Adrienne von Speyr (1902–1967)
Když Bůh Otec nechává vzkřísit Syna, znovu tím »vyvádí« Slovo z mlčení. Přitom se nově odhaluje smysl Kristovy smrti. Kristus zemřel a prošel peklem, aby se ujistil, že hřích je s konečnou platností mrtev a spolu s Ním pohřben a že smrt hříchu je definitivní. Vzal ho s sebou do pekla jako hřích mrtvý, hřích »oloupený o život«, hřích »připravený o ty«, kteří dříve byli jeho nositeli.
A protože vykoupení lidí od jejich hříchů spočívá právě v tomto, vstupuje Ježíš do vzkříšení. Od nynějška je Ježíš veskrze ten, kdo uskutečnil vykoupení a kdo se takto zjeví těm, kteří jsou jeho, v nové podobě, osvobozené od všeho, co na sobě nesl; je tím, kdo to vše protrpěl až do konce.
Nová podoba Pána během čtyřiceti dní (kdy se po vzkříšení zjevoval učedníkům) je pro lidi novým pozváním k následování. Toto následování je snazší, nese v sobě více jistoty, víra se může opřít o přítomnost Živého. Předtím Ježíš vykoupení člověka zasel, teď vystupuje jako »plodnost« své setby. On sám je dokonalým plodem, zralým a připraveným znovu se darovat Otci. Z tohoto darování se Otci pramení novým způsobem eucharistie a vzniká zpověď. Cesta hříšníka k Bohu se skrze Syna proměnila: stala se cestou »vykoupeného hříšníka«.
Nastává jakési zrušení času. Syn byl v podsvětí, pohřbil sem, co bylo určeno k rozkladu, a zároveň z něj vystupuje jako zralý plod. Ukazuje, co »zmohlo« Slovo, a rovněž, jak úžasně působí Otec. A když nyní prochází zavřenými dveřmi a pozemské zákony pro něj už neplatí, ukazuje, jakou průraznou silou disponuje jeho plodnost. Už se nenechá zadržet našimi hříchy, nenechá se odstrčit stranou, nenechá se odvrhnout. Cesta běží přímo k Otci bez obtíží, s lehkostí, vlastní vzkříšené podobě Vykupitele.
A když se v budoucnu bude mluvit o křesťanské lásce, pak díky Pánu víme, že tato láska všechno snese a trpělivě vydrží, aby vposledku přijala podobu dokonale jasné, šířící se záře. Velikonoce jsou svátkem zvěstované lásky, jejího nového proniknutí do našeho světa, jejího proudění všude, do všech směrů. Hodina, o které nikdo nevěděl, nastala. Už není potřeba, aby ji nikdo neznal, nyní je znát, je to den a hodina setkání, plnosti lásky.
Kdo se teď modlí k Pánu, modlí se k Vítězi, který všemu, co bylo dříve, co prožil, dává novou hodnotu. Dny stvoření se proměnily, modlitba tvorů k Bohu je součástí modlitby Syna k Otci. Otec se dotkl mrtvého Syna, aby ho probudil, očekává Ho u sebe v nebi, ale Syn s sebou vezme to, co zde na zemi zasel. V Synu jako takovém se uskutečnilo nové setkání nebe se zemí. Do země je pohřbeno, co bylo odsouzeno k smrti: celá tíha našich hříchů; a tak nebe nyní může obdržet to, co Syn přináší domů jako žeň, nebeskou lásku, kterou na zemi zasel.
Její prvotinou je naše modlitba, kterou Syn oddělil a očistil od hříchu. Od této chvíle Otec poznává naši modlitbu, protože v ní žije Syn, protože jeho smrt v nás přinesla plody a On nyní tyto své plody přináší Otci.
(Adrienne von Speyr, Kreuz und Hölle I., Einsiedeln 1966, str. 340n; přeložil: Norbert Žuška, OCarm.)
