Christologie svaté Terezie z Avily
(Podle studie P. Ulricha Dobhana OCD Teresas Weg zu Christus,
uveřejněné ve sborníku Der Weg zum Quell Teresa von Avila 1582–1982; Patmos Verlag Düsseldorf,
uspořádal Joseph Kotschner O.Carm.; zpracovala sr. Petra od Zmrtvýchvstalého OCD.)
Bůh se ze svého zcela svobodného rozhodnutí zjevuje a dává člověku. Tímto zjevením sebe sama oslovuje lidi jako přátele a stýká se s nimi, aby je pozval a přijal do svého společenství. Prostředníkem a plností celého Zjevení je pak jeho Syn, náš Pán Ježíš Kristus (Dei verbum, 2).
Svatá Terezie ve svém Životě píše: „Ke Kristu jsem vždy měla velikou úctu. Vždy jsem uznávala a dosud uznávám, že se nemůžeme Bohu líbit, ani Bůh neuděluje své milosti, leč skrze nejsvětější lidství Krista, v němž měl zalíbení, jak sám řekl … Proto nechtějte hledat jinou cestu … všechno dobré pochází od tohoto sladkého Pána“ (Život XXII,4,6,7). Duchovní cestou svaté Terezie je tedy cesta ke Kristu, přátelství s Bohem.
První dětské vzpomínky, o kterých svatá Terezie vypráví ve svém Životě, ukazují silné náboženské vlohy, které, jak se zdá, dostala už do kolébky. V každém případě ji rodiče v tomto ohledu velmi podporovali. „Můj otec velmi rád čítával dobré knihy. Měl jich hodně v lidové řeči, aby je četly i jeho děti. Moje matka se starala o to, aby nás naučila modlit se“ (Život I,1). Toto zbožné prostředí přinášelo své ovoce: „… umínili jsme si, že budeme žít jako poustevníci … Vyhledávala jsem samotu, abych se tam pomodlila své početné modlitby, zvláště růženec, který se moje matka ráda modlila a snažila se o to i u nás“ (Život I,5,6). Tímto způsobem se Terezie velmi záhy – kolem šestého nebo sedmého roku věku – dostává do kontaktu s Ježíšem Kristem, s tajemstvími jeho života, o nichž se v modlitbě růžence rozjímá.
V náboženské zkušenosti dítěte Terezie se pojí obraz Boha, který se nám stal blízkým v Ježíši Kristu, s obrazem Boha neviditelného, nepostižitelného. „Byli jsme velmi pohnuti, když jsme se dočítali, že odměny i tresty budoucího života jsou nezměrné. Často jsme se zastavovali u této myšlenky a s potěšením jsme často opakovali: Navždy! Navždy! Navždy!“ (Život I,4). Na tomto místě také musíme upozornit na jeden charakterový rys, pro ni typický, totiž na její otevřenost k druhému „ty“. Ten se projevuje již v raném dětství a Terezie o tom napsala: „Sotva jsem povyrostla, začala jsem poznávat přirozené dary, jimiž mě Bůh zahrnul, a říkali mi, že jich mám mnoho“ (srov. Život I,8). Terezie byla člověkem od přirozenosti nakloněným k setkávání. Tento rys hrál při jejím hledání Boha důležitou roli.
Podívejme se na její další cestu ke Kristu.
Druhý Tereziin životní úsek se vyznačuje hledáním pravé cesty, bojem o povolání. Ve středu pozornosti opět stojí nová setkání, která sice nevedou přímo ke Kristu, ale ukazují jí, jak velmi ji může fascinovat a naplňovat setkání s druhými lidmi. V době dospívání Terezie „začala být vybíravá v oblékání a toužila vyniknout“ (Život II,2). Stýká se se svými příbuznými, i přes nelibost svých rodičů. „Moje matka tušila, jaký špatný vliv by mohla (jedna z příbuzných) mít na mou lehkomyslnost, a proto se všemožně snažila omezovat její návštěvy … Bylo mi čtrnáct let nebo o něco víc, když jsem se sblížila s touto svojí příbuznou a stala se důvěrnicí její marnivosti“ (Život II,3). Po smrti matky, asi začátkem roku 1529, vrcholí Tereziin zápas o povolání. Otec ji odvádí do konventu augustiniánek v Avile. Rozhodujícím momentem pro ni bylo setkání s jednou z řeholnic, donnou Marií de Briceño y Contreras, která jí vyprávěla „že se rozhodla stát řeholnicí, když četla v evangeliu, že je totiž mnoho povolaných, ale málo vyvolených (Život III,1). Toto slovo evangelia zapůsobilo také na Terezii. Vedle tohoto prvního výslovného setkání s Písmem stojí ještě jedna „christologická událost“, která zasahuje do této doby života svaté Terezie. „Už po několik let jsem se téměř každý večer před spaním na chvíli ponořila do Ježíšovy modlitby v Getsemanech; a to i před tím, než jsem se stala řeholnicí, protože mi řekli, že se tím získá mnoho odpustků. Jsem přesvědčena, že má duše velmi získala tímto cvičením, neboť jsem konala modlitbu, aniž jsem věděla, co to je. Tak jsem si na to zvykla a zůstala jsem tomu věrná jako kříži, který dělávám, dříve než ulehnu“ (Život IX,1). „Aniž věděla, co to je,“ začíná Krista poznávat v modlitbě, a tím k němu dělá rozhodující krok. Uvědomila si, že Ježíš Kristus má pro ni osobní význam, každý den zakončuje myšlenkou na něj. Její život dostává smysl a cíl od Ježíše. Toto tvrzení posiluje jiná její vlastní výpověď – že totiž záviděla, když viděla, že druzí při modlitbě prolévají slzy, zatímco její srdce „bylo tehdy tak tvrdé, že bych nedokázala vytlačit jedinou slzičku, i kdybych přečetla celé utrpení našeho Pána: a to mě úžasně trápilo“ (Život III,1). Můžeme říci, že onen poněkud vzdálený Bůh jejího dětství, který „odměňuje a trestá“ (srov. Život I,4), uvolnil místo osobnímu Bohu, který v Ježíši Kristu pro nás trpěl a zemřel. To, co určuje její chování, již není strach před věčným trestem nebo vyhlídka, že po pokud možná rychlé smrti bude moci požívat Boha, ale láska a soucítění. Kristus určujícím způsobem vstupuje do jejího života. Navenek jí tuto zkušenost zprostředkuje donna María de Briceño, je to tedy také setkání s člověkem, (aniž bychom tím popírali, že to jistě bylo darem milosti). Snad můžeme říct, že po pobytu u augustiniánek bylo Terezii jasné, že Kristus má v jejím životě rozhodující roli, ačkoli ještě nevěděla, v jaké formě by měla následování Krista žít, tj. má-li se vdát nebo jít do kláštera.
A zde to budou opět další setkání s lidmi, která jí pomohou přijít blíž ke Kristu.
Po návratu domů čte u jednoho strýce „dobré knihy v mateřském jazyce“ a z nich „pochopila lépe pravdy, které mne zaujaly už jako dítě, a to nicotnost věcí, marnost světa, rychlost, s jakou všechno pomíjí“ (Život III,5). Z přečtených knih Terezie výslovně zmiňuje listy svatého Jeronýma, ve kterých je Ježíš Kristus představen jako střed veškeré zbožnosti. Uvažme, že Terezie se stále ještě zcela nerozhodla pro vstup do kláštera, ani zcela nevyloučila možnost sňatku. „Potýkala jsem se s tím po tři měsíce“ (Život III,6). Podle jejích vlastních slov je to opět trpící Kristus, o němž rozjímá, a tak získá sílu rozhodnout se pro vstup do kláštera Vtělení. Terezii je jasné, že Kristus jí bude pomáhat; a že když on toho „pro nás tolik vytrpěl, že to nebude nic velkého, když i ona bude trochu trpět pro něho“ (srov. Život III,6). Překonáním odporu otce byl Tereziin boj o povolání navenek ukončen. Byla přesvědčená, že život v klášteře je pro ni nejjistějším stavem.
Po vstupu se jí zjevně vede lépe: „Dobrý Bůh proměnil mou předešlou duchovní vyprahlost a naplnil mne nezměrnou útěchou. Radost, že jsem řeholnicí, mě dodnes neopustila“ (Život IV,2). Přes vnitřní rozpolcenost, se kterou nastupovala, jí bylo jasné, že je na správném místě. Můžeme říci, že boj o správné rozlišení povolání se vyplatil.
Avšak přesto: vše tak jednoznačné nebylo – Terezie vážně onemocněla. O této nemoci vzniklo mnoho hypotéz; dnes většina odborníků soudí, že Terezie nemohla „vnitřně růst, neboť se nesrovnávala s formami zbožnosti, obvyklými v klášteře. Vzali jí totiž blahodárnou modlitbu, rozjímání lidství Kristova“ (Efrén de la Madre de Dios). A opět to bylo setkání, které jí pomohlo dál. Na cestě do Becedas, kde měla podstoupit léčebnou kúru, se znovu stavila u svého strýce Pedra, který jí už jednou pomohl dobrými knihami. Tentokrát tam četla „Třetí slabikář“ Francisca de Osuna, v němž je popisována modlitba usebranosti. Terezie se „pouštěla cestou, k níž ji ta kniha nabádala, milovat samotu a často se zpovídat … Tehdy ji Pán začal zahrnovat mnoha milostmi; pozdvihl ji až k modlitbě klidu a někdy i k modlitbě spojení. Já tehdy nechápala, co to je“ (Život IV,7). Pán ji tedy pozvedá k těmto způsobům modlitby, kdy se vůle člověka sjednocuje s vůlí Boží a je zcela zaměřená na Krista (modlitba klidu); kdy Kristus, žijící v nitru člověka, ho i se všemi jeho duševními mohutnostmi a schopnostmi fascinuje a naplňuje tak, že se všechny tyto duševní síly sjednocují s ním (modlitba spojení). Tento způsob modlitby trval jen krátce. Terezie se stále více soustředí na Krista, na rozjímání jeho lidství. „Při své modlitbě jsem se všemožně snažila udržet v sobě Ježíše Krista, našeho Pána a naše dobro. Když jsem rozjímala o nějaké události z jeho života, vynakládala jsem hodně úsilí, abych si ji představila ve své duši … Pán mi nedal, abych mohla přemítat rozumem, ba ani si vypomáhat fantazií; mám ji totiž tak slabou, že se mi nikdy nepodařilo představit si lidskou podobu našeho Pána, ač jsem dělala vše možné“ (Život IV,7).
Tereziin život nyní velmi zřetelně ovlivňuje mysterium Krista. Pochopila, na čem v jejím životě záleží, totiž na živém a osobním kontaktu s Kristem, na modlitbě, kterou plným právem definuje jako „důvěrný vztah přátelství, častý rozhovor mezi čtyřma očima s tím, od něhož víme, že nás miluje“ (Život VIII,5). Začíná objevovat své nejvlastnější povolání. Přestože tím nalezla sobě vlastní formu modlitby, nebylo pro ni lehké modlit se takto vytrvale. „Mnoho dní pak bych raději dělala nevímjak těžké pokání, než se usebrala k modlitbě“ (Život VIII,7). Postupně je jí také stále jasnější, že její každodenní všední život neodpovídá tomu, co jí stále znovu vysvítá v modlitbě. Svůj život vnímá jako „rozbouřené moře … Padala jsem a povstávala jsem tak špatně, že jsem zase padala … Mohu říci, že můj život byl nejtrapnějším, jaký si lze představit, protože jsem neměla potěšení z Boha, ani svět mne neuspokojoval“ (Život VIII,2). Došlo to až tak daleko, že v ní rostla „nechuť pokračovat v tom zvláštním přátelství s Bohem, jež vyvěrá z modlitby … Zdálo se mi rozumné přizpůsobit se většině, spokojit se s předepsanými modlitbami, modlit se ústně a zanechat rozjímavou modlitbu“ (Život VII,1). Zde zřetelně vidíme základní vlastnost Tereziiny modlitby: jde o přátelství; proto vzdát se modlitby není morálním proviněním ve smyslu nezachování nějakého předpisu, ale je to nevěrnost vůči příteli. Terezie by chtěla zcela patřit Pánu, být u něho, a tak dostát závazku přátelství, neboť ví, že Bůh ji stále miluje, vychází jí vstříc i přes její nevěrnosti. Ona vsak přesto stále znovu zakouší, jak je slabá, jak lpí na ostatních lidech, jak je nesvobodná.
Jednoho dne se jí „ukázal Ježíš Kristus, zadíval se na mne velmi přísně a dal mi poznat, jak se mu to nelíbí. Viděla jsem ho očima duše, avšak daleko jasněji než tělesnýma očima, a zůstalo mi to vryto, že se mi zdá, že ho ještě vidím … Byla jsem tak zděšena a zmatena, že jsem už nechtěla ani vidět tu osobu, s níž jsem rozmlouvala“ (Život VII,6).
Význam této události pro Tereziinu cestu k setkání s Kristem je zjevný. Všechno v jejím životě je tím jednoznačně ponořeno do christologického světla. Tímto zjevením pochopila, že je povolána k něčemu většímu než jen k zachovávání předpisů, že její řeholní život je především zcela osobním poutem s Ježíšem Kristem.
Přesto konečné obrácení ke Kristu ještě dokonáno nebylo. Popisuje svoji situaci takto: „Toužila jsem po životě, neboť jsem cítila, že nežiji, nýbrž že bojuji proti stínu smrti“ (Život VIII,12). Kořenem této její vnitřní roztříštěnosti byla, jak sama doznává, přílišná důvěra v sebe samu.
Další setkání s Ježíšem Kristem přináší konečně vysvobození. „Jednoho dne při příchodu na oratoř mé oči padly na sochu, kterou tam postavili … Znázorňovala našeho Pána pokrytého ranami; byla tak výrazná, že na mne hluboce zapůsobila, neboť živě představovala, kolik pro nás Ježíš vytrpěl: při pomyšlení na nevděčnost, jakou jsem odpovídala na ony rány, mne zachvátila taková bolest, že se mi zdálo, že mi pukne srdce. Vrhla jsem se k jeho nohám v záplavě slz a prosila jsem ho, aby mi dal sílu už ho víc neurazit … Zdá se mi, že jsem mu říkala, že nepovstanu, dokud mi neudělí, oč ho prosím. Jistě mě musel vyslyšet, neboť od té doby jsem se hodně polepšila“ (Život IX,1,3).
Tím začala mystická fáze v životě svaté Terezie; to znamená, že nyní ji Kristus zcela vlastní. Tento druhý Tereziin životní úsek, od obrácení až do smrti, lze charakterizovat slovy: Kristus jde Terezii vstříc. Míníme tím různá zjevení a oslovení, jež jsou mimořádnými znameními toho, že Kristus převzal v jejím životě iniciativu.
Hovoříme-li o Tereziině christologii, je nutné zmínit se alespoň krátce o jejím vztahu k církvi. V její lásce k církvi se ukazuje pravost následování Krista. Tak jako je připravená zemřít pro Krista, přítele své duše, je také připravená zemřít pro církev, neboť byla zcela „ochotná podstoupit spíše tisíckrát smrt než připustit, aby někdo věřil, že bych přestoupila nějaký nejmenší církevní obřad“ (Život XXXIII,5). Kristus a církev jsou pro ni jistým způsobem jedno a totéž. „Celý svět stojí v plamenech, bezbožníci dychtí po tom, aby ještě jednou odsoudili Ježíše Krista – jak se říká – zahrnují ho nesčetnými urážkami a snaží se tisícerým způsobem zničit jeho církev“ (Cesta k dokonalosti 1,5). Modlitba, utrpení a oběť u ní stojí ve službách církve. Je to důsledek jejího přátelství s Kristem, neboť on dále žije ve své církvi. Terezie chce svou reformou řádu pomáhat Kristu, vstupuje do jeho poslání – zachraňovat lidi. „Vůbec mi na tom nezáleží, že budu v očistci až do posledního soudu, jestliže zachráním svými modlitbami byť i jen jedinou duši! … Nedbejte nikdy na trýzně, jež pomíjejí, jde-li o službu tomu, který jich pro nás tolik vytrpěl … Zapřísahám vás pro Boží lásku, abyste prosily Jeho Velebnost, aby nás vyslyšela. Já sama jsem o to nikdy nepřestala prosit navzdory své veliké ubohosti: jde o jeho slávu a o dobro jeho církve, a tam směřují všechny mé touhy“ (Cesta k dokonalosti 3,6).
