Rodiče svaté Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře
Sr. Milada od Spasitele světa, OCD
K tomu, aby Terezie dosáhla plnosti a dokonalosti bytí, nepotřebovala zvláštních zjevení nebo vytržení (srov. AS 161).1 Významné pro její náboženské myšlení bylo naopak to, co poznala přirozenou zkušeností. Terezii všechny věci vyprávěly o Bohu a všechny ji k němu vedly. Měla znamenitý pozorovací talent, ve všem viděla podobenství. Každodenní realita byla pro ni symbolickou odpovědí Otce na její očekávání, v ní hledala duchovní poučení osobě samé a o svém životě. Vztahy i prosté příhody, které ji potkaly, pak často stupňovala do nekonečna. Takovým způsobem hledala Boha, jeho tvář.
V tomto ohledu na ni nejintenzivněji působila láska otce a matky, zde nejvíce uplatňovala toto rozšiřování. Jestliže později mohla říci: „Pán Bůh je něžnější než matka,“ (AS 166) a „je tak sladké, nazývat dobrého Boha naším Otcem“ (CS 81), pak jen díky tomu, že v nadpřirozeném světě uplatňovala to, co nějakým způsobem prožívala už přirozeně.
Proto jsou mnozí autoři přesvědčeni, že za nauku duchovního dětství vděčíme do značné míry Ludvíkovi a Zélii Martinovým. Jim patří dík za to, že žili své křesťanské povolání tak věrně a Terezii ukázali pravý obraz Boha, který je víc než otec a matka.
Jestliže tedy obecně platí pravidlo: když chceme poznat druhého člověka, musíme se seznámit s prostředím, ve kterém vyrůstal, a s jeho rodiči, tím spíše to platí u sv. Terezie z Lisieux.
Ludvík Martin
Ludvík Josef Alois Stanislav Martin se narodil v Bordeaux 22. 8. 1823 v rodině kapitána francouzské armády Petra Františka Martina 1777–1865) a Marie Anny Fanie Boureau (1800–1883). Rodiče měli tři dcery a dva syny, Ludvík byl prostřední. Žádný z jeho sourozenců se nedožil staršího věku.2 Když mu bylo sedm let, přestěhovali se Martinovi do Alençonu. Ludvík vyrůstal ve zdravě křesťanském, vojensky přísném prostředí. Vyučil se hodinářství a zlatnictví. Jako dvacetiletý navštívil Basilej, Bern a delší dobu zůstal ve Štrasburku, kde se zdokonalil v řemesle.
V roce 1845 při cestě po Švýcarsku a jižní Francii viditelně projevil, jak by si přál naplnit svůj život – navštívil klášter na 2472 m vysoké hoře sv. Bernarda, který tam pro augustiniánské kanovníky založil v 11. století sv. Bernard z Aosty (Menthonu). Život zdejších mnichů tvořila modlitba a služba bližním – poutníkům a cestujícím. Ludvík Martin byl však převorem odmítnut pro neznalost latiny, která byla nutná pro studium filosofie a teologie. Po návratu domů se sice začal učit latinsky a řecky, ale onemocněl a musel studium na delší dobu přerušit. Viděl v tom prst Boží, a tak se po vyzdravení svého záměru vzdal.
Vrátil se k hodinářskému řemeslu a kvůli němu vykonal stáž v Paříži, která se protáhla na tři roky. Pravidelně tam navštěvoval kostel Panny Marie Vítězné. V roce 1850 se vrátil do Alençonu, osamostatnil se od rodičů a otevřel si obchod s hodinami a se šperky v ulici Pont Neuf. Tento dům s přilehlou malou zahradou obýval později i se svou ženou a s dětmi až do r. 1871.
Jeho povaha
Někteří autoři charakterizují Ludvíka Martina trochu hanlivě jako idealistu, snílka, romantika, zádumčivého samotáře a jako člověka beze smyslu pro každodenní realitu. I kdyby tomu tak bylo, je ovšem jisté (poznáme to i z Tereziina líčení), že v rámci svého temperamentu dosáhl obdivuhodné lidské a mravní zralosti.
Rád a často cestoval, byl vnímavý pro krásu přírody a umění. Po něm Terezie zdědila vášeň pro rodný kraj, květiny a louky, oblačnou oblohu, hvězdy a moře. Jeho zvláštní radostí bylo chytat ryby. Na břehu řeky Arny trávil dlouhé hodiny. Ještě před sňatkem se mu naskytla příležitost získat v blízkosti řeky pozemek zvaný Pavilon.3 Hned ho koupil. Tento pozemek hrál v pozdějším životě rodiny Martinovy zvláštní úlohu.4 Pan Martin ho vybavil podle svého vkusu. Jistá šlechetná žena, slečna Felicita Baudouinová, která mu pomohla zařídit jeho hodinářský a zlatnický obchod, mu darovala také sochu Panny Marie, zhotovenou podle originálu známého sochaře Bourchandona.5 V zahradě Pavilonu dostala tato 90 cm vysoká socha čestné místo.6
Miloval hudbu a při rodinných oslavách rád zpíval písně nebo recitoval básně svých oblíbených autorů. Díky své dobré paměti byl schopen vyprávět svým dcerám spoustu drobných příběhů a veselých anekdot. Dokázal napodobit zpěv ptáků i gesta a intonaci osob, o kterých mluvil. Terezie po něm toto umění napodobovat převzala, ale bohužel jí nebyl dán podobný nádherný hlas. Tatínek měl i výtvarné nadání, které také zdědily jeho dcery – zvlášť Pavlína, Celina a Terezie. Na výletech často vyzýval své děti, aby kreslily.7
Měl uměleckou duši. Miloval své řemeslo, které vyžadovalo velikou přesnost a soustředění na nepatrné součástky. I své dcery pojmenoval něžnými přezdívkami: Marie byla „diamant“, Pavlína „ušlechtilá perla“, Leonie byla „dobrou Leonií“, Celina „anděl strážný“, Terezie se stala pro něj „královničkou“, které patří všechny poklady. Být „královnou“ znamenalo mít neomezenou moc nad jeho srdcem.
Pan Martin toužil po tichu a rád se stahoval do samoty, aby meditoval. V Buissonnetech si zařídil světničku, pravou poustevnu, celu jen pro modlitbu, četbu a přemýšlení – vysoko v podkroví, kam nesměly vstoupit ani jeho dcery, leda k duchovním rozhovorům a poradám ve věcech svědomí. Po smrti své ženy si den rozdělil po klášterním vzoru. Jeho přítel, jezuita P. Pichon, o něm říkal, že ještě jako vdovec, otec devíti dětí, působil dojmem ve světě ztraceného mnicha. Byl velmi citlivý – při svých denních návštěvách Nejsvětější Svátosti často plakal.
Do jeho 35 let tvořily náplň jeho života obchod, rybolov, návštěva kostela a práce v dobročinném spolku. Na ženy nemyslel.
Zelie Martinová
Zelie Marie Guérinová se narodila 23. 12. 1831 v Saint-Denis-sur-Sarthon také v důstojnické rodině. Manželé Izidor Guérin (1789–1868) a Luisa Jana Macéová (1804–1859) měli tři děti. Nejstarší byla Marie Luisa (1829), která v 29 letech vstoupila do řádu Navštívení v Le Mans (1858) jako sestra Marie Dositea,8 o dva roky mladší byla Marie Zelie (1831) a o dalších deset let mladší byl syn Izidor.
Když bylo Zelii dvanáct let, přestěhovali se do Alençonu. Její dětství nebylo příliš šťastné. Mezi sedmým a dvanáctým rokem svého věku byla stále nemocná, trpěla bolestmi hlavy. Ještě více ji však trápil nedostatek lásky a něhy v rodině. Rodiče byli sice poctiví lidé, měli smysl pro povinnost a zbožnost, ale byli drsní. Pánovitost a mrzutost otce Guérina mimoděk působila i na její matku. Zelie prožívala hluboké duševní utrpení. S podobnou útlocitností a schopností hlubokých citových prožitků se můžeme později setkat i u jejích dětí. Ona se však vyvarovala chyb svých rodičů.
O bolesti prožité v dětství se zmínila v jednom dopise bratrovi: „Moje dětství a mládí bylo ponuré jako pohřební rubáš, neboť jestliže tebe matka rozmazlovala, ke mně, jak víš, byla velmi přísná; třebaže byla tak dobrá, nevěděla, jak se mnou jednat, a já jsem tím v hloubi srdce velmi trpěla!“9
Bratr Izidor měl u rodičů vždy přednost, byl rozmazlován, přesto mu však Zelie po celý život zachovala zcela zvláštní náklonnost. Určité vyrovnání nalézala u sestry Marie Luisy, s níž si velmi rozuměla a která se stala její důvěrnicí. Obě začaly navštěvovat vyšší školu sester Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Mariina (kdežto Izidor studoval gymnázium).
Ve škole u sester se Zelii dostalo velmi dobrého literárního vzdělání. Když později na školní léta vzpomínala, napsala: „Mé slohy byly tak dobré, že jsem za ně dostávala první cenu. Z 11 bylo 10 mých slohů vždy nejlepších. I v jiných předmětech jsem patřila k nejlepším žákyním vyšších tříd.“10 Kromě toho tam velmi prohloubila i svůj náboženský život.
I ona toužila po zasvěcení se Bohu. Při své činné povaze chtěla svůj život dát do služeb nemocným a vstoupit k vincentkám do nemocnice v Alençonu. Představená však po delším rozhovoru neodvolatelně prohlásila – zřejmě kvůli jejímu slabému zdraví – že vstup Zelie do kláštera se neshoduje s Boží vůlí. Zelie na to odpověděla modlitbou: „(Ježíši,) jestliže nejsem hodna být tvou nevěstou, tak chci vstoupit do manželství, abych splnila tvou svatou vůli. Prosím tě, daruj mi mnoho dětí a dej, aby se ti všechny zasvětily.“11 Tento úmysl ji vedl ke sňatku. Prosí o kněze, misionáře, o světce, kteří by nahradili její zasvěcení v řeholi. „Vždycky jsem si přála mít hodně dětí, abych je vychovala pro nebe.“12 Devětkrát – v celkem devíti těhotenstvích – chovala tuto naději. U všech pěti jejích dětí, které se dožily dospělosti, došlo toto vytrvalé matčino přání svého naplnění, ovšem až po její smrti. Jedině u své oblíbené druhorozené dcery Pavlíny směla ještě vidět a podporovat náklonnost k řeholnímu životu.
Protože poměry rodiny Guérinovy byly skromné, Zelie byla nucena začít si sama na sebe vydělávat. Modlila se, na jakou cestu se dát, aby splnila vůli Boží. 8. prosince 1851 dostala vnuknutí, aby zkusila dělat alençonské krajky. Po celý život pokládala toto rozhodnutí za přímé vnuknutí Matky Boží. Začala navštěvovat odbornou krajkářskou školu a roku 1853 si v ulici sv. Blažeje už otevřela dílnu, ve které zaškolovala své dělnice, kreslila jim předlohy, přijímala objednávky a jednala se zákazníky. Pro svou velkou zručnost a dobrý vkus měla hodně pohledávek a rychle vydělávala.
Na krajkářský kurs chodila i matka Ludvíka Martina. Sešla se tam se Zelií Guérinovou, blíže ji poznala a vážila si jí. Syn jí dělal velké starosti, bolelo ji, že je stále tak sám. A tak se jednou – náhodou? – Ludvík a Zelie potkali a poznali, že patří k sobě. Svatbu slavili už za tři měsíce po svém seznámení, 13. 7. 1858 o půlnoci v kostele Panny Marie v Alençonu.13 Přítomni byli jen nejbližší příbuzní. Novomanželé se nastěhovali do domu pana Martina v ulici Pont-Neuf. Díky svému pracovnímu úsilí neměli od začátku jako manželé nouzi. Když se vzali, jejich majetek činil dohromady 34 tisíc franků,14 vlastnili dva domy a Pavilon.
Její povaha
Zelie Martinová byla v mnoha směrech silnější a vůdčí polovicí jejich manželství. „Naše matka měla neobyčejně energický charakter a byla tak pevná v sebezáporu, že na sebe úplně zapomínala. Pracovala s velkou odvahou, aby nám mohla dát pečlivé vychování.“15 Podobně ji charakterizovala sestra Dositea v dopise bratrovi do Lisieux: „Co mě těší, je duch víry této ženy a její skoro neuvěřitelná a zázračná odvaha. Jak silná je tato žena! Neštěstí ji nedovede zničit a štěstí ji neučiní pyšnou. Je to žena obdivuhodná!“16
Zelie byla dynamická, podnikavá žena, velmi realistická, se smyslem pro detail. Její převaha v praktických věcech byla tak veliká, že si obchod ponechávala i při velké domácnosti, devaterém těhotenství, četných nemocích dětí i při všech starostech a povinnostech hospodyně. To nám dává obraz velmi činorodého a výkonného člověka. Její pracovní den měl skoro 18 hodin. Přesto pro ni vše pozemské postupně ztrácelo hodnotu a přitažlivost, na zemi jí zůstala jen láska k rodině. Nestala se však proto apatická, zůstala vždy dobře naladěná a laskavá. Měla velké společenské kvality, byla inteligentní, dokázala se velmi dobře sdílet. Zelie spojovala život vzorné manželky, matky a zároveň úspěšné, neúnavné obchodnice do určité míry s životem řeholnice, a to v pozoruhodné a imponující harmonii.
Byla velkou pisatelkou korespondence. Nevíme, kdy si na psaní nacházela čas, ale z let 1863–1877 se nám zachovalo na 200 jejích dopisů. Ukazuje se v nich její velké literární nadání. Dopisy mírní onen mocný dojem až strach, který by na nás mohl padat z její zdatnosti a energie. Promlouvá v nich veselá a upřímná, praktická žena, stojící oběma nohama na zemi, vzdálená od pobožnůstkářství. Vysvítá z nich hluboká víra, vtip a pozorovací talent. Projevuje se jako šťastná matka, která se i při všech starostech a povinnostech věnuje dětem.
Zachovaly se nám dopisy bratru Izidorovi; naopak dopisy sestře, která byla její důvěrnicí, se bohužel většinou ztratily. V jednom dopisu bratrovi napsala: „Teď jsem ti řekla všechno, co jsem ti chtěla oznámit. Kdybys ale viděl dopis, který jsem právě napsala sestře do Le Mans, žárlil bys: měl pět stránek! Jí ale povím věci, které tobě říct nemohu. My obě se v našich dopisech bavíme o tajuplném nebeském světě, ale s tebou si musím psát jen o světě pozemském.“17 I její dopisy bratrovi nám ale poskytují hluboký vhled do Zeliiny duše. A její poetický sloh nám navíc pomáhá dobře poznat prostředí Martinovy rodiny a Tereziino dětství.
