(Podle sv. Basila Velikého)
O svatém Basilovi se někdy mělo za to, že podle jeho řeholních pravidel sepsal sv. Albert Jeruzalémský karmelitánům řeholi. I když moderním bádáním bylo toto tvrzení věrohodně vyvráceno,1 přece můžeme při svém úsilí o hluboký život s Bohem spatřovat ve svatém Basilovi vzdáleného přítele. Nenadarmo patří ke čtyřem nejvýznamnějším učitelům východní církve a je nazýván „Veliký“. Před časem jsem v jeho spisech objevil jedno místo, které se přímo zmiňuje o proroku Eliášovi a hoře Karmel. Text mne zaujal, a tak jsem jej amatérsky přeložil – nejdřív jen pro sebe, pak jsem se o něj podělil s několika přáteli, nyní jej chci nabídnout všem.
Basilův Dopis žáku Chilovi2 má za cíl povzbudit k vytrvalosti co do života v ústraní (tedy někoho, kdo už do samoty vstoupil). K tomu chci hned podotknout: přitom svatý Basil nebyl zastáncem poustevnictví, ale řeholního života spojeného se službou lidem - duchovní, charitativní a jinou.
Nemusíme se proto ostýchat a dovolme si vztáhnout Basilovo povzbuzení na sebe a na různé formy samoty, ve kterých se nacházíme (už v nich jsme) my sami: ať už je to samota rodáka z velkoměsta, těžko přivykajícího životu na vsi, ať už je to samota člověka nepochopeného někým na pracovišti nebo opomíjeného částí rodiny či farnosti, ať už je to jakákoli samota člověka, který vlastně „všechno má“... Nemusí ani jít o nějaký stav trvalý či zoufalý. Vždyť i z úryvků Písma, na které Basil upomíná, je zjevné, že světec tu nemá na mysli nějakou samotu absolutní: Abrahám nebyl v Mamre zcela sám, ale se Sárou a se služebníkem. Nebo ve verši z Matoušova evangelia: „Kde jsou dva nebo tři...,“ taky nejde o samotu trosečníka na pustém ostrově... Někdy si prostě sami připadáme, přijde to na nás, chtěli bychom víc zázemí v druhých, větší kontakty nebo i víc rozptýlení. A tehdy máme sklon svou momentální samotu odmítat, snažíme se vykroutit se z ní za každou cenu.
Přitom z ostatního textu, který zůstal zatím nepřeložen, byste poznali, že „dobry tohoto světa“, po kterých se Basilovu žáku v ústraní stýská, se nemyslí nic hříšného, ale duchovní rozhovory, studium teologie atd. Svatý Basil k tomu skepticky podotýká, že i tyto svaté věci ovšem sotva kdo užívá náležitě. Nad řádky našeho úryvku se nemohu se zbavit dojmu, že si církevní otec diskusi o užitečnosti toho, co člověk samotou ztrácí, ulehčuje mírnou ironií.
Ale hlavně nám Basilovy řádky znovu připomenou, že samotu si člověk může také zvolit, a nebo – když už v ní „vězí“ – může s ní souhlasit. Protože ústraní od lidí není nesmyslné vakuum. Na příkladech z Písma ukazuje svatý Basil situace, v nichž šlo o samotu naplněnou setkáním s Bohem. Otevřenost pro takovou samotu je školou trpělivosti, poslušnosti a víry. To je cesta, kterou šel sám Kristus, to je cesta ke spáse.
A ještě poslední poznámku: stěžejní verš Písma, na který se svatý Basil odvolává, nám dnes není známý: „Pro slova tvých rtů držel jsem se cest tvrdých.“ To proto, že Basil používal řeckého znění Starého zákona, tzv. septuaginty, jejíž text žalmů se v detailech nekryje s textem, na který jsme zvyklí. Citovaný verš byste v ní našli jako Ž 17,4. V našem liturgickém překladu žalmů mu odpovídá verš: „... podle slov tvých rtů jsem dbal na cesty zákona.“ Nelze to vyčítat překladateli, neshoda je už mezi dochovaným řeckým a hebrejským zněním. Přesto můžeme nad svým breviářem, až se tento verš budeme modlit, zalétnout krátkou myšlenkou i k Basilovu povzbuzení.
Basilův text:
Když tě svádějí myšlenky jako: „K čemu to je, žít na tomto (zapadlém) místě?“
a „Co z toho, že se straním lidské společnosti?“ (...)
pak se k tomu postav takto:
když se tě zlá myšlenka snaží mnoha takovými různými důvody udolat,
zbožně zapřemýšlej, postav proti ní praktickou zkušenost a řekni:
„Ty mi říkáš, že věci tohoto světa jsou dobré;
ale právě proto jsem se přestěhoval sem,
poněvadž se pokládám za nehodného dober tohoto světa.
S nimi jsou však také smíseny věci špatné a těch je mnohem víc...“
A proto unikám – jako pták na hory.
Žiji v této samotě, kde prodléval Pán.
Zde je dubina Mamre,
zde je žebřík, který vede k nebi; zde jsou zástupy andělů, které viděl Jákob.
Zde je poušť v níž očištěný národ obdržel zákon, a tak vstoupil do zaslíbené země a viděl Boha.
Zde je hora Karmel, na níž bydlel Eliáš a líbil se Bohu.
Zde je pole, na něž se odebral (do ústraní) Ezdráš, aby z Božího příkazu nadiktoval všechny božsky inspirované knihy.
Zde je poušť, kde Jan Křitel jedl kobylky a kázal lidem pokání.
Zde je Olivová hora, na niž Kristus vystoupil, aby se modlil a aby nás učil se modlit.
Zde je Kristus, přítel samoty; on totiž říká: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“
Zde je „těsná a úzká cesta, která vede k životu.“
Zde jsou učitelé a proroci, kteří „bloudili po pouštích a horách, po jeskyních a zemských roklích.“
Zde jsou apoštolé a evangelisté a život mnichů vzdálený od měst.
Toto jsem na sebe svobodně vzal, abych dosáhl toho,
co je slíbeno Kristovým mučedníkům a všem ostatním svatým,
a abych opravdu a beze lži řekl:
„Pro slova tvých rtů držel jsem se cest tvrdých.“
Poznal jsem totiž, že Bohu byl milý Abrahám,
který poslechl Boží hlas a přestěhoval se do pustiny,
Izák, utiskovaný mocí,
Jakub, putující patriarcha,
čistý Josef, který byl prodán,
tři mládenci, zdržující se nedovolených pokrmů, kteří bojovali proti ohni,
Daniel svržený jednou a podruhé znovu do lví jámy,
Jeremiáš, svobodně mluvící navzdory určení do bahna cisterny,
Izaiáš, nahlížející věci skryté, prorok nosící železa, odvedený do zajetí Izraele,
Jan vytýkající cizoložství a popravený stětím,
Kristovi mučedníci vzatí ze středu obce věřících.
A proč se zdržovat dalšími příklady?
Vždyť i sám Spasitel byl pro nás ukřižován,
aby nám svou smrtí dal život
a každého z nás pobídl a přivedl k trpělivosti.
K němu spěchám a k Otci a k Duchu svatému.
Usiluji, abych byl shledán legitimním,
a považuji sám sebe za nehodného dober světa.
Ostatně nejsem tu já pro svět, ale svět pro mne.
O tomto tedy u sebe přemýšlej a pečlivě, jak ti bylo řečeno, to zachovej, bojuj pro pravdu až k smrti. Neboť Kristus se stal poslušným až k smrti. A apoštol praví: Dejte pozor, aby nikdo z vás neměl ničemné srdce, takže by odpadl od živoucího Boha; ale navzájem se povzbuzujte, jeden druhému přinášejte duchovní užitek, dokud platí ono „dnes“. Neboť ten „dnešek“ znamená celý čas našeho života.
Takto tedy když, bratře, budeš žít, sám sebe zachováš, nás potěšíš a Boha oslavíš na věky věků. Amen.
Jen pro ty, kdo rádi hledají v Písmě
jsem se pokusil vyhledat místa, o která se svatý Basil opírá. Abych nenarušil jednotu textu, uvádím odkazy v souhrnu až zde.
Uleť na hory jako pták: Ž 11,1. – Samota, v níž prodléval Pán: snad narážka na Ježíšův pobyt na poušti (Mk 1,12 par.). – Dubina Mamre: Gen 18,1–15; Abrahám je ve svém ústraní velmi otevřen setkání s Bohem, okamžitě reaguje a běží vstříc... – Jákobův žebřík: Gen 28,10–22. – Lid obdržel Zákon a viděl Boha: Ex 24. – Eliáš na Karmelu: 1 Král 18,19; zatímco Písmo zmiňuje Eliáše na Karmelu jen v souvislosti s touto událostí, pozdější tradice považovala Karmel za místo, kde se Eliáš zdržoval trvale. – Eliáš se líbil Bohu: srov. Sir 44,16 o Henochovi. – Ezdrášovo ústraní: viz apokryfní 4 Ezd 14,1–47. – Jan Křitel v poušti: Mt 3,1–12 par. – Olivová hora: přes Olivovou horu odcházel z Jeruzaléma David před Absalomem (2 Sam 15,30). Prorok Ezechiel viděl ve vidění, jak Hospodinova sláva, když opouštěla město, „stanula nad horou na východ od města“ (Ez 11,23) a od východu se do chrámu pak zase vrací (Ez 43,1). Podle proroctví Zachariášova stanou v den Hospodinův Hospodinovy nohy na této hoře (Zach 14,4), hora se rozpoltí v údolí, kterým budou utíkat obyvatelé Jeruzaléma.
Na to navazují novozákonní zmínky o Olivové hoře: tudy vstupuje Ježíš do Jeruzaléma týden před velikonocemi (Mk 11,1 a par.; Lk 19,37 zmínkou o Olivové hoře uvozuje volání zástupů: Hosana), tady – „naproti chrámu“ – pronáší Ježíš svou řeč o konci časů (Mk 13,1 a par.), tady se odehrálo jeho nanebevstoupení (srov. Sk 1,12). Pozdější křesťanská tradice spojovala Ježíšovu návštěvu v domě Marty a Marie (Lk 10,38–42) s Betánií a následující perikopu (Lk 11,1n.: Ježíš se modlil „na nějakém místě“ a pak učedníky naučil Otčenáš) s Olivovou horou, proto je také na ní klášter bosých karmelitek Pater noster. Z pohledu svatého Basila je nejdůležitější, že po poslední večeři odešel Ježíš s učedníky na Olivovou horu (Mk 14,26 a par.) a tam se modlil. Přičemž podle Lukášova evangelia tak učinil „podle (svého) zvyku“ (Lk 22,39). Již předtím během svého týdenního pobytu v Jeruzalémě: „Ve dne učil v chrámě, na noc pak odcházel a prodléval na hoře, která se nazývá Olivová“ (Lk 21,37). Podobně srov. Jan 8,1–2. Tedy: samota je místem, kde se mi Pán ztrácí a kudy zase přichází (ne jen tudy samozřejmě). Naše samota představuje také očekávání konečného naplnění – při Pánově druhém příchodu. – Ježíšův výrok: „Kde jsou dva nebo tři...“: Mat 18,20; srov. zmínku v úvodním komentáři: je zjevné, že samota, jakou má sv. Basil na mysli, znamená spíš malé společenství. – Těsná a úzká cesta: srov. Mat 7,14. – Věřící, kteří „bloudili po pouštích a horách“: Žid 11,38. – „Pro slova tvých rtů držel jsem se cest tvrdých“: Ž 17,4 (Septuaginta). – Abrahám, Izák, Jakub, Josef, tři mládenci v ohnivé peci, Daniel, Jeremiáš a Izaiáš i Jan Křtitel jsou postavami, jejichž příběhy si každý v Písmě snadno dohledá sám. Svatý Basil je uvádí ne již jako vzor života v samotě, ale jako příklad trpělivého snášení protivenství. – Být shledán legitimním: nabízí se tu význam: být pravým dědicem Božích příslibů (srov. Řím 9–10), nebo spíše návaznost na verš 2 Tim 2,5: „nedostane vítězný věnec, kdo si nepočíná (dosl: kdo nezápasí) podle pravidel.“ – „Kristus se stal poslušným až k smrti“: Flp 2,8. – Napomenutí: „Dejte pozor“: Žid 3,12: text se ale přesně neshoduje s naším zněním NZ. – „Jeden druhému přinášejte duchovní užitek“: srov. 1 Sol 5,11; 1 Kor 14,4.17.
Zpracoval P. Gorazd, O.Carm.
