Terezie z Los Andes
Snášel se večer, slunce se pomalu skrývalo za hory a loučilo se svými posledními paprsky. Všude bylo ticho a klid.
Mladý trubadúr kráčel po cestě do nedalekého hradu, aby pobavil tamní společnost a za zvuku své loutny recitoval starobylé romance, kterými se vždy zavděčí všem pánům, protože opěvují hrdinské činy rytířů těch dob. Anebo žár lásky, kterou plane jeho srdce, vytvoří nové, dosud neslýchané písně. Pod hrubým oděvem tento mladý muž ve skutečnosti skrývá ušlechtilou duši. Zatímco jeho verše zněly hradní síní, mohla jsem obdivovat jeho vznešené city, ale především mi je v oslnivém světle zjevilo jeho heslo: „Křídla!“. Ano, řekla jsem si, když se vznáší v prostoru bez hranic, má nekonečno na dosah, a proto noty jeho písní vyjadřují to krásné, veliké a vznešené.
Tisíce úvah se zrodilo v mé mysli, tisíce představ tryskalo z mé fantazie. Viděla jsem z hloubi propasti vzlétat orla, rozpínal svá černá křídla ve vzdušném prostoru. Viděla jsem ho stoupat vzhůru, až se mi ztratil z dohledu mezi červánky na obzoru. Ještě dlouho jsem ve výškách sledovala dráhu, kudy letěl, a záviděla mu jeho mocný let. Proč, ptala jsem se, proč nemá člověk tento dar? Proč se plazí po zemi, zatímco pták stoupá tak blízko nebi, až může, jako tento orel, pozorovat ve svém nitru paprsky slunce?
Ale když jsem se nad tím hlouběji zamyslela, řekla jsem si: Cožpak člověk nemá křídla tisíckrát mocnější?
Ach ano! Povězte – co zakouší před nekonečností moře, když se mu zdá, že pro jeho vlny neexistují hranice?
Nerozpíná snad duše před tímto vznešeným představením křídla rozumu a nepodniká let až do nekonečna, až se ztratí v nezměrné Boží velikosti? A nevzlétá při pohledu na krásu této země až ke Svrchované kráse? Nestoupá dokonce výš, když se člověk tam, v chrámě Božím, vkleče modlí a v tajuplném rozhovoru se setkává s Nejvyšším? Ach ano! Člověk, stvořený k obrazu Božímu, obdařený rozumem, který směřuje k tomu, co je nehmotné, co v sobě obsahuje všechno, co nelze vnímat smysly, a vůlí, která ve svých nekonečných touhách spočine jen v Bohu samotném (a nadto povznesený milostí do nadpřirozeného řádu) má křídla nesrovnatelně mocnější než onen mořský orel, vládce prostoru. Šťastný člověk, který je dokáže rozevřít a žít vždy povznesený nad svou vlastní atmosféru! Šťastná duše, která se odtamtud svobodná jako královna dívá na maličkosti života; snáze je uvidí zbavené roucha zdánlivého blaha, které fascinuje ty, kteří je vidí ze své vlastní úrovně!
Křídla! Ach, krásné a hluboké heslo! Dejte tvar našemu životu, buďte naším znamením, jako jste ve středověku byly znamením toho ušlechtilého muže. Jeho duše žila neustále na výšinách nádhery a ideálu, když hledal pro své písně nevypověditelnou krásu.
(přeložila sestra Zdislava OCD)
