Živé Boží slovo: Mk 10,38a
Nevíte, oč žádáte.
Pán je v situaci, kdy se na Něj učedníci obracejí s prosbou, jejíž obsah a rozsah je přesahuje (1). Učedníci vlastně přicházejí k Pánu stejně, jako to děláme my. Prosíme, a ačkoliv je naše prosba uvážená, stejně nikdy nevíme, oč prosíme. Vlastně bychom měli každou prosbu doplnit: Je-li to Tvá vůle. Ale právě to podstatné – dosah prosby o vůli Boží – obsáhnout nedovedeme. Ještě jsme schopni říci, že přijmeme, co nám pošle, nebo Otce prosit tak, jak Ho prosil Jeho Syn (2). Ale když máme na mysli něco zcela konkrétního – oč Pána žádáme za předpokladu, že to odpovídá Otcově vůli – ani tehdy vlastně nevíme, s jakým očekáváním máme svou prosbu spojovat; co vyvolá v Otcově vůli, pro nás zůstává nedohlédnutelným.
Přitom [v našem textu] nejde jen o to, že by prosba učedníků jako taková byla nevhodná; nevěděli by, oč žádají, ani kdyby jejich prosba byla nejvýš vhodná. Naše prosby vytváří náš lidský rozum a naše lidské uvažování, vyslýchá je ale Bůh, a to zcela božským způsobem, jemuž nerozumíme. I kdyby se naše prosby zdály jakkoli přiměřené a správné, kdyby byly naprosto nesobecké, přece musejí prodělat proměnu od lidského očekávání k Božímu vyslyšení. Pán nás musí stále upozorňovat na tuto odlišnost. Přesto ale smíme a máme prosit a můžeme své prosby formulovat v souladu s tím, oč žádáme. Neboť když prosíme, bude nám dáno.
(1) Synové Zebedeovi, Jakub a Jan, Ho žádají: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ (Mk 10,37)
(2) Autorka má pravděpodobně na mysli Ježíšovu modlitbu v Getsemane (Mk 14,36): „Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“ (Pozn. překl.)
Převzato z knihy: Markus
Autor: Adrienne von Speyr
Nakladatelství: Einsiedeln 1971
Přeložil: Norbert Žuška, O.Carm.
