Matka nese dítě v náručí do chrámu. Je to Mesiáš, její Bůh. Ale její vztah k němu se změnil. V době těhotenství ho nosila v sobě a dávala mu k dispozici všechno, co měla. Nyní, kdy Syna porodila, se cítí osamocena, téměř opuštěna. Předtím se nedalo její poslání rozlišit od poslání jeho. Nyní se poslání dítěte osamostatnilo: začíná jít svou vlastní cestou. (…)
Takto předstupuje před Simeona. Stařec ji i dítě přijímá, v Duchu svatém poznává ji i dítě, srovnává poslání Syna a Matky a spatřuje mezi oběma nové pouto. Svým pohledem a svým požehnáním pomáhá navázat toto pouto nově a nezrušitelněji. … Vidí budoucí cestu Syna. Vidí i těžkosti, které vzniknou pro opravdově věřící tím, že Bůh už v budoucnu nebude vzdálenou vznešenou bytostí ve vzdáleném nebi, nýbrž dítětem, člověkem, trpícím mezi nimi. Vzájemné vztahy lidí se úplně změní, odstup a blízkost se budou určovat jinak. … Od nynějška, když navážeme podstatný nebo nepodstatný vztah k druhému člověku, nebudeme nikdy vědět, zda nemáme již co do činění s Božím Synem, zda jsme v onom člověku nezasáhli nebo snad nezranili něco věčného, nepohrdli něčím věčným. Neboť nyní se Bůh stává hrozivě blízkým a všechno lidské je postaveno do bezprostředního světla k osvícení pohanů. Tím, že to Simeon vidí, chápe také, že mezi Pánem a lidmi bude nutné zprostředkování a že tato role může připadnout jen Matce. Ona bude udávat míru pro odstup a pro blízkost. V tom spatřuje Simeon pokračování jejího poslání.
(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Služebnice Pána)
