Sr. Milada od Spasitele světa, OCD
Smrtelná nemoc
Zelie Martinová věděla již dlouho, že ji vnitřně stravuje zhoubná nemoc. Proto se často v myšlenkách připravovala na smrt: „Nyní musím končit, protože chci jít na nešpory a pomodlit se za zemřelé. Chci se postarat o to, aby se i za mě po mé smrti modlili... Snažím se stát svatou, ale není to jen tak jednoduché. Bylo by bývalo lepší, kdybych se o to snažila již dříve, bylo by to bývalo snazší a lehčí. A přece: lépe později, než nikdy.“1 Rostly v ní touhy po nebi, ale zároveň v ní přetrvávala velká odpovědnost za rodinu. Vše řešila odevzdaností do Boží vůle: „Jak toužím, abych byla u svých čtyř zemřelých dětí v nebi, ale chci se toho ráda vzdát, neboť vím, že ty mě již nepotřebují; jinak je tomu s mými ostatními dětmi... Vždycky si říkám: jak Bůh chce!“2
V říjnu 1876 se její zdravotní stav zhoršil. Nádor na prsu se zvětšil, cítila bolesti a píchání. Tehdy lékař označil její stav za beznadějný, ani operaci už nedoporučoval, že by vše jen urychlila. Zelie se proto rozhodla připravit příbuzné na svůj blízký odchod. Napsala do Lisieux a poprosila bratra a švagrovou, aby se po její smrti postarali o její rodinu. V Lisieux z toho panovalo dost velké rozrušení. Také doma se v důsledku tohoto oznámení odehrála vážná scéna. „Všichni plakali, ubohá Leonie hlasitě vzlykala.“3
V lednu 1877 paní Martinová naposledy cestovala ke své sestře do kláštera Navštívení v Le Mans. Do té doby jí o svém vážném zdravotním stavu nepsala. I sestra Dositea byla těžce nemocná, počítalo se s její blízkou smrtí. Než přišla paní Martinová, byla zaopatřena. Co si v těch dnech obě sestry, z nichž každá stála na prahu věčnosti, vyprávěly, nevíme. Sestra Dositea zemřela za měsíc, 24. 2. 1877 ve svých 49 letech. Pro Zelii byla smrt sestry těžkým utrpením. Ale i její nemoc postupovala dále. V květnu informovala své příbuzné: „Můj zdravotní stav je stále takřka stejný. Netrpím sice mnoho, ale přece cítím, jak nemoc postupuje nepřetržitě dále dovnitř. Doufám, že mě Matka Boží uzdraví, a když ne docela, tak mě tu zachová aspoň na tak dlouho, abych mohla vychovat své děti.“4
Křížová cesta
Se svými třemi staršími dcerami se Zelie rozhodla, že v červnu vykonají pouť do Lurd. Ale už cesta vlakem byla nesnesitelná, trpěla velkými bolestmi. Pouť jí nepřinesla uzdravení, naopak se jí přitížilo. Začala mít velké bolesti v krku, pocházející z metastázy do krčního obratle. „Nemoc se zhoršuje dnem nocí. Nemohu se již obléci ani svléci. Rameno bolavé ruky odpírá každou službu, ale ruka je ještě schopna udržet jehlu! Přesto: všeobecná nevolnost, bolesti v těle a stálé horečky se mě zmocňují již 14 dní. Nemohu již více stát, jen sedím. Přes den to ještě jde, ale v noci přicházejí znovu a znovu záchvaty. Odevzdala jsem se svému osudu a snažím se všechno udělat, jak se to sluší na umírající. Nesmím z tohoto krátkého času, který mi ještě zůstává, ztratit ani jeden okamžik. Jsou to dny spásy, které se nikdy nevrátí. Pomoz mi modlit se o trpělivost a odevzdanost.“5
V této době jí bratr předpověděl jeden měsíc života. U něj hledá Zelie v posledních dnech posilu, protože utrpení se stále zhoršovalo: „Včera jsem po tobě skoro křičela, neboť jsem byla toho mínění, že jen ty sám bys mi mohl zjednat ulehčení. Během 24 hodin jsem protrpěla více, než v celém svém životě. Naříkala jsem a křičela. Vzývala jsem všechny svaté, ale nikdo mi neodpověděl. Konečně jsem prosila, abych alespoň noc mohla strávit v posteli. Odpoledne jsem vůbec nemohla ležet. Bylo to strašné. O nic jsem nemohla opřít hlavu, všechno jsem zkusila, ale ani tak jsem se nemohla pohnout, abych se napila. Krk byl jako stlačený, takže nejmenší pohyb mi dělal největší bolesti. Celou noc jsem naříkala. Ludvík, Marie a služebná byli stále u mě. Ubohý Ludvík! Čas od času mě vzal do své náruče jako malé dítě. Již nemohu psát, sotva vidím a jsem neuvěřitelně slabá.“6
22. července vstala Zelie v pět hodin ráno, aby byla přítomna na mši svaté. Marie ji chtěla zadržet, ale neuspěla. „(Maminka) musela použít veškeré své energie, neboť to pro ni byla nevyslovitelná námaha, aby přišla do kostela. Při každém kroku, který udělala, cítila píchání v krku. Vždycky se musela občas zastavit.“ Naposledy byla pak přítomna na mši svaté 3. srpna. „Jelikož to byl první pátek, chtěla bezpodmínečně do kostela. Tatínek ji vedl,“ sdělovala Marie příbuzným, „jinak by to nebylo vůbec možné.“7
Poslední dopis zaslaný bratrovi zněl takto: „Již se nemohu udržet na nohou. Jen s velkou námahou se dostanu z postele ke křeslu a odtud zase do postele. Mám za sebou dvě hrozné noci. Moje síly jsou u konce. Když mě milá Matka Boží neuzdraví, je můj čas u konce a milý Pán Bůh chce, abych si odpočinula jinde než zde na zemi.“ Marie ještě připojovala: „Nevydrží již ani čtvrt hodiny v posteli, tak strašně trpí. Nejmenší lomoz u ní zapříčiní hroznou krizi. Jen šeptem si něco povíme a chodíme v punčochách, ale všechno slyší. Nechceme ji rušit, ale její spánek je příliš slabý.“8
26. srpna Zelie Martinová přijala v přítomnosti celé rodiny pomazání nemocných. Smrtelný zápas skončil 28. srpna 1877 v noci. Bylo jí necelých 46 roků. Pohřeb se konal hned druhý den.
Ludvík Martin, čtyřiapadesátiletý, hluboce zraněný odchodem své ženy, se rozhodl odstěhovat se se svými dcerami za příbuznými do Lisieux. Odchází na odpočinek. Oddává se své touze po samotě – čte, přemýšlí a medituje. Začne znovu chodit na ryby a často cestuje – do Alençonu, kde zanechal svou stárnoucí matku,9 do Paříže, Německa, Itálie, na Balkán a do Turecka. Ovšem i pro něj je připravena „královská cesta kříže“, která hluboce zasáhne jeho dcery a ztotožní ho s jeho milovaným Spasitelem...
Tereziin vztah k rodičům
„Pán Bůh mi dal otce a matku, kteří byli víc hodni nebe než země.“10 Tak Terezie po celý svůj život nahlížela na své milované rodiče. Její rodina pro ni byla „svatou zemí, prosycenou panenskou vůní“ (srov. AS 18), obrazem nebe. Terezie se narodila ve světě svatosti, viděla v něm jen krásno. Měla pocit, že celé její okolí vybudoval dobrý Bůh, aby živil a strážil „vzácné a křehké rostliny“, které tam rostou.
Ústřední postavou rodiny byl otec. Otec lidsky ctěný, milovaný, takřka zbožňovaný, který v Tereziiných očích představoval harmonickou jednotu lásky a autority. Na vztahu k otci – a ona se svého otce nikdy nebála – se učila chápat, co je to autorita dobrého Boha. Dívala se na svého otce, zatímco on se stále díval na Boha, a tak se naučila prostřednictvím otce se dívat na Boha. Terezie byla ještě malá, když ji tatínek vzal s sebou do kostela. Při kázání se k ní naklonil a řekl: „‚Dobře poslouchej, má královničko, mluví se o tvé svaté patronce.‘ Opravdu jsem dobře poslouchala, ale dívala jsem se častěji na tatínka než na kazatele. Jeho krásná tvář mi tolik říkala!... Někdy měl oči plné slz a marně se snažil je zadržet. Zdálo se, že už není na zemi, tak ráda se jeho duše hroužila do věčných pravd...“ (AS 44).
I při večerní modlitbě měla Terezie místo vedle otce. Stačilo jí jen se dívat, „aby viděla, jak se modlí svatí“ (AS 45–46). Že je její otec světec, o tom byla Terezie přesvědčená po celý svůj život (srov. DT 51, 58). Oba dva otcové jsou v její mysli svázáni způsobem tak blízkým a intimním, že se Terezie odvážila po odchodu svého otce do ústavu Dobrého Spasitele napsat: „Ježíš...nám vzal toho, kterého jsme milovaly s takovou něžností, (...) ale zda to není proto, abychom mohly upřímně říci: ‚Otče náš, jenž jsi v nebesích?‘ (Mat 6,9)“11
Později, v době jeho nemoci, Terezie začala v postavě svého otce vidět nejen obraz Boha Otce, ale i Syna. Jeho úděl se pro ní stává obdobou božských tajemství. „Jako klaněníhodná tvář Ježíšova, která byla zahalena při jeho umučení, tak i tvář jeho věrného služebníka měla být zahalena ve dnech jeho bolestí – aby mohla zářit v nebeské vlasti u jeho Pána, věčného Slova!...“ (AS 50). Otcův nemocí poznamenaný obličej jí objasňoval všechna tajemství Ježíšovy trpící Tváře.
Matka zase pro Terezii představovala atmosféru lásky, bezpečí a důvěry, atmosféru modlitby: „Velmi jsem milovala Pána Boha a velmi často jsem mu odevzdávala své srdce malou formulí, které mě naučila maminka“ (AS 41). Na návštěvě u paní Lericheové si s Celinou říkaly: „To není jako maminka. Ta nás vždycky vedla k tomu, abychom se pomodlily!...“ (AS 33). I když matka zemřela v době, kdy Terezii byly teprve čtyři a půl roku, přesto se rysy této milované osoby vepsaly do jejího srdce a pomohly jí později pochopit mateřský rys lásky Boží: „Jak jemnocitné je srdce matky! Jak projevuje svou něhu tisícerou obezřetnou starostlivostí, na kterou by nikdo nepomyslel!“ (AS 24).
Že byla Tereziina intuice ohledně rodičů správná, potvrdil i papež Jan Pavel II., když 26. 3. 1994 potvrdil heroické ctnosti Zelie a Ludvíka Martinových a dovolil je nazývat ctihodnými. Oficiální proces jejich blahořečení byl po uznání požadovaného zázraku (o něm bychom rádi v našem časopise také něco napsali) ukončen a oba rodiče byli prohlášeni za blahoslavené dne 19. října 2008 v Lisieux.
