„Jsem vaše, pro Vás jsem se narodila, co se mnou uděláte?“
Návrh na přípravu oslav pětistého výročí narození svaté Terezie od Ježíše (2015)
PŘEDMLUVA
Je pro mě velkou radostí, že mohu doprovodit několika řádky tento dokument, určený k přípravě oslavy pětistého výročí narození svaté Terezie od Ježíše, zasílaný do všech mužských i ženských komunit našeho řádu. Jsem přesvědčen, že za volbou absolvovat zde předkládanou cestu formace stojí blahodárné a osvěcující působení Ducha Páně, který podnítil k tomuto úsilí nejprve mého předchůdce, otce Luise Aróstegui, od něhož pochází prvotní intuice, a následně spolubratry shromážděné na 90. generální kapitule, kteří přijali text, jenž nyní dostáváte k dispozici.
Bohatý obsah tohoto dokumentu nabízí – ve chvályhodně stručné podobě – dvojí pomoc k porozumění naší svaté matce. Jednak zasazuje její zkušenosti do historického kontextu a jednak předkládá výběr tematických okruhů, zvláště aktuálních a důležitých pro naši dobu. Teoretická perspektiva se v posledku konkretizuje v sérii návrhů jednání, které je možné realizovat na různých úrovních. Avšak nejdůležitější podnět lze vyjádřit v jediném prostém imperativu: znovu pozorně čtěme svatou Terezii! Naučme se každodenně se živit jejím slovem a být v její společnosti!
Musí být jasné, že když mluvíme o přípravě oslavy výročí narození sv. Terezie, nemyslíme přímo na organizování liturgických slavností, na kulturní události nebo na pastorační iniciativy. Nelze zploštit veškerý program života celého řádu, a to během celých šesti let, na přípravy a organizování tohoto typu. Příprava, kterou měla na mysli generální kapitula, je především osobní a komunitní a spočívá v obnoveném kontaktu mezi námi a naší svatou matkou. K tomu může dojít jedině v tichu vlastní cely (srov. Mt 6,6) a ve vzájemném sdílení slova v prostředí důvěry a prostoty, během komunitních setkání bratří a sester. Na hloubce tohoto kontaktu, na jeho trvání a intenzitě, bude záležet možnost autentické obnovy, kterou řád potřebuje: znovu oživit vlastní charismatickou identitu, a to způsobem, který nese znamení naší doby a přijímá její těžkosti. Bez návratu k ustavující zkušenosti našeho povolání, nemůžeme mít jistá kritéria, na jejichž základě bychom činili rozhodnutí, na nichž záleží naše budoucnost. Jak se často stává, největší a nejdůležitější rozhodnutí záleží na řadě drobných a skrytých každodenních voleb.
Je zřejmé, že četba spisů svaté Terezie bude tím bohatší, čím více bude doprovázena znalostí a používáním exegetických a interpretačních metod. Avšak základem zůstává přímé naslouchání slovům naší matky a učitelky. Přijměme závazek věnovat každý den určitý čas, třeba i jen velmi krátký, četbě jedné stránky svaté Terezie, a hned bude vykonáno mnohé. Pouze každodenní kontakt s Terezií nám může dát znovu zakusit její charisma. Ze zkušenosti vím, že zmíněná každodenní věrnost není možná na jedné straně bez dlouhodobého „rozhodného rozhodnutí“, které staví tento osobní a ostatním skrytý závazek na přední místo v našem diáři, a na straně druhé bez schopnosti přistupovat k textu takoví, jací jsme, s našimi nevyřešenými problémy a vracejícími se otázkami, osvobozeni od předem hotových řešení.
Dovolte mi jeden příklad. Jakmile otevřeme svazek sebraných spisů svaté Terezie, narazíme na zvláštní úvod Knihy života, v němž dává čtenáři výstrahu, aby nezapomínal na temná zákoutí vlastní osoby, o kterých jí není dovoleno mluvit, neboť má psát pouze o svém způsobu modlitby a o milostech, které přijala. Toto prohlášení, které vybočuje ze zaběhnutého hagiografického schématu, nás přivádí k autentickému křesťanskému životu, prožívanému jako stálé obrácení. Píše-li Terezie toto, pak právě proto, aby se nikdo necítil vyloučený z možnosti projít stejnou cestu a přijmout stejné milosti, které byly dány jí samotné. Avšak v případě, že se mezi námi a Terezií od Ježíše, mezi naší pravdou a její pravdou, tyčí hradba stereotypů, které – více než historické pravdě o Terezii – odpovídají jistým hagiografickým schématům nebo jisté spirituální teologii, naslouchání jejím slovům se pro nás nebude moci stát zdrojem spásné obnovy a vystavíme se riziku, že se změní v pouhé zbožné cvičení, z kterého v nejlepším případě budou moci vzejít úvahy moralizujícího či spiritualizujícího typu.
Otvírají se před námi roky, které nás dělí od jubilea v roce 2015: budeme věrní závazku, který Duch svatý předložil naší řeholní rodině? Zkušenost nám na to odpoví. Mezitím však prosme Pána, aby se v nás, během této cesty, rozhořela naděje, pramenící z povolání, které nám bylo dáno.
otec Saverio Cannistrà, OCD, generální představený
ÚVOD
1. Báseň, jejíž první verš dal název tomuto dokumentu, je vyjádřením života, chápaného jako darovaného člověku Boží láskou a jako zároveň obětovaného Bohu; takový je život svaté Terezie od Ježíše, naší matky. Její duchovní zkušenost jí dovolila žít zjevené pravdy víry jako pravdy povýtce utvářející její osobu (srov. DV 8):1 v Kristu je lidská bytost, stvořená k Božímu obrazu, vykoupena; on každou osobu volá a očekává; ve společenství s ním jsme vedeni ke spáse; podobně jako jeho život se život lidské bytosti uskutečňuje v poslušnosti Otcovu plánu. Duchovní zkušenost naší matky Terezie od Ježíše se však neomezuje na událost, která by se týkala jen jí samotné; je také u kořene našeho povolání: „Počátek naší rodiny na Karmelu a hlubší smysl našeho povolání se úzce pojí s duchovním životem a charismatem svaté Terezie, především s těmi mystickými milostmi, pod vlivem kterých se rozhodla pro obnovu Karmelu. Ten má být zaměřen na modlitbu a kontemplaci Božích skutečností, opírat se o evangelium a prvotní řeholi“ (KN 5).
2. Zároveň víme, že „způsob našeho života u obou světců [svaté Terezie a svatého Jana] skvěle září a nalézá výraz a podobu v jejich spisech, takže charismata, kterými se vyznačují, a forma duchovního života jimi předložená, a to i ve věcech, které se týkají užšího sjednocení a zkušenosti s Bohem, nemohou být považována jen za (jejich) osobní; ve skutečnosti náleží k dědictví a plnosti povolání našeho řádu“ (KN 13). Proto, v rámci hnutí návratu k pramenům, který probíhá ve způsobu uvažování a prožívání křesťanské víry a který se také náš řád pokoušel rozvíjet v dokumentech posledních kapitul, chceme se i na této 90. generální kapitule (2009) vrátit ke zdrojům našeho tereziánského charismatu, a to prostřednictvím návrhu stanovené osobní i komunitní četby spisů svaté Terezie, která by nám měla pomoci obnovit vědomí naší identity a našeho poslání v církvi dneška.
3. Vybízíme k této četbě navíc v rámci přípravy na pětisté výročí narození svaté Terezie od Ježíše (2015), aby nám tak bezprostřední kontakt se spisy světice a jejich sapienciální četba umožnily vstoupit do jejího lidského a duchovního dobrodružství, jak je prožila a nabídla ostatním. Chceme v sobě oživit jejího ducha, nechat se proniknout moudrostí, která tryská z jejích spisů, a to tak, že k nim budeme přistupovat v postoji naslouchání, jako učedníci a synové a dcery, abychom tak dali nový impuls svému životu v souladu s tereziánským charismatem, ke službě církvi a světu. Vyhledávejme její slova jako zdroj naděje v naší lidské, křesťanské a karmelitánské zkušenosti.
4. K našemu pozvání, pozornému vůči výzvě zkoumat znamení času jakožto znamení Boží (srov. EN 37), dochází v rámci současného vnímání povolání k hlubokému duchovnímu životu a k obnovenému zájmu o mystiky, které vyžaduje dynamickou a hlubokou spiritualitu, vyrůstající z evangelia a z mystických rozměrů, schopných čelit nedůvěře a nejistotám současných okolností, v nichž žijeme. „Není snad jedním ze „znamení času“ fakt, že v dnešním světě najdeme vedle mohutných procesů sekularizace také rozšířenou touhu po duchovním životě, jež se z větší části ukazuje právě v nové potřebě modlitby?“ (NMI 33a) Tato „rozšířená potřeba spirituality“ moderní doby se jeví jako spojená s velkou tradicí křesťanské mystiky a konkrétně se svědectvím mystiků Karmelu: „Z celé škály svědectví plných světla nemůžeme nevzpomenout učení svatého Jana od Kříže a sv. Terezie z Avily“ (NMI 33b).
Svatá Terezie od Ježíše na malbě z počátku 20. století v poutním kostele v Kostelním Vydří. Malíř Rupert Lorenz ji vyobrazil s obvyklými atributy:
knihou a ptačím brkem, které poukazují na její významné spisy, a planoucím srdcem, probodeným šípem, což připomíná mystický prožitek, s nímž se svěřuje ve své Knize života (29,13).
5. Tento dokument se jako plod úvah bosých karmelitánů shromážděných na 90. generální kapitule obrací v první řadě na bratry, avšak chce být pozváním také pro bosé karmelitky, pro členy sekulárního řádu (OCDS), ba je otevřený pro celou tereziánskou rodinu. Chce tedy přispět k upevnění pout jednoty mezi bratřími a sestrami, s cílem lépe uskutečňovat a vyjadřovat bohatství charismatu svaté Terezie v církvi. Víme, že rodina založená touto světicí, je rodinou otevřenou, která se během staletí trvale obohacovala novými členy, novými asociacemi a novými instituty. Nemůžeme zapomínat ani na povolání mladých lidí, kteří jsou pro řád zdrojem karmelitánského znovuobnovení, podobně jako jsou děti znovuobnovením rodin. Zvláštním způsobem chceme pozvat naše sestry, bosé karmelitky, aby společně s námi vykonaly tuto duchovní pouť k oslavám Výročí. Ve spojení s nimi a s celou rodinou Karmelu chceme nést pochodeň tereziánského charismatu a zaměřit svou pozornost prvořadě na hodnotu vnitřní modlitby v srdci církve a na apoštolskou moc velkodušného sebedarování.
(Pokračování v příštím čísle.)
Citujeme Tereziin text v připravovaném překladu P. Vojtěcha Kohuta, OCD:
Kapitola 29, 13: Pánu se zachtělo, abych zde několikrát měla toto vidění: viděla jsem při sobě anděla, po levé straně, v tělesné podobě, což obvykle nevídám, leč velmi zřídka. I když se mi často zpřítomňují andělé, nevidím je přitom, nýbrž je tomu jako u předchozích vidění, o kterých jsem prve mluvila.
Pán chtěl, abych toto vidění měla takto: anděl nebyl velký, nýbrž malý, velmi krásný, s tak rozzářenou tváří, že se zdál být jedním z oněch velmi vznešených andělů, u nichž se zdá, že celí hoří. Půjde o ty, kterým se říká cherubové, neboť jména mi neříkají; ale jasně vidím, že v nebi je takový rozdíl mezi jedněmi a druhými anděly, a dalšími a dalšími, že bych to neuměla vyjádřit. Viděla jsem tedy v jeho rukou hojně pozlacené kopí, a na jeho hrotu se mi zdálo, že byl trochu rozpálený. Zdálo se mi, že jím několikrát probodl mé srdce a pronikl až do útrob. Když jej vytrhával, zdálo se mi, že je strhával s sebou a mě zanechával celou planoucí ve velké Boží lásce. Bolest byla tak veliká, že mě nutila k oněm vzlykům, a zároveň mi tato velikánská bolest působí tak krajní příjemnost, že člověk nemůže toužit, aby přestala, ani duše se nespokojí s ničím menším, než je Bůh sám.
