogií modlitby podává Terezie její opravdovou „mystagogii“. Čtenáře svých děl učí modlitbě tak, že se modlí spolu s ním; často totiž přerušuje své vyprávění nebo výklad a přechází do modlitby.“ - „Dalším tématem, drahým této světici, je ústřední postavení Kristova lidství. Pro Terezii je totiž křesťanský život osobním vztahem k Ježíši, vrcholícím ve sjednocení s Ním skrze milost, lásku a napodobení. Odtud plyne důležitost, kterou Terezie přikládá rozjímání o utrpení Páně a o eucharistii, jakož i o přítomnosti Krista v církvi, jež je pro každého věřícího jádrem liturgie. Svatá Terezie žije bezpodmínečnou láskou k církvi. Projevuje živý „sensus ecclesiae“ (vnímavost pro církev) uprostřed rozdělení a konfliktů v církvi své doby. Reformuje karmelitánský řád s úmyslem lépe sloužit a lépe hájit „svatou katolickou církev římskou“ a je ochotna dát za ni svůj život (srov. Život 33,5).“
- Posledním aspektem tereziánské nauky, na který papež poukázal, je „dovršení (biblicky řečeno: nová nebesa a nová země) jako očekávání celého křesťanského života a jeho konečný cíl.“ Světice má velmi jasnou představu Kristovy „plnosti“, ke které má křesťan dospět. Na závěr Hradu v nitru popisuje Terezie v poslední „komnatě“ tuto plnost, uskutečněnou přebýváním Trojice v duši, sjednocením s Kristem skrze tajemství jeho lidství.“
Vyjmenované body této nauky jsou podle papeže natolik podnětné, že o Terezii lze hovořit jako o „opravdové učitelce křesťanského života pro věřící všech dob.“ Někdo by snad mohl toto označení považovat za unáhlené. Jak může takto hluboká mystička – nejširší veřejnosti povědomá snad jen z Berniniho Extáze sv. Terezy v římském kostele S. Maria della Vittoria (v jehož sakristii se český návštěvník nadchne pro panorama bitvy na Bílé hoře) – oslovit člověka dnešní doby, kterou mnozí považují za chudou na duchovní hodnoty? Podle papeže je tomu právě naopak: Terezie je učitelkou duchovního života pro dnešní dobu velmi příhodnou. Proč? Učí totiž právě nás, jak „být neúnavnými svědky Boha“, jak psát svůj „vlastní životopis“ jako „knihu skutků Pánova milosrdenství“. Terezie učí, jak být svědky „Boží přítomnosti a Božího působení, učí nás skutečně pociťovat žízeň po Bohu, která je v našem srdci, touhu vidět Boha, hledat Boha, rozmlouvat s Ním a být Jeho přáteli. Toto přátelství je pro nás všechny nezbytné a musíme je hledat den za dnem znovu.“
Právě tato touha stávat se svědky „Boží přítomnosti a Božího působení“ přivádí i nás, uspěchané a chvátající lidi dneška, k tomu, „abychom každý den věnovali náležitý čas modlitbě, otevřenosti k Bohu, cestě hledání Boha, abychom jej uviděli, abychom nalezli jeho přátelství a tím pravý život.“ Vždyť avilská světice nám v tom může být sama vynikajícím příkladem: stěží si lze představit činorodějšího člověka, a přitom žila hluboce kontemplativně. Modlitba, tak jak ji prožívala a jak jí také sv. Terezie učí, umožňuje člověku sestoupit k jádru vlastní existence a nalézt ji. Jak podotýká papež, „mnozí z nás by totiž měli říci „nežiji, skutečně nežiji, protože nežiji podstatu vlastního života“. Čas modlitby proto není časem ztraceným, nýbrž časem, ve kterém se otevírá cesta života, na níž si osvojujeme od Boha vroucí lásku k Němu, k Jeho církvi a konkrétní lásku k našim bratřím.“ To nakonec kladla na srdce svým sestrám i Terezie, když jim za vzor kontemplativního života dávala činorodou Martu z epizody v Lukášově evangeliu.
Toto povzbuzení k modlitbě může být inspirativní pro každého z nás, třeba i dost aktuálně. Možná pak na lidi a na církev a svět kolem sebe budeme méně naříkat, stěžovat si či nadávat, ale začneme je tak více milovat! To je ostatně jediná cesta k reformě církve – to už vyzkoušela svatá Terezie z Ávily. Její recept se osvědčil. Není důvodu, proč by nemohl „zafungovat“ i při našem všedním životě v dnešních dnech.
Český překlad celého textu promluvy Benedikta XVI.
lze najít na stránkách www.radiovaticana.cz v rubrice Generální audience.
