P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Co zvěstuje Písmo starým lidem?
Písmo především zvěstuje důstojnost stáří. I životní etapa pokročilého věku je Božím záměrem, má svou cenu v Božím plánu s konkrétním člověkem.
Zároveň Písmo napovídá náležitý obsah stáří. Čím má být vyplněno. Starý člověk má vydávat svědectví o Hospodinově věrnosti:
„... zůstanou šťavnatí a svěží,
aby hlásali, že Hospodin je přímý,
skála má, podlosti v něm není“ (Ž 92,16).
Oslavovat Boha, chválit ho je ovšem úkolem člověka vůbec, smyslem lidského života (srov. např. Ž 30). Příchodem spásy v Kristu – Božím Synu je tento náš úkol ještě zřetelnější.1
Velmi srozumitelně Písmo ukazuje krásné vzory starých lidí. Zmiňme jen tři z nich:
Osmdesátiletý Barzilaj (2 Sam 19,32–40) se dobrovolně zříká nabízeného postavení a blahobytu. Je příkladem starého člověka, který je skromný a přiznává si svá omezení, úzce spojen se svým prostředím chce mu zůstat věrný a pokojně přijmout blížící se konec svého života. Lákavé pocty a výhody přejícně směruje k jiným.
Devadesátiletý Eleazar (2 Mak 6,18–31) podstupuje mučednickou smrt pro věrnost židovským předpisům, odmítá dát špatný příklad mladším a varuje se „na své stáří přivodit potupnou skvrnu.“
Prorokyně Anna (Luk 2,36–38) je také úžasným vzorem:
„Žila tu i prorokyně Anna, dcera Fanuelova z pokolení Ašerova.
Byla již pokročilého věku; když se jako dívka provdala, žila se svým mužem sedm let a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku.
Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty a modlitbami.
A v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma.“
Anna (podobně jako Simon, zmíněný v evangeliu krátce předtím) představuje vzorově postoj Izraele na konci časů, očekávání příchodu Mesiáše. O tom svědčí i její vdovství (neprovdala se znovu) a její ustavičné přebývání v chrámě. Její věk 84 let, tedy 7 x 12 (obě tato čísla jsou Bibli drahá), ukazuje, že setkáním s Mesiášem její život vrcholí. Při podrobnějším rozjímání pozorujeme:
- Anna prožila krásné manželství; i jako vdova setrvává ve věrnosti svému manželovi, to mělo v židovství velkou vážnost;
- její manželství je pro ni přesto kapitola dávno uzavřená, po níž následuje životní etapa jiná, a to velmi dlouhá,
- ta se vyznačuje intenzívní zbožností (ustavičné přebývání v chrámě), bezprostřednějším zaměřením se na Boha; Anna stále více a zřetelněji je tu pro Něj, patří Jemu...
- zároveň má Anna živou účast na životě druhých lidí (postřehne příchod svaté Rodiny), žije vírou Božího lidu, očekává Mesiáše (jen proto bude potom schopna „mluvit o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma“),
- dočkala se!
Zde stojí za zmínku: pozdní židovství a s ním i křesťanství mají osobitý vztah k dějinám a k běhu času. Věří, že dějiny nakonec vyvrcholí velkým Božím zásahem, érou Mesiáše, Božím královstvím.
Pohanští myslitelé vzhlížejí toužebně k minulosti (platonské pojetí chápe pravdu jako „vzpomínku“ na svět idejí), helénistická mystéria usilují vytrhnout člověka z běhu času někam „mimo“ (extází, mýtem), jiným za takové vytržení a chvilkové zapomenutí slouží požitek. Ti všichni vnímají tok času jako něco neblahého, nepřátelského. Ale židé a my křesťané jsme přesvědčeni, že čas pracuje v náš prospěch! Blíží se budoucnost, kterou nám Bůh slíbil a kterou připravuje, a ta daleko předčí vše, co jsme kdy mohli prožít. (Druhý vatikánský koncil k tomu zdůraznil: to neznamená, že zde na zemi váháme přiložit ruku k dobrému dílu!)
Písmo také starým lidem dává konkrétní rady, např. na hostině nemluvit dlouho a nekazit ostatním zábavu (Sir 32,3n.).2 Velmi poučný je úryvek listu Titovi:
„Starší muži mají být střídmí, vážní, umět se ovládat, zdraví ve víře, lásce a trpělivosti.
Totéž platí o starších ženách, že mají být v chování důstojné:
ne pomlouvačné, v pití vína umírněné, učitelky v dobrém;
mají vést mladé ženy k tomu, aby měly rády svého muže i svoje děti,
aby se ovládaly, byly čisté, o domácnost pečlivé,
dobrotivé a svému muži podřízené,
protože jinak by se o Božím slově mluvilo špatně.“ (Tit 2,2–5.)
To se jistě týká především oné první fáze stáří, jak jsme se o ní zmínili v úvodu článku. Je zřetelné, že – ačkoliv to bývá všeobecně přehlíženo – i stáří má svá pokušení, která nejsou tak křiklavá jako u mladých lidí, ale nejsou o nic méně nebezpečná a protivná.
Písmo poskytuje starému člověku také povzbuzení. Líčí spásu jako Hospodinovu péči o jeho lid do vysokého stáří (Iz 46,4). Sv. Pavel se v těžkostech apoštolské služby utěšuje tím, že navenek hyneme, ale vnitřní člověk v nás se den ode dne obnovuje, a tak zrajeme pro věčný život (2 Kor 4,16–18). Pokročilý věk podněcuje starého člověka, aby tato slova Písma osobně vztahoval na sebe, a jsou mu pak útěchou. Ale i zde platí: jen tam, kde je slovo Písma přijímáno s vírou, jen tam vlévá život, naději, sílu a zbavuje strachu.
J. Hřebík v závěru své studie ukazuje, že negativní stránky stáří jsou – podobně jako Abrahámova neplodnost a Ježíšova smrt na kříži – uprázdněný prostor pro jednání Boží: „Vítězství života nad smrtí není schopen dosáhnout člověk, vedený snahou po vlastní soběstačnosti, usilující proniknout do sféry božského a získat prostředek k prodloužení věku; život, který nekončí smrtí, život přesahující všechny sny a tužby je mu však darován svobodnou iniciativou Boží lásky tehdy, když se jí ve své totální slabosti bezvýhradně odevzdá.“3 A právě tak kladné stránky stáří pozvedají mysl toho, kdo věří, k Bohu jako k původci každého obdarování (srov. Jak 1,17).
A na konec tohoto odstavce připojím myšlenku mírně provokativní, kterou celé naše zabývání se otázkou stáří trochu „shodím“: ale vždyť Písmo zvěstuje spásu, při níž stáří nehraje vůbec roli! Kristus přišel pro všechny bez rozdílu, takže mezi těmi, kdo v něj uvěřili, platí: „už není Žid nebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena (můžeme doplnit: už není stařec nebo mladíček); ale všichni jste jeden v Kristu Ježíši...“ (Gal 3,28–29). Rozhodně věřme: stáří nijak výrazně nezvýhodňuje, ani nediskvalifikuje. Není důvod brát je na cestě do Božího království přespříliš vážně.
Co zvěstuje Písmo těm, kteří starým lidem pomáhají?
I pro ty, kdo o starší osoby pečují, je klíčové přijmout především základní zvěst Písma a věřit v důstojnost stáří v očích Božích. Takto na stáří sami pohlížet – stejně jako Bůh.
Když je v desateru uloženo mít správný vztah k rodičům (a tedy ke starším lidem obecně), je použit imperativ: „Cti...“ (Ex 20,12). Podobně promlouvá i již zmíněné místo Lev 19,32 a také Sir 3,1–11. Ctít je znamená víc než jen sloužit jim. Úcta vylučuje, aby se člověk v přístupu k starým lidem – odkázaným nyní na jeho pomoc – spokojil jen s „technickou“ precizností, nebo dokonce aby se poddával nízkým hnutím živočišnosti: agresivitě, lenosti, pomstě (někdy jako plodu dlouho potlačované závisti) apod.
Mnohostranně nás zavazuje slovo Písma:
„Korunou starců jsou vnuci, ozdobou synů otcové“ (Přísl 17,6).
Různými slovy Písmo také pobízí zaujmout praktický postoj: „Cti svého otce skutkem i slovem“ (Sir 3,8). „Ujmi se..., nezarmucuj ho..., ber na něj ohled“ (tamtéž, v. 12–13). Tedy neopustit staré rodiče, pečovat o ně, mít s nimi soucit, netrápit je, neponižovat, nehněvat se na ně atd.
I vztahu ke starším lidem se dotýká obecnější rada, kterou dává sv. Pavel Timotejovi, když jej vybízí, aby se při svém působení v církevní obci choval k druhým jako k příbuzným: „Proti staršímu člověku nevystupuj tvrdě, nýbrž domlouvej mu jako otci, (...) starším ženám jako matkám...“ (1 Tim 5,1–2.)
K jinému poučení dospějeme krátkým uvažováním, když obrátíme naruby již zmíněné napomenutí mladým lidem (Kaz 12,1), aby se nenechali svým mládím omámit a pamatovali, že i jejich život se změní a čeká je stáří. Podobně prospěje snažit se i při kontaktu se starými lidmi nevidět jen současnost, ale připomínat si, co v minulosti vykonali dobrého, co prožili těžkého. Vrylo se mi: personál příslušné pražské nemocnice byl velmi udivený, s jakou úctou a zájmem tolik lidí osobně či po telefonu sledovalo zdravotní stav jednoho řadového pacienta, tak nenápadného stařečka, jakým byl na sklonku svého života P. Jan Machač. Nám, kteří jsme ho znali (a aspoň zčásti jsme nahlédli, kolik vykonal pro mnoho rodin, lidí hledajících víru, nemocných, starých, mladých a také kněží a kolik pro ně znamenal), naopak nedlouho poté udělalo velkou radost a připadlo nám to zcela náležité, když se při pohřbu tohoto devadesátiletého důchodce docela zaplnila pražská katedrála ...
Už list Efesanům (Ef 6,2) poukazuje na to, že s přikázáním ctít rodiče Písmo zároveň hned slibuje odměnu: „abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (Ex 20,12 aj.) Izraelitům je to řečeno do budoucího usídlení se v Zaslíbené zemi, nám do budoucnosti našeho pozemského života. Takový příslib nás nenechává chladnými: „vždyť i z nás budou starci“ (srov. Sir 8,6b). A i kdyby se toto zaslíbení odměny nevyplnilo v životě jednotlivého člověka (a Bůh dopustil, že někomu, kdo si vážil starých lidí a sloužil jim, se v jeho stáří žádný ku pomoci nenajde), přece se tento příslib naplní na společnosti jako celku. Neúctou, nevděkem a bezcitností ke starým a slabým vždy sama sobě podřezává větev.
A na úplný závěr nechme už promluvit jen hlas Boží skrze jeho slovo:
„Slyšte mě, dome Izraelův, (...):předchozí
Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit.
Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním“
(Iz 46,3–4).
