Když mě mé touhy při modlitbě doopravdy mučily, otevřela jsem listy sv. Pavla, abych našla nějakou odpověď. Padly mi do očí 12. a 13. hlava prvního listu Korinťanům. V prvé jsem četla, že všichni nemohou být apoštoly, proroky, učiteli, atd..., že církev se skládá z rozličných údů a že oko nemůže být zároveň rukou... Odpověď byla jasná, ale mé touhy neutišila, nedávala mi mír...
Jako Magdaléna se stále nakláněla do prázdného hrobu a nalezla nakonec to, co hledala, tak i já, když jsem se snížila až do hlubin své nicoty, pozvedla jsem se tak vysoko, že jsem mohla dosíci svého cíle.
Neztrácela jsem odvahu a pokračovala jsem v četbě, a tato věta mi poskytla úlevu: „Usilujte o DARY STÁLE LEPŠÍ. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu.“ A apoštol vykládá, jak všechny nejdokonalejší dary nejsou nic bez LÁSKY ... Že láska je ZNAMENITÁ CESTA, která vede bezpečně k Bohu.
Konečně jsem nalezla klid... Když jsem uvažovala o tajemném těle církve, nepoznávala jsem se v žádném z údů, jak je popisuje sv. Pavel, anebo spíš chtěla jsem být ve všech... Láska mi dala klíč k mému povolání. Pochopila jsem, že má-li církev tělo, složené z různých údů, nechybí jí ten nejpotřebnější, nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že církev má srdce a že toto srdce HOŘÍ LÁSKOU. Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy církve v činnosti. Kdyby láska pohasla, přestali by apoštolové hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou krev... Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje všechna povolání, že láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa..., jedním slovem, ŽE JE VĚČNÁ!...
Tu jsem zvolala v přemíře své blouznivé radosti: Ježíši, má lásko, konečně jsem nalezla své povolání! Mým povoláním je LÁSKA!...
Ano, nalezla jsem své místo v církvi, a toto místo jsi mi dal ty, můj Bože!... V srdci své Matky církve budu láskou... Tak budu vším... Takto se splní můj sen!!!...
(Terezie z Lisieux, Autobiografické spisy, Vimperk 1991, str. 187–8)
