Terezie od Ježíše: Odvaha a humor, ženskost a svoboda

Juan Antonio Marcos, OCD (Madrid)

Na stránkách, které následují, představujeme některé klíčové pojmy, jež nám dovolují lépe poznat a pochopit jak psychologii, tak i jazyk oné okouzlující a vášnivé ženy, jakou byla Terezie od Ježíše. Její existenciální odvaha, autenticita života, její humor a její svoboda, stejně tak jako její raný feminismus, jsou v Evropě 16. století čímsi neslýchaným.

Naše klíčové pojmy si kladou za cíl nasměrovat člověka k aktuální a živoucí četbě, čili k četbě, která si všímá pozitivních „účinků“, jež mají mít tereziánské texty¹ na život dnešních čtenářů, na nás. Nesmíme zapomínat, že tereziánské dílo má pro moderního čtenáře „přidanou hodnotu“, která spočívá v tom, že se nám předkládá především jako narativní/zkušenostní teologie („To vše na základě zkušenosti, neboť pak jde o něco jiného, než když se o tom přemýšlí“ – CV 6,3). Když nám Terezie „vypráví“, co prožila a zakusila (svou vlastní životní zkušenost), navazuje na hloubku života, kde se všichni cítíme propojeni jedni s druhými, a proto také se samotným Bohem.

„Aby mluvila o Bohu, ujímá se slova tím, že mluví o sobě samé“ (C. Kaufmann). Proto nám empatická četba jejích textů pomůže, abychom se lépe napojili na skutečného tereziánského ducha, abychom se ponořili do hlubin její duše, rozevřené před čtenářem, a abychom objevili, že v hloubce Tereziina nitra je všechno překvapivé. Neboť v hlubině nitra spočívá pravda o jejím životě a pravda o nás samotných. Z její osobní zkušenosti se vynořuje – jak se to děje vždy u opravdových mystiků – to, co je univerzálně lidské.

1. Odvaha a osobní rozhodnost

Jde o jednu z prvních psychologických a osobnostních Tereziiných známek. Odvaha, smělost, „rozhodnost“ (jak se vyjadřuje ona) tváří v tvář jakémukoli problému nebo nesnázi, kterou přinese život, jak na úrovni duchovní, tak i materiální či při zakládání.

Odvaha především ve věcech vnitřních (v duchovním dobrodružství): „velmi rozhodné rozhodnutí nezastavit se... ať přijde cokoli“ (CV 21,2). A ať okolí namítá, co chce: „Zde jsou nebezpečí, tamta kvůli tomu zbloudila...“ (CV 21,2). Jde o typické téma Cesty dokonalosti.

„Rozhodné rozhodnutí“ je celkový postoj, který definuje člověka modlitby existenciálním a vitálním způsobem. Vlastní vnitřní život se nám vykresluje jako boj, jako zápas: „zápaste“, „nejste zde kvůli ničemu jinému, než abyste zápasily“ (CV 20,2). Tereziánská „rozhodnost“ není jednotlivou činností, ani se nemůže zúžit na dobu modlitby někde v koutku kaple. Jedná se o existenciální postoj, jak je tomu i u samotné modlitby.

Terezie zde mluví o „svaté smělosti“ (v CV 41,4 mluví o „svaté svobodě“), o odvaze žít život. Jedná se o to „rozhodnout se“ s absolutním přesvědčením, že Bůh je vždy věrný: (Usilujte dojít ke svatosti) „a nemějte strach, že by se tak nestalo kvůli Němu, nestane-li se tak kvůli nám. (...) Nic ze všeho, co poznáváme, že se více líbí Pánu, nemá být něčím, co si netroufáme s jeho přízní vykonat. Tato domýšlivost [= důvěra] (...) působí, že stále roste pokora: mít onu svatou smělost, že Bůh pomáhá silným“ (CV 16,8).

A tak, kdo objevil hodnotu modlitby, bude rovněž potřebovat vytrvalost. Nejde o cestu, která by nás ušetřila námah:

„A říkám vám, že je velmi důležité, ba je to všechno, mít velké a velmi rozhodné rozhodnutí nezastavit se, dokud k ní nedojdeme,
ať přijde cokoli,
ať se stane cokoli,
ať se snáší cokoli,
ať si reptá kdokoli,
ať už se tam dospěje, nebo se umře cestou...“ (CV 21,2).

Nezapomeňme, že se nacházíme v kontextu polemiky ohledně vnitřní modlitby mezi teology a inkvizitory na jedné straně a kontemplativními a duchovními osobami na straně druhé. Klasické napětí mezi činností a kontemplací. A v kontextu – jak všichni víme – antifeminismu a ortodoxie, v němž ojedinělé případy některých žen-vizionářek vyvolaly všeobecnou podezřívavost vůči kterékoli duchovní ženě. Terezie pozvedá svůj hlas proti této úzkostlivé a chorobné podezřívavosti. Stojíme před další „překážkou“ na tomto „Božím putování“: „....jak se mnohokrát děje, když se říká: zde jsou nebezpečí, tamta kvůli tomu zbloudila, jiný se oklamal, další, kdo se modlil, upadl, škodí to ctnostem, není to pro ženy, neboť jim z toho vzcházejí přeludy, lépe bude, když budou příst, není potřeba těchto jemností, stačí Otčenáš a Zdrávas Maria...“ (CV 21,2).

I ve Vnitřním hradu Terezie zdůrazní, že pro duši je důležitá: „Velká rozhodnost, že raději ztratí život a odpočinek a všechno, co se jí nabízí, než aby se vrátila k tomu, co bylo předtím“ (2H 1,6). „Jeho Majestát chce odvážné duše a je jejich přítelem, když kráčejí s pokorou a bez jakékoli důvěry v sebe. A neviděla jsem takovou duši, která by na této cestě zůstala nízkou; ani žádnou zbabělou duši, která by pod záštitou pokory i po mnoha letech došla k tomu, k čemu ty druhé dojdou za krátký čas. Až mě leká, jak mnoho na této cestě znamená, když se někdo odváží k velkým věcem; byť pak duše nemá sílu, i tak letí a dospívá k ledasčemu, třebaže – jako ptáček, který má nedostatečné peří – se unaví a padá“ (Ž 13,2).

A odvaha rovněž ve věcech vnějších se projevuje při dobrodružství zakládání: v Knize o zakládáních a tváří v tvář nesnázím tělesným, zeměpisným (cesty, vody, sníh), ekonomickým, nemocem, odporu prostředí. To je typické téma Zakládání...
Podívejme se na nějaký příklad. Jsme u zakládání v Burgosu, roku 1582: „Otec provinciál chtěl na toto zakládání jet s námi. Částečně proto, že byl tehdy bez dalších povinností, neboť již skončil svá adventní kázání a měl jít navštívit Soriu, neboť od doby, co byla založena, ji neviděl a nebyla to velká zajížďka, částečně aby dohlédl na mé zdraví na cestách, neboť počasí bylo tak drsné a já tak stará a nemocná“ (Z 31,16).

A tak bychom mohli pokračovat v citacích ze Zakládání, mimo jiné by se mohlo dodat:
„A já jsem se ulekla a uvažovala o tom, jak mnoho záleží na tom, abychom nehleděli na naši slabou kondici, když pochopíme, že se tím slouží Pánu, byť by se nám stavěly do cesty jakékoli překážky, neboť je mocný, aby ze slabých činil silné a z nemocných zdravé.
A i kdyby tak neučinil, bude pro naši duši nejlepší trpět, upřít oči na jeho čest a slávu a zapomenout na sebe. K čemu je život a zdraví, ne-li k tomu, abychom je ztratili kvůli tak velkému Králi a Pánu? Věřte mi, sestry, že nikdy se vám nebude dařit zle, půjdete-li tudy.
A já vyznávám, že má ubohost a slabost mnohokrát způsobila, že jsem se bála a pochybovala; ale nevzpomínám si na žádnou (takovou situaci), poté, co mi Pán dal hábit bosé, ani několik let předtím, že by mi výhradně ze svého milosrdenství neudělil milost zvítězit nad pokušeními a vrhnout se k tomu, co jsem poznávala, že je k jeho větší službě, byť by to bylo sebetěžší. Velmi jasně chápu, že bylo velmi málo to, co jsem dělala ze své strany, avšak Bůh nechce víc než tuto rozhodnost, aby pak všechno udělal ze své. Kéž je vždy požehnán a chválen, amen“ (Z 28,18b–19).

S tím velmi dobře souzní tereziánské pozvání k tomu, abychom „se odvážili žít (riskovali život)“ (Ž 21,4), abychom znovu otevřeli všechny dveře...

2. Autenticita a pravda

„Přímost, autenticita, pravda“, to jsou některá slova, která se v tereziánských spisech opakují.

Podívejme se na některé citace v tomto ohledu: když mluví Terezie o matce otce Graciána, říká, že se setkala s „přímostí a jasem, které jsem propadla“ (D 119,2 z 20. září 1576). A v závěru Knihy života vyznává, že postupovala tak, že „předkládala to, co se v ní dělo, se vší přímostí a pravdou, jaké byla schopna“ (Ž 40,24). „Mám ráda přímost“ (D 397,12); „Nakonec: pravda trpí (padece), avšak nehyne (no perece)“ (D 284,26), vyznává ve svých dopisech.

A připomeňme její oblíbené vyjádření v této věci: „kráčet v pravdě“ (6H 10,7). „Ducha, který nekráčí uvedený do pravdy, bych raději chtěla bez modlitby“² (Ž 13,16). To jsou jen některé z mnoha citací, které by se mohly uvést. Jedna výpověď z Procesů³ je velmi příznačná: Když se Terezie někdo vyptával na život, jaký vedou její mnišky, ona odpovídala tím, že vyprávěla o jejich životě s velkou upřímností a přímostí; s veškerou pravdou a bez vytáček. A obvykle k tomu dodávala, že pravda nemůže nikdy nikomu uškodit; pravda nikdy nedává špatný příklad, ani neškodí.

Vždy lze odpustit nedůslednost – všichni jsme nedůslední – ale nebývá snadné odpustit neautentičnost nebo pokrytectví. „Tereziin úspěch spočívá v tom, že se vystavuje našemu pohledu tak pravdivá, nezapomenutelná, že se i její literární nezdárnost stává součástí toho, proč ji čteme a obdivujeme. Onu nesmírnou, obrovskou duši, tak svobodnou a tak poddajnou, „živý plamen lásky“, nelze nazírat plytkými brýlemi literatury. Byl by to smrtelný hřích a Pán by z něj od nás vyžadoval počet“ (F. Rico).

Máme zde před sebou Tereziino naléhavé pozvání k tomu, abychom se odvážili žít vlastní život, abychom se stali průzračnými, abychom byli jedněmi a týmiž, abychom šli životem bez masek a převleků.

3. Tereziánský humor

Tereziánský humor se projevuje především veselím a radostí ze života, a dost. A tak světice mluví o „uspokojeních života“ (Ž 4,5); „velké spokojenosti, že je mniškou“ (Ž 33,5). „Naplnilo mě spokojeností, že jsem v tomto stavu [= jako mniška], takže dodnes jsem toho nikdy nelitovala“ (Ž 4,2) [To píše po třiceti letech řeholního života].
A také nás vybízí, abychom oživovali vnitřní spokojenost: „vnitřní veselí“ (Z 14,5); „vnitřní radost“ (7H 3,5; Z 1,1; 27,12).

Dokonce i uprostřed nemocí života, ona, která byla nemocná po větší část svého života, s takřka každodenními těžkostmi, vždy oživovala radost: „Všechno jsem překonala... s velkou radostí“ (Ž 6,2); „měla jsem těžké tělesné bolesti... překonávala jsem je s velkou radostí“ (Ž 30,8).

A na počátku celého duchovního dobrodružství nás vybízí také k radosti a spokojenosti: „Ať se v počátcích snaží kráčet s radostí a svobodou; neboť jsou některé osoby, u nichž se zdá, že přicházejí o všechnu zbožnost, jakmile něco trochu opomenou“ (Ž 13,1).

A spolu s vnitřní spokojeností je u Terezie přítomná také starost o to rozradostnit také život ostatních, „dopřát spokojenost druhým“: „Neboť v tom mi Pán dával milost, že jsem rozdávala spokojenost, kdekoli jsem byla“ (Ž 2,8); „Neboť v tomto dopřávání spokojenosti druhým jsem zacházela do krajnosti...“ (Ž 3,4). „Pán dá milost jedněm, aby byly osvěžením pro druhé“ (St 27). Značná část lidského štěstí závisí na této zdravé otevřenosti vůči ostatním, jako se to děje u štěstí matky vůči jejímu děťátku: „Tento dům je nebem, je-li možné je mít na zemi, pro toho, kdo se spokojí s tím, že jenom činí spokojeným Boha a nehledí na vlastní spokojenost“ (C 13,7).

A má smysl pro humor do té míry, že je schopná smát se sama sobě, svému životu, vlastnímu jazyku: „Směji se těmto přirovnáním, která se mi nelíbí“ (7H 2,11); „Směji se tomu, jak mi on [= její bratr Vavřinec] posílá sladkosti, dárky a peníze, a já jemu žínici“ (D 173,19).

„Usmívání se je součástí rozvoje společenských postojů a schopnosti komunikace, podstatným aspektem k tomu, aby bylo možné stát se lidskou bytostí. První odměnou, kterou obdarovává dítě své rodiče, je úsměv“ (S. Rose).

Smysl pro „rekreaci“, slavení, básně, zpěv a hravost se v Tereziiných spisech také objevují: „všechny spolu mohou mluvit o tom, co jim dává větší zalíbení“ (St 26). Gratuita života... Ona sama skládá a zpívá své verše... (srov. Z 13,5 o stylu tereziánské rekreace). To je velmi karmelitánská tradice.

V rámci tohoto „stylu“, byla pro Terezii velmi důležitým okamžikem rekreace. Ta představuje klíčový aspekt humanistické stránky Tereziina životního stylu. Zavedla rekreaci do nových konventů, neboť, jak se zdá, v klášteře Vtělení v Avile neexistovala. Zavedla ji v samotných Stanovách, kde mluví o dvou časech během dne pro rekreaci. Ve Stanovách říká, že během rekreace mohou sestry mluvit o „tom, co jim dá větší zalíbení“. Nemají tam hrát hry a mají mít s sebou drobné ruční práce („všechny ať tam mají své přeslice“), které by jim nikdy nepřekážely v uvolnění a využití příležitosti ke konverzaci: „neboť Pán dá milost jedné, aby poskytla osvěžení (recreación) ostatním“.

V Cestě zdůrazňuje, že rekreace slouží k tomu, aby „se snažily odpočinout“. „Snažte se také odpočinout si se sestrami, když toho mají zapotřebí, a právě tak po dobu obvyklé rekreace, i kdyby to nebylo podle vašeho gusta, neboť když se tak děje uvážlivě, to všechno je dokonalou láskou“ (C 7,7).

Také v Příbytcích mluví Terezie na toto téma: „Někdy mám obzvláštní radost, když jsme spolu a já vidím, jak mají tyto sestry tak velké nitro, že ta, která může víc, víc chválí našeho Pána, když vidí tu milost, že se nachází v klášteře; neboť je vidět velmi jasně, že tyto chvály vycházejí z nitra duše“ (6H 6,12). Je to schopnost „těšit se“.

A v Dopisech protestuje, když vidí, že některý z vizitátorů navrhuje, aby sestry neměly rekreaci v den, kdy přijímají eucharistii: to by pak, namítá, bratři kněží nemohli mít rekreaci nikdy, neboť slaví mši denně (srov. D 144,2).
Stojíme tedy před tím, co můžeme nazvat slavnostní četbou tereziánských spisů, s důraznou výzvou, abychom se připojili k radosti (srov. Jüngel), abychom znovu začali žít...

4. Zdravá („svatá“) svoboda

Terezie nás vybízí, abychom ve všem „kráčeli se svatou svobodou“ (C 41,4). Předně ve vnitřním, duchovním dobrodružství, kde se nitro osoby chápe jako prostor svobody: „Zdá se mi, že vám [sestry] bude útěchou těšit se v tomto vnitřním hradu, neboť bez povolení představených do něj můžete vstupovat a procházet se jím v kteroukoli hodinu“ (H závěr,1).

Jinou její starostí je téma svobody vůči sobě samé, vůči lidskému „já“, vůči „egu“: „Není horšího zloděje“ (CV 10,1), řekne Terezie, než jsme my sami. Na uvedeném místě mluví Terezie s nemalou ironií o obsesi ohledně zdraví.

Když se vyjadřuje ohledně přehnaných starostí o vlastní zdraví, říká: „Některé mnišky, jak se zdá, nepřicházejí do kláštera, leč aby se snažily neumřít. Každá se o to snaží, jak může...“ (CV 10,5). „Nezachovávají ani ty nejobyčejnější věci Řehole, jako je mlčení, které nám přece nechce ublížit. Jakmile se domnívají, že je bolí hlava, nepřijde jim ani ve snu, aby šly do chóru – což je právě tak nezabije. Jeden den nejdou, protože je hlava bolí, další den proto, že je bolela, a další tři dny, aby je už víc nebolela“ (CE 15,4).

A také jde o svobodu vůči vnějším obtížím. Kniha života končí takto: „Nyní již, chvála Bohu, i když na mne mnozí reptají a jiní o mně mluví velmi tvrdě, pramálo se mě to dotýká. Jelikož jsem již odešla ze světa a jsem v malé a svaté společnosti, hledím na to jakoby shůry, a velmi málo se mě dotýká, co říkají nebo co se o mně ví“ (srov. Ž 40,21–22).

A pro Terezii není nic tak důležité jako svoboda; nejen aby ji neztratila, nýbrž aby o ni opřela „rozhodnost“: „A tak se nelekejte, sestry, toho mnohého, co jsem vložila do této knihy, abyste usilovaly o tuto svobodu“ (C 19,4). To je to, co Terezie nazývá „odpoutaností od všeho stvořeného“, což je synonymum zdarmadanosti a svobody, nebýt připoután k ničemu a k nikomu: „Nedovolme, ó, sestry, aby naše vůle byla otrokyní kohokoli, nýbrž jen toho, který ji vykoupil svou krví“ (CV 4,8).

Tak osvobozující by mohla být naše četba tereziánských spisů! Osvobozující od každého strachu, neboť obavy nás nenechají být námi samotnými, nenechají nás být svobodnými ani šťastnými.

5. Raný (předjímaný) feminismus

Tento feminismus je zjevný v jejích výslovných nářcích nad tím, že si uvědomuje a cítí, jak je vyloučena na okraj: „Stačí být ženou, aby mi klesla křídla“ (Ž 10,7); „Ó, ubohý motýlku [mluví sama k sobě], spoutaný tolika řetězy, které tě nenechají vzlétnout tak, jak bys chtěl!“ (6H 6,4).

Nebo o těch, kdo jsou právě všemocnými inkvizitory, činí narážku: „Nestačí, Pane, že nás svět drží umlčené, že pro Vás neděláme na veřejnosti nic, co by za něco stálo, ani se neodvážíme mluvit o jistých pravdách, že potají pláčeme; a Vy byste snad neměl vyslyšet tak spravedlivou prosbu? Tomu, Pane, nevěřím, pro Vaši dobrotu a spravedlnost, neboť jste spravedlivý soudce, a ne jako pozemští soudcové, kteří – jako Adamovi synové, a koneckonců, všichni muži, – nenacházejí ženskou ctnost, kterou by nepodezřívali“ (CE 4,1).⁴

A také ohledně církevní hierarchie, jež ženu vylučovala na okraj, si připomeňme historku s nunciem Felipem Segou, který označil Terezii za „ženu neklidnou a toulavou, která – v rozporu s příkazem svatého Pavla – vyučuje...“ A s tak notorickým: „Bůh mi řekl,“ Tereziinu odpověď: „Pověz jim, ať nesledují jen jedno místo Písma, nýbrž ať hledí i na ostatní, a zda mi snad mohou spoutat ruce“ (Rel. 16).

Uprostřed společnosti, která ženy diskriminovala, Terezie, posazená za stůl spolu s těmi, kdo byli obžalováni před cenzory (jimiž byli vždy muži), musela množit své rétorické strategie, aby si získala jejich benevolenci a souhlas. A tu si používáním přisuzovaného nižšího postavení ženy vypomohla natolik, aby si jemně získala přízeň čtenáře: „a já opravdu nejsem nic“ (Ž 31,24); „já nejsem od toho, abych říkala víc“ (Ž 21,5). Avšak „ač jsem, co jsem“ (CE 32,7; Ž 15,7; 21,2), „kdybych měla oprávnění psát...“ (Ž 6,8), „avšak nemám žádnou hodnotu, můj Pane“ (Ž 39,13), „stačí být ženou, aby mi klesla křídla“ (Ž 10,7). To všechno jsou doklady raného feminismu, v němž je obsažen rovněž protest.

„Terezie bezpochyby trpěla strašlivou diskriminací ženy své doby. Byla realistkou a přijala, co nemohla změnit, a změnila, co bylo v jejích rukou, a uměla správně rozlišit jedno od druhého. Zůstává však otevřené pole pro její dcery a syny, aby posunuli kupředu k co nejautentičtější interpretaci její charizma v našem dějinném okamžiku, z pozice naší citlivosti, a především, na základě hluboké reflexe Božího slova a spisů Terezie a Jana“ (C. Kaufmann).

Proto se zde můžeme a máme otevřít feministické četbě svaté Terezie, která předpokládá, že vždy budeme odmítat diskriminaci žen ve všech oblastech společnosti a rehabilitovat to, co je ženské, ve všech sférách života, počínaje církví.

Závěr: známka kvality celého duchovního putování

Pro Terezii se autenticita veškeré mystické zkušenosti prověřuje následnými „účinky“: „Podle účinků a následných skutků se poznají tyto pravdy modlitby, neboť není lepší tavící kelímek, kde by se vyzkoušely“ (4H 2,8).⁵ „Po ovoci je poznáte...“ (Mt 7,16).

V duchovním dobrodružství neexistují pravověrné a bludné formy a cesty (ve spiritualitě ztrácí tato otázka význam). Skutečně důležitá je ortopraxe (správné uskutečňování). A v tomto smyslu lze říci, že existují zdravé a nezdravé cesty, jak žít duchovní život: „zdravou“ bude taková, která plodí pozitivní účinky v našem reálném, všedním životě; a „nezdravou“ bude taková, která přináší účinky negativní.

Ve zkušenosti (a dílech) Terezie můžeme rozlišit na jedné straně účinky v jejím vlastním životě a na straně druhé skutečnost, že její vlastní zkušenost (a její spisy) mají moc nakazit život druhých. Podívejme se na to blíže.

Za známku opravdové kontemplativní modlitby pokládá světice schopnost odpouštět: „A velmi dobře si povšimněte, že pokud Bůh nějaké duši uděluje při modlitbě milost, o které jsem řekla, že patří k dokonalé kontemplaci, a ona pak není velmi rozhodnutá, když se jí k tomu naskytne příležitost, aby skutečně odpustila jakékoli bezpráví, byť by bylo sebezávažnější – ne ony nicotnosti, kterým se říká bezpráví – její modlitbě příliš nedůvěřuji“ (C 36,8).

Odpuštění, které má Terezie na mysli, je navíc „bezprostřední“ a „bez toho, že by nás to stálo minimum“: „Na začátku se může stát, že když Pán uděluje tyto milosti, duše není hned posílena; avšak říkám, že když jí⁶ je uděluje i nadále, pak ji v krátkém čase učiní silnou, ne-li co do jiných ctností, tak co do odpuštění ano. Nemohu věřit, že duše, která dospívá tak blízko samotnému Milosrdenství a tu poznává, kým je a jak mnoho jí Bůh již odpustil, neodpouští těm, kdo ji urazili, hned s naprostou snadností“ (C 36,12).

A obecně tím, podle Terezie, dochází k tendenci zjednodušovat život: „Nuže, ráda bych to uzavřela tímto: abychom se vždy, když myslíme na Krista, rozpomínali také na lásku, s níž nám prokázal tolik milostí, a jak velkou lásku nám projevil Bůh, když nám dal takovou záruku, že nás má rád; neboť láska vyvolává lásku. A i kdyby to bylo zcela na počátku a my byli ještě velmi ubozí, přece se snažme kráčet stále tak, abychom si toho stále hleděli a probouzeli v sobě lásku. Neboť když nám jednou Pán udělí milost, že se nám tato láska vtiskne do srdce, pak nám všechno bude připadat snadným a vykonáme cokoli zakrátko a velmi snadno“ (Ž 22,14). Nazírat a modlit se činí náš život „snazším“.

A klíčovými účinky tereziánské mystické zkušenosti je dvojí schopnost „mít soucit“ a „těšit se“: „A když vidíš nemocnou, které můžeš přinést úlevu, udělej vše proto, abys nepřišla o tuto obětavost, a měj s ní soucit; a má-li nějakou bolest, ať ta bolí tebe; a pokud by bylo zapotřebí, postí se, aby ona jedla; ani ne tak kvůli ní, jako spíš proto, že víš, že tvůj Pán to od Tebe žádá. Jde o opravdové sjednocení vůlí; a kdybys viděla, že nějakou osobu velmi chválí, ještě více se raduj, než kdyby chválili tebe. (...) Tato radost, v níž se chápou ctnosti sester, je velkou věcí. A kdybychom u některé viděli nějaký nedostatek, pociťuj ho, jako by byl zvenčí, mimo nás, a přikryj ho“ (5H 3,11).

Tereziiny spisy mají také moc nakazit a proměnit život druhých, navnadit, přetvořit, roztáhnout srdce, osvobodit... „Terezie nevytesává výroky pro budoucí generace; začíná mluvit, avšak činí to tak svěžím a ženským jazykem, že se prosazuje již samotnou krásou svých pojetí a svých emocí a člověku se rozšiřuje srdce, otevírají se mnohé dveře, o nichž netušil, že existují“ (J. Cotta).

Tereziin výraz, který snad nejlépe vystihuje přetvářející charakter tereziánského jazyka a jeho obrovskou moc nakazit její čtenáře, zní: „navnadit duše“ (Ž 18,8). Tím je vyjádřen cíl, který naše mystička sleduje: „mým úmyslem je navnadit duše na tak vznešené dobro“.

Stojíme před obrovskou mocí tereziánského díla nakazit. Úsměv, stejně tak jako zívnutí, jsou nakažlivé... Ale nakažlivými jsou také láska, důvěra a odvaha (a také jejich záporné protiklady), to věděla již Terezie – mnohem dříve, než Rizzolatti objevil „zrcadlové neurony“.⁷ A to znamená, že jsme nastaveni k emoční nákaze. A Terezie má moc svou vášní pro Boha nakazit své čtenáře, a tak přetvořit jejich život k ještě větší lidskosti. A Terezie je ženou, „se kterou žít je vzrušující, neboť nás mocně uvádí do víru života, který se zcela odevzdává do rukou Božích“ (C. Kaufmann).

Ze španělštiny přeložil P. Vojtěch Kohut, OCD.